Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Jen přítomnost

10. března 2011 v 23:00 | A. |  povídky a nápady
Stála jsem jako jedna v řadě. Byla jsem jedna z mnoha. Stála jsem tam a upírala zrak do nezajímavé krajiny a mysl jsem měla dokonale prázdnou. Už jsem se nabrečela dost.
Nyní jsem byla jiná. Nyní jsem byla stroj, který udělá cokoli. Bylo jedno, co to bylo za příkaz, co měl dělat nebo proč. Neměla jsem na výběr. Byla jsem jedna z mnoha. Jedna z mála, vyvolená. Jak ironické.
Slova mi plynula kolem uší, ale já nevnímala jejich význam. K čemu taky? Proč přemýšlet nad svými činy? Je to jen sebezničující, pokud nemáte na výběr. Dřív jsem věřila v možnosti. Dřív jsem si myslela, že všechno má svůj smysl, že se dostanu z pekla a začnu znovu a lépe.
Nový začátek přišel. Každý jednou začne znovu. Otázka je, zda je to zlepšení nebo propad ještě hlouběji. A když si myslíte, že to hlouběji už nejde?
Taky jsem bývala naivní.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Můj rozsudek smrti. Moje poslední svobodná volba, poslední šance, jak ovlivnit co se bude s mým životem dít dál. Ano, každý má možnosti, taky jsem je měla. Dokud jsem si nezačala s Martinem. Byl sexy, podmanivý, silný, vášnivý a něžný. Byl dokonalý.
Dokud ho nezabili.
Dostávala jsem se z toho několik měsíců, a když jsem si našla cestu k Alešovi, říkala jsem si, že se nedám. Že tentokrát to bude jiný. Byli jsme opatrní, sotva jsme se na sebe na veřejnosti podívali. Bylo to vzrušující, jiskřící dobrodružství.
Dokud neměl nehodu.
Kolikrát se srdce dokáže vzpamatovat, než umře na dobro? Než se zlomí na tolik kousíčků, že už není návratu?
Moje hranice byla tři.
Kevin. Spalující, žádostivý a nespoutaný. Nikdy v životě jsem po nikom tolik netoužila a zároveň si nepřála, aby byl na míle daleko. Byla jsem jako anorektička, která jí krémový dort. Věděla jsem, že za to zaplatím, ale nemohla jsem si pomoct. On byl ten pravý, on mi roztříštil srdce na prach. To on byl mým hřebíkem do rakve, to on mě tady nechal.
Zabil se. Sám, v pokoji a nenechal vzkaz.
Jena z mnoha, žádná výjimka. Mohla jsem si namlouvat cokoli, ale byla jsem to jen já, už nikdo jiný nezbyl. Už jsem neměla sílu ani na pláč, na pochopení, na sílu vzpoury. Byla jsem vězeň a brala jsem to jako trest.
Věděla jsem, že si s nimi nikdy nemám nic začínat, bylo to první pravidlo, co mi řekli. Já za to mohla. Já jsem pravá příčina smrti.
Já jsem měla zemřít.
"Linda Werberová?"
Vystoupila jsem z řady. Můj pohled byl prázdný, jako moje srdce, moje duše.
Postarší muž mi podal papírek a já věděla, že je tam jen jméno.
"Pane?"
"Do zítřka." odpověděl a pak odešel do podloubí, kde prošel na druhé nádvoří.
Stála jsem tam, dívala jsem se do dáli a apaticky poslouchala, jak se lidé za mnou trousí pryč.
Nakonec jsem tam stála sama.
Opatrně jsem sklonila hlavu a podívala se na papírek.
Chvilku jsem na písmena bezděky zírala, neschopna ničeho. Nakonec jsem si ho vložila do kapsy, podívala se na nebe a zašklebila se. "Takže trest ještě nekončí." hlavu jsem sklonila a upřela jsem své černě podmalované oči, které prý děsili, na muže, který se na mě díval. Na muže, co mi vybral cíl. Na muže, který ani nezamrkal, když jsem na něj ukázala prostředníček a vyrazila jsem na druhou stranu komplexu.
Takže pokračujeme. Jak hluboko se člověk může dostat, než se rozhodne, že smrt bude lepší? Jak dlouho člověk může žít bez naděje? Beze smyslu?
A co když už to nikdy nebude lepší?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama