Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Březen 2011

Něco si nalhávám

20. března 2011 v 21:44 | A.
Takže jsem po velmi náročném týdnu a jsem ráda, že už je to za mnou. A abych uzavřela minulý článek? Byla jsem s ním, povídali jsem si a já si říkala, že jsem byla vážně blázen. Že k němu nic necítím, je to prostě kamarád a nic víc. A že nikdy nic víc nebude. Jenže pak jsem se tak dívala a najednou mi připadalo, že nějaký hezčí a zábavnější, že má něco, co mě nutí o tom přemýšlet, že chci, aby se bavil se mnou a ne s tou holkou, co neviděl tak tři roky.
Kopla jsem do sebe několik panáků a pocit jsem dostala zase pod pokličku. Sice jsem po něm pokukovala, ale nebylo to nic zásadního. Aspoň myslím, jestli jsem byla moc nápadná, tak se nedá nic dělat.
A myslím, že kdybych ho viděla jen jeden den, byla bych v pohodě. Možná jeden den zmatená, ale já ho viděla i večer po té. Oslava narozenin a já si nemohla pomoct, musela jsem ho sledovat. Musela jsem vědět, co dělá a připadala jsem si jako debil. Jenže to bylo silnější než já.
A když s někým tancoval, chtěla jsem být s ním, chtěla jsem, abych to byla já a ne někdo jiný. Ten večer jsme prohodili pár slov, a bylo to fajn, ale já si poprví uvědomila, že si možná lžu víc, než si chci přiznat a že on o mě nejeví tolik zájmu, jak jsem si mohla myslet. Byl jinde, já jsem jidne a když ho teď chvilku neuvidím, myslím, že mi to jen prospěje. Stačí na něj nemyslet a jsem za vodou. On na mě taky nemyslí. Tak proč já bych měla?

Už prostě musím

16. března 2011 v 23:29 | A.
Tak jo, vůbec bych se o tom neorzpisovala, kdybych toho neměla plnou hlavu.
Zítra ho uvidím a můžu si namlouvat cokoli, ale něco to se mnou dělá. Stačilo, aby mi napsal a já jsem se byla schopná jen tak usmívat, prostě jen proto že napsal. Nebylo to nic zásadního, dokonce něco potřeboval, rozhodně to nebylo jen tak, ale i přesto jsem z toho mimo.
Nevím proč a samozřejmě mě napadá pár vysvětlení, ale nechci to. Nemůže to být pravda.
On ne. S ním ne. Tohle se nesmí stát.
Zítra nepiju. Nesmím. Nemůžu se bavit s jeho kamarády a myslet na to, jestli se na mě třeba nedívá. Jestli náhodou nepřemýšlí stejně jako já. Co když má strach stejně, jako já? Co když má předsudky, které mám já? Slýchám o něm tolik, že je mi to mnohdy nepříjemné. A stejně. Je to on.
Stačí aby napsal, skoro mě to ani nenapadlo, že by mohl, a jsem v extázi.
Když to tak píšu, myslím, že je to jasné a já ze sebe dělám idiota, ale nemůžu si pomoct. Je to On. Ne nikdo neznámý, je to On. A já nechci, aby se mnou měl cokolo společnýcho. Nemá to tak být a vím, že tp nemůže fungovat.
Nebo nevím?
Bože, jak já nesnáším tohle hádání, tohle čtení z ničeho.
Potřebovala bych nějakého průvodce, něco čeho bych se mohla chytit. Prostě a jednoduše. Spálit se a odejít. Jenže s ním to nejde. Je tam moc lidí, co mě znají, co by to věděli. Řešili by to, probírali a já už bych nemohla nic. Nemůžu. Nechci.
A po ničem jiném, než to zkusit netoužím.
Nemám jiný život, milostné scény, cokoli. Co když on je ten pravý?
A co když ne?
Tohle vážně nenávidím a ti, co to náhodou budou číst... Vážně se omlouvám, ale někam to ventilovat musím...

