Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Ztracené vzpomínky

28. srpna 2014 v 16:02 | a. |  téma týdne
Nedávno jsem se s přáteli bavila o tom, zda nepřiměřeně velké množství alkoholu způsobuje okno - ztrátu vzpomínek, nebo je to jen psychická věc, že na některé věci je lepší zapomenout. A s kombinací s alkoholem, je to skvělá výmluva pro to, abychom se necítili trapně, z toho, co jsme provedli.

Vlastně jsme se k tomu dostali tak, že kamarádka od dosažení jistého věku najednou má spousty "oken" a nepamatuje si kusy noci - ale před tím se jí to nikdy nestalo. Je to náhoda?

Má osobní teorie je taková, že s přibývajícím věkem lidé hůře vzstřebávají alkohol, ale zároveň ho dokážou spotřebovat daleko více, právě tím, že už toho v životě vypili spousty. To jistě napomáhá vytvoření dobrého prostředí pro ztrátu vzpomínek, ale nemyslím si, že je to jediná podmínka. Myslím, že záleží na dalších okolnostech - v jaké náladě se pije, s kým, kde, proč a podobně a teprve vše dohromady může vytvořit "okno".

Já měla ztrátu paměti na střední, jen jednou a od té doby si (bohužel) všechno pamatuji. Jak jste na tom vy? Trpíte výpadky paměti? ;)
 

Já a hledání práce

25. srpna 2014 v 21:31 | a.
Každý ví, že nic nedostanete zadarmo. A ani já si to nemyslela, když jsem se po škole (víceméně) ocitla v situaci, že potřebuju najít práci, která by mě uživila a snad i bavila. Nebyla jsem plná ideálů, vlastně jsem ani nečekala, že má první práce bude nějaké terno. Spíš takové rozehřívací kolo, abych se zorientovala, co mě vlastně baví a co mi vyhovuje.
Každopádně jsem prohlížela inzeráty, posílala životopisy a někdo se ozval. Nebudu tady říkat, jaká firma to byla, ani které mě odmítla, o to nejde. Jde o ten proces, který mě deptá víc, než samotné odmítání.

Tak třeba práce pro jednu realitku. Absolvovala jsem tam tři kola výběrového řízení, věnovala jsem tomu tři dny svého života a to ta práce nebyla ani nijak úžasně placená ani zajímavá a pak mi řeknou: "Vyhovujete, už chybí jen krůček, já se vám zítra ozvu." Neozvali se. Další týden jsem od nich neslyšela a tak jsem tam zašla, co se děje. Asistentka se divila, co tam dělám, že mi právě chtěla zavolat, že už to místo dali jinému uchazeči. Na to jsem ani neměla co říct. Tak proč mi dávali naději? Proč jsem tam musela tolikrát jít?

Připadá mi ten systém hrozně nefér pro uchazeče. Chápu, že se najdou lepší uchazeči a vím, že to k tomu patří, ale to že firma má neomezený čas, kdy se mi mohou ozvat, jestli mě berou je frustrující. To, že člověk odpoví na začátku července a oni se ozvou až uprostřed srpna a čekají, že přesně víte, co je to za pozici a co se od vás očekává - je šílená. Jak můžete čekat na firmu, když vám ani nedá vědět, že máte čekat? A tak posíláte další životopisy, hledáte další možnosti a pak najednou máte tři pohovory v jednom týdnu.

Co teď? Půjdete na všechny a všichni vám nabídnou práci. Ale ani jedna firma není dokonalá. Jedna má šílenou pracovní dobu, jiná horší plat, v další vám tolik nesedli lidé, nebo náplň práce a vy se najednou musíte rozhodnout, co dál. Co si vybrat? A při tom by stačilo, aby firma zavolala třeba do dvou dnů od pohovoru a nic z toho by se nestalo. Uchazeči by nebyli zoufalí a psali by jen na práce, které je opravdu zajímají a ne na všechno, co by se v nejhorším dalo, hlavně aby nemuseli dřít bídu s nouzí. Co by jim to udělalo, kdyby napsali, ne, nemáme zájem nebo probíhá výběrové řízení, ale jste v užším výběru. Nemusí nic slibovat, jen nenechat zájemce tápat.

