Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Leden 2011

Jeptiška Josefína

25. ledna 2011 v 0:12 | A. |  povídky a nápady
Čistá, čistá radost. Usmívám se jako pitomá a v podstatě nemám důvod, nebo alesoň tak mi to vysvětlovala jeptiška, která mě napomínala, abych se chovala seriózně. Ano, dneska je přeci můj velký den, možná odsud odejdu, pokud se jim budu líbit.
A já se jim líbit budu, cítím to v kostech.
Usmívám se od ucha k uchu, když si mě prohlíží kluk v mém věku a když si všimne, že si ho zálibně prohlížím, celý zčervená, takže je ještě roztomilejší.
Jeptiška na mě syčí, abych přestala, ale nemůžu si pomoct. Jako by se po letech strávených jen mezi zdmi kláštěra, v naprosté izolaci od světa, se příchodem toho kluka ve mě něco probudilo. Nevěděla jsem, co to přesně je, ale bylo to příjemné a v životě už jsem nechtěla ten pocit ztratit.
"No nevím," zamračil se muž, který si mě buď vybere nebo mě vrátí zpátky do pekla.
Usmívám se. Asi reakce na stres.
"Říkám vám, že jsem ji takhle ještě neviděla. Jinak je velmi disciplinovaná a nebudete litovat."
Jeptiška Josefína se mě patrně hodlá zbavit za každou cenu. Za což jsem ji celkem vděčná.
"Nejsem si jist."
"Pane, ujišťuji vás, že je právě ta pravá pro vás, umí všechna bojová umění, která se zde dají načit a je nejlepší. Dokonce se u ní rozvinuli i jiné schopnosti." Poté umlkne, tohle na mě nenávidí. Moji vyjímečnost, kterou se mi denodenně snažila upřít. Dřela jsem stokrát víc než všichni ostatní, abych si nenamýšlela.
"Tak ať předvede, co umí." pobídl částečně mě a částečně mou vychovatelku.
Nenuceně jsem pokrčila rameny, vzala ze stěny obouruční meč a jednu s ním švihla, jen pro efekt. "S kým mám bojovat?"
Kluk si sundal plášť a odhalil dokonale vyrýsované svaly na rukou. Bezděky jsem začala uvažovat, co má asi pod košilí, ale rychle jsem to pustila z hlavy a znovu mávla mečem.
Vybral si stejnou zbraň jako já, a když jsme se postavili proti sobě, sebevědomě se usmál. Já se na něj zazubila, což ho trochu rozhodilo, asi čekal, že se sesypu, nebo tak něco.
Vlastně jsem nevěděla, co se ode mě očekává a tak jsem ho jen oťukávala, než mi došlo, že on se nechystá bojovat.
Tak jsem začala já.
Měl docela postřeh, možná nějaká schopnost, protože normální protivník by to nevykryl.
Oba jsme se najednou narovnali a kluk se na mě najednou díval s mnohem větším obdivem a respektem a já už se zase usmívala jako šílená. Nejraději bych skákala metr vysoko, ale to by asi Josefína nemusela přežít.
"Dobrá, zkusím to s ní." prohlásil muž a odešel, aniž by něco dalšího podotkl.
Josefína se na mě podívala a měla v očích slzy. "Hodně štěstí, drahoušku." a pak mě objala, což jsem nečekala. Kluk mi mezitím vzal meč a vrátil je oba na zeď, kam patřily.
Vyrazili jsem chodbou do hlavní haly, kde čekali ostatní chovanky a jeptišky a všichni se se mnu loučili, přáli mi štěstí a záviděli, že už můžu pryč.
Když jsem vešla do chladného vzduchu, zastavila jsem se a vdechla vzduch.
Kluk mě sledoval se zájmem, ale tentokrát v tom byla i lítost.
"Nemusíš mě litovat," řekla jsem odměřeně a on pohodil hlavou, jako by chtěl zaplašit nezbedné myšlenky.
"Konečně svobodná."
Překvapeně zamrkal a pak mě vzal za loket. "To myslíš vážně?"
Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. "Jo, jsem pryč z pekla, to je všechno, co jsem si kdy přála. Být venku a už se tam nikdy nevrátit."
"Co jsi slyšela o místě, kam jsi právě byla přijata?" zeptal se ostražitě a mě poprvé zamrzl úsměv na rtech. Něco v jeho slovech mě zamrazilo.
"V celku nic, proč, co jsem měla slyšet?"
Odfrkl si. "Až ta budeš, jediné co si budeš přát bude, aby ses vrátila. To mi věř." na to si natáhla kapuci přes hlavu a najednou, jako by se ztratil ve tmě.
Stála jsem tam jako solný sloup a přemýšlela jsem, co mi říkala Josefína: "Musíš se snažit, je to jen pro výjimečné a jen tak někdo se tam nedostane. Tvař se vážně a moc nemluv. Může to být tvoje vstupenka do jiného, lepšího života."
Otočila jsem se a nasupeně se podívala do okna, kde stála jeptiška Josefína, která s úsměvem na rtech mávala.
Ten večer už jsem se neusmála a pocit štěstí a blaženosti mě nadobro opustil.