Nabídka, která se neodmítá

13. března 2011 v 22:54 | Abigaill |  povídky a nápady
Přiložila jsem šíp k tětivě. Navlhčila jsem si rty a zamířila. Srdce mi divoce bušilo.
Byl blízko, na dostřel.
Pomalu, jako by to byl jen sen, jsem zavřela oči a chvilku si nechala jen pro sebe.
Musím to udělat. Už jsem se poučila. Stejně to dřív nebo později budu muset ukončit, tak proč ne na poprvé a bezbvolestně? Pro mě?
Oči jsem otevřela.
Byl tam. Stál nehybně, jako by čekal. Jako by věděl.
Svaly se mi natákly, slyšela jsem jak šíp klouže a pak jak letí vzduchem. Ani jsem se nepodívala, zda jsem neminula. enyblo potřeba. Nikdy v životě jsem neminula, když jsem nechtěla. Myslím, že to ani dost dobře nešlo. Byl to prý dar. Dřív jsem tomu věřila. Nyní jsem pomýšlela spíš na prokletí. Možná někdo z rodiny provedl něco příšerného, něco an co se mi nechtělo ani myslet. Protože tohle se jako dar nedalo brát.
Jak by se někomu mohlo líbit, že nikdy nemine, je prakticky neporazitelný ve všech typech soubojů s jakoukoli zbraní. Že nemá prostor na omyly. Co když letí šíp neomylně k oběti a já najednou zjistím, že je nevinný? Není naprosto žádná šance, že bych minula. Žádné osudové chyby.
Šla jsem celek klidně a snažila se necítit hořkou pachuť v ústech. Nebylo to poprvé, co jsem zabila. Nebylo to poprvé, co jsem se cítila ztracená a sama. Co jsem chtěla utéct.
Noha nohu míjela, když jsem se najednou zarazila. Někdo šel za mnou. A já věděla, že to může jen má oběť, protože nikdo jiný v lese nebyl. Ale zároveň jsem věděla, že ten jediný to být nemůže. Nemohla jsem mihnout, nebylo to možné.
Otočila jsem se a mžourala jsem do tmy. Postava se zastavila, snad si myslela, že když bude stát, nevšimnu si jí. Pozdě. Opatrně jsem vyndala další šíp a zamířila jsem.
Udělala jsem pár krůčku a za nedalekým dubem se něco pohnulo. Viděla jsem stín, jak se naklání a to byla jeho chyba. Šíp opustil mou ruku a řízlo do kůry.
"Vylez!" rozkázala jsem s dalším šípem v ruce.
Opatrně se vyklonil ruce natažené nad sebe, aby dal najevo, že mi nechce ublížit, ale bylo to jen gesto, na ktrém nezáleželo. Měla jsem zbraň, on ne.
Popošla jsem k němu a zalapala jsem po dechu.
Nebyla to moje oběť. A mě se zatočila hlava z toho, jak jsem si oddechla a zároveň se mi neskutečně přitížilo. Kdyby...ne, nemělo smysl nad tím ani přemýšlet.
"Kdo jsi?" zeptala jsem beze stopy strachu. Neviděla jsem mu do tváře, ale byl to muž, beze zbraně a s hezkým tělem.
"Až dáš pryč ten luk."
Usmála jsem se pro sebe a luk jsem odhodila. Nepotřebovala jsem, abych ho zabila.
Udělal krok ke mě a já překvapeně zamrkala.
A on nepotřeboval mít zbraň, protože ho žádná nemohla zranit.
Byla to zvláštní chvíle. Dokonalý zabiják a dokonalá oběť. Ani jeden nemohl prohrát, ani jeden nemohl vyhrát.
Došlo nám to na stejno a oba jsem se rozesmáli. Vzala jsem si luk zpátky a přehodila jsem si ho přes rameno. Mčky mě sledoval, ale nebyl to pohled strachu, na jaký jsem byla zvyklá. Tenhle byl zvědavý.
Dala jsem si vlasy za ucho a znvu se na něj podívala. Byl hezčí, než se vyprávělo, měl krásně vystouplé lícní kosti a hluboké tmavé oči. Na chvilku jsem se zapomněla a sledovala jsem jeho pohled, jak mi klouže po tváři a končí v mých očích, světle modrých jako led.
Usmál se a já se odvrátila. Neovládala jsem se a to jsem si nemohla dovolit.
"No nic," zamrkala jsem. "Měla bych jít."
Chtěla jsem rychle vyrazit, ale on se ke mě přidal.
"Kam ten spěch," zeptal se příjemným, podmanivým hlase a já měla co dělat, abych se na něj znovu neobrátila. Přidala jsem mlčky do kroku, dokonce jsem přemýšlela i o běhu, ale to bych vypadala, že před něčím utíkám. A to zásadně nedělám.
Držel se mnou neoblomně krok a já to nevydržela. "Mysela jsem, že jsi to pochopil. Nechci jít s tebou ani s nikým jiným."
"Vzhledem k tomu, že ses nepokusila bojovat, víš kdo jsem a přes to se ke mě takhle chováš?" vypadal překvapeně, ale ne uraženě.
Zastavili jsme. Les za nedlouho končil a poslední, po čem jsem toužila byla na sebe poutat pozornost.
"Omlouvám se Vaše Výsosti, patrně jsem se nechala unést. Jistě si nepřejet být ve společnosti, někoho jako já. Ráda jsem vás poznala." Uklonila jsem se podle etikety a okamžik čekala, až mě propustí, ale on nic neříkal.
Tak jsem se narovnala sama.
Šklebil se na mě, jako by udělal nějakou lumpárnu a já po druhé ani ne za deset minut zaváhala, jako nikdy v životě.
"Takže ještě jednou, kam máš namířeno?"
Stáhla jsem obočí k sobě a nechápavě jsem se na něj dívala. "Myslím, že do toho vám za prvé není vůbec nic a za druhé je myslím nepatřičné, abyste se se mnou vybavoval."
"A přes to mě to zajímá." a jeho obličej zvážněl. On to všechno věděl a já mu neříkala nic nového.
"Do pekla." odpověděla jsem upřímně.
"Tak to máme společnou cestu."
Zamrkala jsem. "O tom silně pochybuji. Tam kam mířím já, tam se jen tak nikdo nedostane, dokonce ani princ. Je mi líto, musíte jít po své cestě a já zase po své."
"A co když vím, jak se z toho pekla dostat, z mého, z tvého?"
"Asi vám nerozumím."
"Co když vím, jak se zbavit našeho daru?"
"Jste nezranitelný, já neporazitelná, proč bych to já nebo vy měla chtít měnit?"
Neodpověděl, ale jeho pohled mluvil za všechno a můj patrně také. Ještě že neměl perfektní sluch, protože moje srdce se právě zbláznilo. V životě jsem nebyla tak rozrušená.
"Přesně," souhlasil pomalu. "Proč bychom to měli chtít? Cesta vede na sever." Ještě chvilku na mě mlčky zíral, pak svěsil hlavu a vydal se do tmy.
Stála jsem tam jako opařená a nebyla jsem schopná pohybu.
Dokud mi nedošlo, že jsem přesně na tohle čekala. Na jakékoli stéblo, kterého bych se mohla chytit. Čehokoli, co by mi umožnilo utéct, jak jen daleko to půjde.