Po této zkušenosti chápu, proč lidé nemění svou práci, pokud jsou nespokojení. Je to šíleně frustrující a jak říkám, já vlastně ani nevím přesně, co chci. Nemám zvláštní požadavky, nemám ambice být manažerem, jen chci práci, kam bych chodila ráda. Nebo alespoň ne s odporem.

Možná mám je zcestné představy, výběr zaměstnanců chce jistě nějaký čas a je důležité vybrat správně. Také bych chtěla ve své firmě (kdyby někdy nějaká byla) abych tam měla nejlepší lidi. A v tom je možná ta potíž. Tím, že firmy nemohou napsat, co přesně chtějí (aby je nikdo nemohl napadnout z diskriminace), nutí nevyhovující se uchazeče účastnit se tohoto šíleného procesu. Byla bych radši, kdybych mohla odpovídat jen na inzeráty, u kterých mám reálnou šanci místo získat. Možná by pak výběrová řízení trvala kratší dobu, bylo by méně frustrovaných lidí, bylo by více lidí spokojených ve svou prací.

Asi jsem nakonec idealista. Říkám si, proč by lidé nemohli být slušní a nenapsat mail s tím, že už je místo obsazené. Proč je takový problém napsat, že stále probíhá výběrové řízení a že nemohou nic slíbit, ale že jsem stále ve hře.

Myslela jsem, že nejhorší bude stálé odmítání. Ne, pro mě je nejhorší část ta bezmoc. Že si myslím, že to šlo dobře a mám reálnou šanci a pak zjistím, že se mi nikdo neobtěžuje ani odepsat. Nemám v ruce žádný trumf a jsem vydaná napospas. Oni mohou všechno a já musím kývat a být vděčná. Je to k vzteku. To čekání je ubíjející. Nenávidím to.

Únos ke hvězdám

19. srpna 2014 v 16:58 | a. |  téma týdne
"Ty pitomče!" křičela na něj, zatímco se hnali přes doky. "Musel jsi je provokovat?"

Místo odpovědi jí zatáhl za roh a natlačil jí do dveří od jedné z luxusních lodí. Už se nadechovala, aby mu vyčinila, co to dělá, ale on jí přiložil dlani na ústa. Významně se na ni podíval. Probodávala ho pohledem, ale nic neřekla.

Kolem nich se prohnali tři chlápci, supící a nadávající. Vyčkávali ještě okamžik a pak se pomalu vyplížili na druhou stranu lodi. Chtěli se odtamtud vypařit, když uslyšeli, jak se přímo za jejich zády aktivovala laserová pistole.

Strnuli. Pomalu se otočili.

Před nimi stála malá dívka, s blonďatými vlásky padající jí v prstýncích na ramena. Její hluboké modré oči byly široce rozevřené a lesklé. "Teď půjdete se mnou." oznámila jim a kývla zbraní tak, aby bylo jasné, že se mají vrátit do útrob lodi.

Poslechli. Neměli moc na výběr.

Dívka je nechala sednout do křesel na můstku. "Nastartujte!"

"Co prosím?" mladá žena už nevydržela déle mlčet. "Proč? Co po nás chceš?"

"Dělejte!" vyhrkla a poprvé vypadala nerozhodně. "Teď!"

"To je tvoje loď?" ptala se, zatímco zapínala správné čudlíky. "Kde máš rodiče?"

"Do toho ti nic není," nejistě se otočila za sebe, ale hned vrátila pozornost na ně. "Tak bude to?"

Loď se odlepila od země. "Kam to bude, madam?"

"Ke hvězdám. Hlavně pryč odsud."

Její zajatci se na sebe podívali, ale nic neřekli. Nastavili kurz, který byl i pro ně výhodný a dál už se nevyptávali. Celý svět nechali za sebou a najednou z nich spadla veškerá tíha všedního života. Byli pryč.

Mohli začít znovu. Bylo to tak osvobuzující a děsivé zároveň. Před nimi byly jen neznámé hvězdy. Co jim asi přinesou?
 


Kouzelná země

8. srpna 2014 v 20:21 | a. |  téma týdne
Někdo by asi řekl o mém domově, že je to kouzelná země. Možná spíš každý by to tak viděl, kdyby se měl možnost do mého světa dostat. A kdo to tady viděl, myslím, že by mi dal za pravdu.