Sen

23. ledna 2011 v 21:18 | A. |  povídky a nápady
"To mi chceš říct, že mám zakázané to svoje nadání, jak ty říkáš, používat?"
"To ne," řekla váhavě, "ale snaž se, aby to nikdo nepoznal."
"Proč? Proč jsem se to tedy učila, když se s tím nesmím pochlubit?" nechápala Anna, která byla vzteky úplně rudá v obličeji.
"Vyhneš se tak zbytečným otázkám," usmála se nejistě. Anna našpulila rty a začala klepat nohou. Tato odpověď jí rozhodně nestačila. "No dobře," vzdala to F´ling, "prostě proto, že o nás zase tolik lidí neví, a kdybys to všem vyprávěla, mohlo by nás to hodně ohrozit."
Anna se nadechovala, že jí pěkně odsekne, něco v tom smyslu, že ona se bude plahočit po celé zemi, k vůli jejich chybě a ještě si při tom nemůže užít, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Akorát by se pohádali a ona se s F´ling rozhodně nechtěla rozejít ve špatném. "A jakým směrem alespoň mám začít?" řekla naštvaně.
"Chtěla si říct máme, ne?" usmála se nejistě F´ling. Byla ráda, že to Ellin pochopila, ale už si začínala myslet, že to v sobě nepotlačí. Pak luskla prsty a za ní se objevila postava. Anna jí neviděla do tváře, jelikož ji F´ling zastiňovala. "Představuji ti Ditu," poodstoupila F´ling. "Dito, tohle je Ellin." Dívka vystoupila ze stínu.
Anně spadla čelist překvapením. "Dita?!" vykřikla zoufale.
"Vy se znáte?" zeptala se nevinně F´ling. "To je ale výhoda, alespoň opadne to první seznamování." Řekla chvatně. "No nic, musím jít. Jo a držela bych se cesty." Pak zmizela.
"F´ling, okamžitě se vrať!" volala zuřivě Anna. "Nikam s ní nepůjdu, je to děsná..." pak se zarazila. Raději se nebude vyjadřovat, mohlo by se jí to vymstít. "F´ling! Kde jsi! Je to od tebe podraz!"
Jenže zelená žena, ani nikdo jiný se neozýval. Stála tam sama s tou protivnou Ditou, nejhorší holkou od nich ze třídy. Byla to právě ta Dita, která se jí nejvíc pošklebovala, která jí nejvíce týrala a která jí dělala nejvíce naschválů. A chodila s Kubou. Jak se jí všechno teď zdálo malicherné, v porovnání s tím, co tady prožila? Stejně jí to, ale nedaruje. Dá jí pořádnou lekci. Hodila na ní opovržlivý pohled a dál volala F´ling. Naprosto zbytečně. Vztekle kopla do pařezu a s hlubokým výdechem si sedla na zem. Podívala se na svojí novou společnici.
Vypadala pořád stejně. Nos zvednutý pyšně nahoru, blonďaté vlasy jí padaly na ramena a patka do očí. Rudě namalované zvýrazněné rty jí dělaly velice krásnou. Postava pořád stejně dokonalá, bez jakékoliv zbytečné obliny nebo kila navíc. Na sobě měla minisukni, tílko s potiskem a sandále na vysokém podpatku. Anna se musela zasmát, když si vzpomněla, jak svoje nejlepší lodičky hodila do křoví hned v prvních chvílích. Teď měla na sobě pánské šaty a pohodlné vysoké kožené boty.
