Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Květen 2011

Baletka

25. května 2011 v 15:37 | Abigaill |  povídky a nápady
Seděla na parapetu a dívala se z okna.
Byla tma a venku byl klid.
Snažila najít ten moment, který to všechno spustil. Ten který zavinil smrt jejích rodičů, jejího bratra, jejího přítele. Chtěla vědět, kdo za to mohl, ale nedokázala určit nikoho jiného, než sebe.
Už neměla co by vyplakala, všechno to byla minulost.
Teď jí čeká budoucnost.
Odfrkla si.
Budoucnost, měla všechno už od malička naplánované, chodila na balet od tří let, skoro ještě ani neuměla chodit, ale už stála s ostatníma holkama u zrcadel a zavazovala si piškoty.
Pak chodila na uměleckou základní a střední školu a nakonec i na vysokou. Balet byl její život, balet bylo to, pro co dýchala.
Před nedávnem se nedostala do národního souboru. Byla příliš vysoká.
Budoucnost. Tenkrát se jí začala hroutit jako domeček z karet.
Matku vyhodili z práce a otec měl ve svém železářství zrovna horší období.
Neměli peníze, aby se mohla doma užírat a tak šla pracovat. Rukama, jako by byla nevzdělaná. Nezáleželo na tom, že byla baletka. Už to nemělo význam, když balila za pultem salámy.
Kousla se do rtu a trochu si přesedla. Nemohla na to myslet, na to, jak byla vlastně šťastná, měla celý život před sebou. Dotkla se okenní taulky a prstem po ní kreslila kytičky.
Měla všechno naplánované, věděla co z ní jednou bude. Věděla, jakou chce mít budoucnost, měla to promyšlené.
A pak...
Pak byla ta noc. Bylo to jako z hloupého scifi, začali padat zářivá světla z oblohy. Jedno dopadlo kousek od nás a zabilo všechny v ulici.
Kromě ní.
Pamatovala si přesně, jak vyjekla, když se její přítel najednou zhroutil a ochabl, pamatovala si, jak křičela a brečela a běžela se podívat dolů, kde tekl kohoutek s vodou a pod ním ležel její otec bezvládný a mrtvý. Křičela a běžela do ložnice, kde matka ležela a kolem ní leželo sesypané vyžehlené prádlo a když chtěla vejít do pokoje bratra, nemohla. Ležela před jeho pokojem, neschopná pohybu a poslouchala puštěné cédečko, co právě poslouchal.
Když dohrálo, dveře otevřela a on seděl podivně zhroucený u počítače a vypadal, že jen spí.
Nespal.
Propukla v pláč a vyběhla na ulici, volala o pomoc, křičela, ale nikdo se nepodíval z okna. Nikdo jí nepřiběhl na pomoc, nikdo nebyl živý.
Navlhčila si rty a snažila se zahnat slzy.
Baletka.
Všechno se změnilo, všechno bylo jinak.
Dívala se do ulice, jak jím hlučně projíždí džíp. Zastavil se před jejím domem a obezřetně se podíval do okna, kde seděla.
Nejistě seskočila dolů a rozhlédla se po pokoji. Nechtěla si odsud vzít nic, neměla žádné fotky, neměla co by mohla postrádat.
Všechno už ztratila.
Podívala se na své ruce a zašklebila se.
Sešla dolů a zabouchla, klíče nechala uvnitř.
"Slečna Terencová?"
Přikývla a podívala se na dva černě oblečené muže. Prohlíželi si jí s úctou a se strachem.
"Odvezeme vás na velitelství."
Nastoupila do auta a věnovala poslední pohled domu. Starému životu.
Našla si pohodlnější pozici a hlavu opřela o okýnko a snažila se usnout.
Vystoupila ve vojenském komplexu a muži jí doprovodili do kruhové kanceláře, kde seděl ofrčkovaný generál, štíhlý a s knírkem a poslal je pryč.
Posadila se a dívala se z okna.
"Půjdeme?" zeptal se a ona přikývla.
Došli až na konec chodby a tam nastoupili do výtahu, vystoupili až v suterénu.
Procházeli kolem výslechovým místností, až dál, do komplexu pro zvlášť nebezpečné lidi, všechno měli přikované a všude měli řetězy.
Nevesele se usmála.
"Posaďte se prosím."
Posadila se a složila si ruce do klína. "Chceme vidět vaši schopnost, slečno Terencová."
"Viděli jste ulici."
"Chceme se ujistit, že je něco takového vůbec možné."
"Viděli jste tu ulici." odpověděla znechuceně, ale když přivedli kozu, nedala na sobě nic znát.
"Mám odejít?"
"Abyste nedopadl, jako ta koza?" zeptala se nepříjemně a v tu chvíli se koza sesunula na zem, jako podťatá.
Generál vyskočil a obezřetně dva kroky ustoupil, ale narazil jen na zeď.
Díval se na dívku, která byla vychrtlá, měla dlouhé nohy a paže a měla blonďaté vlasy svázané do drdolu. Slyšel, že byla baletka a věděl, že je ještě hodně mladá, ale tohle ho překvapilo.
Dívala se na něj. "Takže co mi nabízíte?"
Generál se zachvěl a nejistě se podíval na sklo, za kterým pravděpodobně stálo několik dalších vysokých hodnostářů.
"Moment prosím." odpověděl a nervózně si otřel čelo a naposledy se na ní podíval pln obav.
Seděla a čekala. Připadala si prázdná a sama. Chápala, že se jí bojí, chápala že to nebylo správné. Podívala se na tu kozu, která vypadala tak pokojně.
Vrátil se. "Máte nějaké požadavky?"
"Chci dům," nadechla se a odhodlaně se na něj podívala, "někde na samotě, velký a zařízený, o jeho poloze bude vědět jen velmi málo lidí a ti nebudou vědět, kdo jsem. Dále samozřejmě stálý plat, výši nechám na vás a příplatek za každou smrt, kterou mě donutíte udělat. Chci novou identitu, chci, aby o tom co umím, vědělo naprosté minimum lidí. Chci chatu někde v cizině, možná i jachtu, to uvidímě časem. Chci, abyste mě volali jen v nejnutnějších případech."
"Souhlasím."
"Chci žít normální život."
Zachvěl se, ale nic nenamítl.
"Co chcete vy?"
"Abyste zabíjela jen na náš rozkaz, když zabijete sama jen z náhlého popudu, budete se zpovídat z vraždy. Je to jasné?"
"Domluveno."
Potřásli si rukama. "Vstříc nové, lepší, budoucnosti."
Generál se zachvěl.