Problém je, že já to tak nevidím. Nenávidím to tady. Všechno to otrvané cvrlikání lesních víl, povzbuzování a trilkování skřítků - je mi z toho špatně. A to je jen špička ledovce. Tam, kde ostatní vidí rozmanité barvy a kouzelnou matku přírodu, já vidím akorát otravné brouky, oslnivá světla a přehnaně barevné a kýčovité rostliny, zejména pak květiny.

To co lidé považují za přátelské obyvatele v malebných vesničkách, já vidím tak, že jsou to vlezlí staříkové, které nemají ani špetku pro vcítění se do situace. Jsou tak otravně usměvaví a ochotní! Člověka to nutí spáchat vraždu nebo aspoň sebevraždu, jen aby je už nemusel déle poslouchat.

Můžu říct, že jsem hluboce znechucena a dala bych cokoli za to, abych se odsud mohla dostat. Jak lákavě zní velkoměsto! Anonymita a nezájem ostatních lidí! A když jsem slyšela, že v jíných světech nejsou víly ani skřítci - měla jsem pocit, že mluví o ráji.

Ale člověk nemůže mít všechno.

Coming out

10. července 2014 v 20:37 | a. |  téma týdne
Vím, že se o tématu týdne hlasuje, takže mě to spíš překvapilo než cokoli jiného... protože anglické téma? Na českém serveru? Asi jsem staromódní, možná konzervativní, ale kdybych chtěla psát na anglická témata, myslím, že by se našlo spousty angických (amerických) serverů, kde by mi to rádi umožnily.

Možná by někdo mohl namítnout, že přeci jde o ten význam, ale musím se přiznat, že absolutně nechápu, co tím kdo chtěl říct. Možná jsem jen neznalá v angličtině (i když opakovaně čtu knihy v angličtině a možná právě proto se mi nelíbí to slovo vytržené z kontextu), ale nemyslím si, že bych byla sama. Myslím si, že spousty blogerů nejdřív muselo sáhnout po slovníku, aby vůbec vědělo, co to téma znamená...

Zatím jsem nečetla příspěvky ostatních a možná budu mile překvapena, jak to kdo uchopil, ale opět si nedokážu představit nic, co by mě k tomuto tématu napadlo. Ti z vás, co jsem zavítali už v minulosti vědí, že se většinou snažím napsat krátký příběh, něco na téma, případně, aby hrdina přesně řekl téma týdne. Jenže nevím, jak by vypadalo, kdyby se najednou postava uprostřed rozhodla, že řekne "coming out" a pak zase vesele pokračovala v českém dialogu...

Nechci tady odsuzovat téma týdne, jak jsem říkala, vím, že si ho čtenáři sami zvolili a v podstatě nemám nic ani proti angličtině, dokonce se snažím psát v angličtině, ale tady mi připadá, že se to nehodí.

Budu tedy doufat, že příští téma mi sedne lépe....;)

Originalita

25. června 2014 v 9:24 | a. |  téma týdne
Čím dál víc přemýšlím o tom, jak moc je důležitá originalita a co to vlastně je? Kam až sahá a co je ještě originální a co už není?

Nemyslím tím, že by lidé od sebe měli opisovat, krást si nápady a podobně, ale na druhou stranu, proč nevyužít už něco, co je ozkoušené a funguje to? Na mysl mi přichází Avatar. Spousty lidí říká, že je to super film, originální pojetí, celý svět je nový a překrásný a ti druzí říkají, vždyť je to jako Pocahonas! Ta pohádka pro malé děti, která se natočila v minulém století!

A myslím, že o to právě jde. Vzít starou věc, možná stokrát omílanou a udělat jí nový kabát. Možná to není originální a možná to nemá takovou cenu, jako vymyslet něco úplně nového, ale řekněme si to na rovninu: kolik zápletek dovedete vymyslet, které tady ještě nebyly? Láska, zrada, smrt, vztahy, rodina...ale co dělá knihy, (ale i filmy, fotograie, umění) tím jedinečným? Nové pojetí = originalita.