"Tak už si konečně dokřičela?" byla první věta, co vylezla Ditě z úst. Anna na sobě nedala nic znát. Poznala jí vůbec?
"Co na mne tak vejráš?" Utrhla se na ní hned v druhé větě.
"Vůbec ses nezměnila," řekla, aniž by jí spouštěla z očí.
"Anna?" vytřeštila oči blondýna.
Anna k ní popošla. "Máš snad nějaký problém?"
"Všichni tě hledali!" vykřikla afektovaně. "Mysleli jsme, že jsi mrtvá."
"Všichni mne asi nepostrádali," procedila skrz zuby a obešla jí kolem dokola.
"To máš tedy pravdu. Já věděla, že se někde schováváš. A máš taky proč," hodila hlavou, aby dala najevo své opovržení. Anna se pro sebe usmála. Jen počkej, ještě se mi jednou omluvíš.
"Kde je tady signál?"
"Signál na co?" nedošlo v prvním okamžiku Anně.
"Ježiši," plácla se rukou do čela blondýna. "Jsi fakt nemožná. Signál na mobil, přeci."
"Jo ták," protáhla Anna, "no to netušim. Mobil se tady nepoužívá."
"Ne?" šokovalo to Ditu.
"Ne."
"A jak mezi sebou komunikujete?" žasla dívka.
"A komu bys tady odsud chtěla volat. Už nejsi na Zemi, pokud ti to ještě nedošlo."
"Ne?" vykřikla. "A kde teda jsem?" a zmateně se rozhlížela.
Anna si povzdechla. "V jiné zemi. V zemi jménem Rediovie."
"A jak jsem sem dostala?"
"Takový černý mrak tě sem donesl, vzpomínáš?"
Dita zbledla. "Jo, vzpomínám. A kde je ten mrak teď?"
"Zmizel," pokrčila rameny bez zájmu Anna. Pak se opřela o strom a zaostřovala na les. Žádné nebezpečí nehrozilo.
Zatím.
"A jak se odsud dostaneme?" došlo jí to konečně.
"Já tady chci zůstat," odpověděla Anna ledabyle.
"Ale já ne," dupla si Dita nohou. "Vždyť tu chcíp pes!" rozčilovala se. "Všude samej les a křoví! Já tu nezůstanu ani minutu!" vztekala se dál.
Anna si začala házet s koženou kuličkou. "Tak ahoj, nikdo tě tady nedrží."
"Taky že půjdu," pohodila vlasy a vydala se po cestě do neznáma, s nosem samozřejmě vzhůru. Ale nějak si zapomněla všimnout, že cesta není úplně rovná a rozplácla jak dlouhá, tak široká.
Anna vyprskla smíchy.
"Čemu se jako směješ!" vyjela na ní. "Kdybys mi radši pomohla."
"Promiň, nějak se mi nechce," a pobaveně se dívala, jak se pracně zvedá. Jeden podpatek její pád nepřežil.
Dita vztekle sundala i druhou botu. "To je teda křáp, to ti povím. Hned jak se vrátím, dojdu je zreklamovat."
Anna přikývla. "Jistě, hned jak se vrátíš, tak je zreklamuj."
"Jako bych cítila závist," pronesla zle.
"Na co já bych mohla žárlit, to mi teda řekni?" zeptala se s větším zájmem.
"Na to, že mám mnohem hezčí boty, než ty."
Anna v sobě udusila smích. "Tak to ti opravdu závidím," odpověděla, jak nejvážněji dokázala.
Dita se rozzářila. "Věděla jsem, že budou mít úspěch. Stály mne celý kapesný," pronesla naprosto vážně.