Naděje

11. března 2011 v 22:03 | A. |  povídky a nápady
Cítila jsem, jak mi nohy tuhnou a celá se chvěju. To jsem rozhodně neměla v plánu. Ne teď a tady. Ne před ním. Propaloval me blanytně modrým pohledem, v kterém jsem se ztrácela, aniž bych po tom jakkoli toužila.
Neměla jsem ho ráda, nechtěla jsem s ním mít nic společného a přesto jsem stála přímo před ním, neschopná se na něj byť jen podívat, aniž bych necítila spalující touhu, aniž bych necítila po celém těle výboje elektřiny. Stačilo jen pouhé pomyšlení, že se mě dotkne a já jsem se rozplývala v sedmém nebi.
Nic neříkal. Jen sledoval, jak sama se sebou bojuji, jak se pokouším najít ztracený klid a najít ještě šptku sebeúcty. Nijak zvlášť mi to nešlo.
Udělal krok ke mě a já se celá zachvěla a na kůži mi stouply všech y chloupky. Sklonila jsem hlavu a dívala se na špičky svých bot.
Klid. Chovám se jako potrhlá puberťačka a to si nemůžu dovolit. Co na tom, že jsem nic podobného k nikomu nikdy necítila? Je to je kluk. Proboha.
Byl blízko. Cítila jsem jeho omamnou vůni mýdla, jeho dech na mém krku, jeho prsty se nenápadně otřely o mé a já věděla, že tohle je konec. Ví to. Ví, co se mnou dělá a hraje si se mnou.
A to se mi nelíbilo.
Prsty jemně vzal můj pramen vlasů a odrhnul mi ho z tváře. Nemohla jsem jinak, než se na něj podívat. Pná touhy, plná bolesti a očekávání toho nejhoršího.
Jenže když jsem se podívala do jeho hlubokých očí, zaváhala jsem. Tohle bylo jiné, než když se na mě podíval ve škole. Bylo to jiné, než když mě sledoval přes ulici, když se mi posmíval.
Tenhle pohled patřil jen mě.
Tenhle pohled říkal, že jsem se kardinálně pletla.
Přiblížil se. Naše špičky nosů se téměř dotýkali.
"Neměli bychom to dělat."
"Nic neděláme," zašeptala jsem, v hrdle obrovský knedlík. Byl tak blízko, stačilo se jen trochu pohnout. Mohl být můj, jen na ten okamžik, než se vrátím do reality, ve které moje představa nemohal přežít.
Jemně se dotkl mé brady a naše rty se málem dotkly.
"Nemůžeme," zopakoval a hlas měl podivně nakřáplý.
Zavřel oči a opřel si čelo o mé.
"Tohle se nemělo stát," řekl spíš pro sebe, než pro mě a než jsem se stačila ohradit, říct mu, že je mi to jedno, že toužím jen po něm, byl pryč.
Stála jsem, celá rozechvělá a bezmocně se dívala do temné ulice.