Uvedu ještě jeden příklad, kdy jsem četla knihu Cinder od Marissy Mayer. Příběh je vlastně o popelce, dívce opomíjené a samotné na světě, která musí sloužit své nevlastní matce, aby přežila. A jak to tak bývá, potká prince a... (rozhodně si to přečtěte!) Dalo by se říci, že to není originální vůbec, Popelka? To jako vážně? Ale opak je pravdou. I tak známá věc jako pohádka se dá udělat tak, že je neskutečně originální a nápaditá a svědčí o tom tolik kladných recenzí a doporučení, že nemůže být řeč o tom, že by někomu vadilo, že to vlastně není originální. Ten nápad dostala jen autorka a využít něco, co už funguje a je ozkoušené.... vážně, klobouk dolů.

Na druhou stranu uznávám pravidlo, že v jednoduchosti je síla. Možná už není mnoho zápletek, co se dají vymyslet a je třeba vzít nějakou, co všichni znají a obléct jí do nového světla, ale proč to překombinovávat? Proč se snažit za každou cenu šokovat publikum? Proč vymýšlet složité světy, v kterých by se reálně nedalo žít, jen aby dotyčný mohl říct, to jsem vymyslel, to nikdo jiný nemá. Všechny světy jsou stejné a jiné zároveň. Jde o to, najít přiměřenou hranici, kdy je to ještě zábava a když už není.

Psaní a umění by měla být zábava. A co na tom, že to není originální, možná prostě jen váš pohled je originální a jedinečný, možná váš styl psaní je nezaměnitelný, nebo vaše postavy, nebo...něco. Nikdo neví, co může fungovat, dokud to nezkusí. Na všem se dá najít něco originálního a o všem se dá říct, že se to už objevilo jinde, že to vlastně není vůbec originální. Ale koho to zajímá?

Útěk

22. června 2014 v 22:59 | a. |  téma týdne
Utíkám.
Sotva popadám dech, ale běžím dál, co nejdál to jen půjde. Neotáčím se, nemohu. Nechci.
Pevně svírám ruce v pěst a tiše se modlím, prosím, prosím, ať to vyjde.
Zabíhám za roh.
Ještě kousek, ještě malý kousek.
Riskuji malé pootočení, abych viděla za sebe.
Chyba!
Málem upadnu, jak rychle se snažím otočit nazpátek a ještě zrychlit kroky.
Dohání mě!
Cítím, jak de přibližuje, jak mi dýchá za krk, jak...
Pevně stisknu rty a skočím.
Skočím a padám.
Odpor vzduchu mi dovolí se otočit a já se s úsměvem na rtech dívám na opuštěnou střechu budovy.
Budovy blázince.
Opuštěnou střechu.
Zamrkám a v hlavě slyším: "A mám tě!"
Vykřiknu, ale je pozdě.
Dopadnu.

Poison study

31. května 2014 v 14:00 | a. |  Recenze
Stále jsem ještě v rozpacích z toho, že neumím moc dobře anglicky, ale už jsem přelouskala víc jak dvě knížky v angličtině a mám pocit, že jsem si je vážně hodně užila. Ano, nečtu žádné komplikované romány, vlastně ani vzdáleně, ale to nečtu ani v češtině...
Mezi jednu z mých přečtených knížek v anglickém jazyce, kterou jsem přečetla a jsem pevně rozhodnuta se prokousat i dalšími díly, je Poison study. Několikrát jsem četla, o čem to je, recenze, názory, abych věděla, zda to za to stojí, nebo ne.

Už první náznaky mě hodně zaujaly, protože knížka o ochutnávačce jídla? Páni, že by konečně něco jiného?
Na druhou stranu jsem byla hodně zmatená, kolik dílů tato série má a zda je vůbec dopsaná, protože poslední dobou jsem otrávená z množství sérií, které nekončí a stále se netahují. A po pravdě řečeno, stále si nejsem jistá, zda je to dopsané, nebo ne. Ví to někdo? :)
Každopádně jsem tak dlouho o tom přemýšlela až jsem si jeden řekla, tak jdu do toho. A nelitovala jsem. Mám ráda svět, kterým se děj příjemně svižně odvíjí, Yelenu, jako zajímavou hlavní hrdinku, která si toho hodně prožila, ale není nijak ufňukaná a rozhodně to má v hlavě moc dobře spočítaný. A samozřejmě v neposlední řadě i Valek, tajemný a záhadný zabiják.
Musím říct, že kniha je jedna z těch, co když jí dočtete, říkáte si, to je konec? Jak to? Kde mám ten druhý díl? A pak to na chvilku pustítte z hlavy a najednou vám to všechno dojde. Ty pocity, to, že vám chybí postavy, to že o příběhu přemýšlíte v autobuse aniž vlastně víte proč. To si myslím, že je důkazem dobré knihy. Když ve vás doznívá ještě o kousek déle, než se očekává.
Opravdu jsem zvědavá na další díl!