Nový svět

22. ledna 2011 v 20:00 | Abigaill
"Tak ještě jednou," napomenul ji mladík, který se jí pokoušel naučit, jak snovou schopností zacházet.
"Hm?" nakrčila čelo a hrnula horní ret, "vždyť už to umím," protestovala, ale přeci jen natáhla ruku před sebe a zaměřila pohled na sklenici s vodou. chvilku se nic nedělo a najednou zmrzla.
"Dobrý?" zeptala se odměřeně a odešla do vedlejší místnosti, kde se chtěla převléknout, aby mohla mezi lidi. Držel ji tady už několik dní, prý že je nebezpečná, ona v tom žádné nebezpečí nespatřovala. Prostě uměla zmrazit tekutiny, to je toho?
Vzala batoh a vyrazila do ulice, kde na ní čekal nový svět...

student a učitel

19. ledna 2011 v 23:48 | Abigaill |  povídky a nápady
"Pane bože, Lee! Co to děláš??"
"Co by," odpověděl nenuceně, "zločin a trest, tak jsi mě to učil, ne?"
Zarazil se v půli kroku a nejistě se podíval na ženu, která dva muže sledovala. "Jo, ale tohle je něco jiného.
Lee se na něj otočil, jen na takový okamžik, aby ho zpražil pohledem a pak se obrátil na ženu, která vypadala, že omdlí.
"Lee, já tě prosím..." zašeptal, ale věděl, že to nepomůže. Byl to dobrý žák, možná až moc dobrý.
"Je to tak správné," namítl na to s ledovým klidem a dokonce se na ženu usmál. Ta se jen zachvěla. Nemohla se strachem ani pohnout.
Lee se podíval na svého učitele, pokrčil rameny a vystřelil.
"Né!" zaječel a vrhl se k ženě, které se podlomili kolena. Na hrudi jí krev barvila košili a na tváři měla zvláštně klidný výraz. "Marco," a slabě se usmála, "byl jsi dobrý syn."
"Mami," slza se mu svezla z tváře matce na límeček a hlas se mu zadrhl v hrdle, když si uvědomil, že svírá už jen mrtvé tělo.

nový začátek, nové pojetí

17. ledna 2011 v 23:28 | Abigaill
Běžela ulicí.
 Nemohla popadnout dech a píchalo ji v boku. Rychle se otoočila, ale byl příliš blízko, než aby si mohla odpočinout. Zabočila do vedlejší ulice a rozhlížela se, kam by se mohla schovat.
 Nenapadlo ji nic lepšího, než projít zdí do vedlejšího domu, tam zamířit k prvním dveřím a zazvonila.
 Srdce ji divoce tlouklo a ve spánku ji tepalo.
 Slyšela kroky na dvorku, odkud právě zmizela.
 Zaklepala znovu.
 Zastavil, váhal.
 Čekala nekonečně dlouho, než znovu vyrazila do ulice, zpátky, odkud přišla. Byl za ní. Skoro se jí dotýkal a ona věděla, že nemůže křičet. Nikdo by ji stejně nemohl pomoci.
 Ucítila jeho horké prsty na svém loktu a trhla sebou, aby se ho ještě na pár okamžiků zbavila. Nepomohlo to.
 Sevřel ji pevně kolem pasu, div že oba nespadli.
 Dýchali.
 Cítila jeho horké tělo, jak se na ni lepí, jak mu tluče srdce stejně zběsile jako ji.
 A pak se na něj obrátila. Chtěla ještě jednou vidět jeho oči, které ji tolik děsili.
 Ještě jednou, naposledy.