Jen přítomnost

10. března 2011 v 23:00 | A. |  povídky a nápady
Stála jsem jako jedna v řadě. Byla jsem jedna z mnoha. Stála jsem tam a upírala zrak do nezajímavé krajiny a mysl jsem měla dokonale prázdnou. Už jsem se nabrečela dost.
Nyní jsem byla jiná. Nyní jsem byla stroj, který udělá cokoli. Bylo jedno, co to bylo za příkaz, co měl dělat nebo proč. Neměla jsem na výběr. Byla jsem jedna z mnoha. Jedna z mála, vyvolená. Jak ironické.
Slova mi plynula kolem uší, ale já nevnímala jejich význam. K čemu taky? Proč přemýšlet nad svými činy? Je to jen sebezničující, pokud nemáte na výběr. Dřív jsem věřila v možnosti. Dřív jsem si myslela, že všechno má svůj smysl, že se dostanu z pekla a začnu znovu a lépe.
Nový začátek přišel. Každý jednou začne znovu. Otázka je, zda je to zlepšení nebo propad ještě hlouběji. A když si myslíte, že to hlouběji už nejde?
Taky jsem bývala naivní.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Můj rozsudek smrti. Moje poslední svobodná volba, poslední šance, jak ovlivnit co se bude s mým životem dít dál. Ano, každý má možnosti, taky jsem je měla. Dokud jsem si nezačala s Martinem. Byl sexy, podmanivý, silný, vášnivý a něžný. Byl dokonalý.
Dokud ho nezabili.
Dostávala jsem se z toho několik měsíců, a když jsem si našla cestu k Alešovi, říkala jsem si, že se nedám. Že tentokrát to bude jiný. Byli jsme opatrní, sotva jsme se na sebe na veřejnosti podívali. Bylo to vzrušující, jiskřící dobrodružství.
Dokud neměl nehodu.
Kolikrát se srdce dokáže vzpamatovat, než umře na dobro? Než se zlomí na tolik kousíčků, že už není návratu?
Moje hranice byla tři.
Kevin. Spalující, žádostivý a nespoutaný. Nikdy v životě jsem po nikom tolik netoužila a zároveň si nepřála, aby byl na míle daleko. Byla jsem jako anorektička, která jí krémový dort. Věděla jsem, že za to zaplatím, ale nemohla jsem si pomoct. On byl ten pravý, on mi roztříštil srdce na prach. To on byl mým hřebíkem do rakve, to on mě tady nechal.
Zabil se. Sám, v pokoji a nenechal vzkaz.
Jena z mnoha, žádná výjimka. Mohla jsem si namlouvat cokoli, ale byla jsem to jen já, už nikdo jiný nezbyl. Už jsem neměla sílu ani na pláč, na pochopení, na sílu vzpoury. Byla jsem vězeň a brala jsem to jako trest.
Věděla jsem, že si s nimi nikdy nemám nic začínat, bylo to první pravidlo, co mi řekli. Já za to mohla. Já jsem pravá příčina smrti.
Já jsem měla zemřít.
"Linda Werberová?"
Vystoupila jsem z řady. Můj pohled byl prázdný, jako moje srdce, moje duše.
Postarší muž mi podal papírek a já věděla, že je tam jen jméno.
"Pane?"
"Do zítřka." odpověděl a pak odešel do podloubí, kde prošel na druhé nádvoří.
Stála jsem tam, dívala jsem se do dáli a apaticky poslouchala, jak se lidé za mnou trousí pryč.
Nakonec jsem tam stála sama.
Opatrně jsem sklonila hlavu a podívala se na papírek.
Chvilku jsem na písmena bezděky zírala, neschopna ničeho. Nakonec jsem si ho vložila do kapsy, podívala se na nebe a zašklebila se. "Takže trest ještě nekončí." hlavu jsem sklonila a upřela jsem své černě podmalované oči, které prý děsili, na muže, který se na mě díval. Na muže, co mi vybral cíl. Na muže, který ani nezamrkal, když jsem na něj ukázala prostředníček a vyrazila jsem na druhou stranu komplexu.
Takže pokračujeme. Jak hluboko se člověk může dostat, než se rozhodne, že smrt bude lepší? Jak dlouho člověk může žít bez naděje? Beze smyslu?
A co když už to nikdy nebude lepší?