Zaujalo vás to? Můžete si přečít více na http://anlia.cz/clanky/zobrazit/recenze-poison-study ;)

Pohádka o černé ovci

29. května 2014 v 15:40 | a. |  téma týdne
Byla jednou jedna černá ovce a ta se zamilovala do bílé ovce. Snažila se ze všech sil zapanout, aby se zalíbila své milované ovci. Obarvila si srst na bílo, nosila hlavu svěšenou, se vším horlivě souhlasila, i když si myslela opak. Ale snažila se na to nemyslet, chtěla jen jedno. Lásku své vyvolené.
A pak, po nějakém čase se to konečně stalo a vyvolená bílá ovce se začala o ni zajímat. Byla v sedmém nebi a když pochopila, že má šanci, aby bílá ovce lásku opětovala, byla původní černá ovečka nadšená.
Jenže čím déle byly spolu, zamilované brýle pomalu vybledly a černá ovečka si uvědomila, že se z ní stala jen hloupá nemyslící ovce, co jde slepě s většinou. A začala sama sebe nenávidět. Nejdřív to bylo jen v náznacích, byla podrážděná a náladová, později měla návaly vzteku, deprese a nenáviděla všechny kolem sebe.
Nakonec jí bílá ovce opustila a naše černá ovce zůstala sama. Už nebyla černá, nevybočovala z řady, ale i tak byla sama. Opuštěná a smutná. A tak se na to vykašlala. Už nechtěla zapadnout, co jí to přineslo dobrého? Co z toho vlastně měla?
A tak se vrátila ke svým uštěpačným poznámkám, výsmíváním se hloupým bílým ovcím bez názoru a pochopila, že tak je nejšťastnější. Že když je sama sebou, nemůže být šťastnější.
A jednoho dne přijde třeba i druhá černá ovce a budou šťastni spolu...

Život mimo Zemi

5. dubna 2014 v 19:17 | a. |  téma týdne
"Mami?"
"Ano, copak je?"
"Co když...," zaváhala, "co když se jim nebudeme líbit?"
Žena se usmála a pohladila svou dcerku po vlasech. "Neboj, zamilují si tě, jako všchni, koho známe."
Dívka se trochu zamračila, podívala se do svých dlaní, "a co když se nebudou líbit oni mě?"
"Proč bys je neměla mít ráda? Copak ti něco udělali?"
"To ne," zamračila se, "ale ty jejich ruce a nohy. Nelíbí se mi, jak vypadají! Viděla jsi kolik mají prstů? Hrůza! Nedovedu si představit, co bych dělala s takovou spoustou prstů."
"Zvykla by sis, určitě to nebude nic strašného."
"A ty oči!" pokračovala dívka. "Jak se dívají jeden na druhého, takovým pohledem, jako kdyby mi viděli až do hlavy. Mám z toho husí kůži."
Matka opět pohladila dívku po vlasech a vlepila jí do nich polibek. "Chápu, že máš strach, všichni ho máme, ale musíš to brát jako příležitost. Nikdy nevíš, co se stane a tohle může být skvělá příležitost pro nás pro všechny."
"Nevím, nelíbí se mi. Co když se mi budou posmívat, jak vypadám?"
"Neboj, všechno dobře dopadne," uklidňovala ji, "jakmile přistaneme na Zemi, uvídíš, že jejich obyvatelé jsou báječní tvorové, kteří se nemohou dočkat, až tě poznají!"
"No nevím." narkčila dívenka skeptiky nos, "co když ne?"

Kam dál