Krásná vražedkyně

25. května 2011 v 14:54 | A. |  povídky a nápady
Prší.
Vlasy se jí lepí na obličej, ale ona to sotva vnímá.
Sleduje svou oběť.
V ruce svírá meč, prsty pevně obemknuté kolem rukojeti.
Zhluboka se nadechuje, cítí vůni smrti.
Muž ještě nic netuší. Stojí pod stromem a snaží se schovat před deštěm.
A ona se dívá. Stojí, klidná a vážná, jako socha.
Líbí se jí.
Má krásnou, mužnou postavu, ostře řezané rysy a roztomilý kukuč.
Sevře meč pevněji.
Musí zemřít.
Zavře oči a znovu nasaje tu vůni.
Vykročí. Jde klidně, nerozhlíží se, jen sleduje svou kořist.
Muž se na ní obrací a sjede jí pohledem.
Ani se nehne a dál stojí pod stromem.
Jde klidně, meč v ruce a na tváří odhodlaný výraz.
Už je u něj. Zastaví se přesně na délku meče a podívá se mu do očí.
Většina spatřovala jen strach, tenhle se však díval jinak.
Obdivně.
Usmála se, jen lehce, jako jarní vánek a dál ho pozorovala. Byl ještě hezčí než si myslela. Byl zatraceně sexy, v tom černém triku, z kterého kapala voda a odhalující vyrýsované svaly. Tmavé džíny se na něj lepili, ale on si toho nevšímal. Jen se díval a obdivoval.
Dovolila si ještě jeden úsměv.
Jeden z mála, nikdy se neusmívala, nebylo proč ani kvůli komu.
I on se nejistě usmál a ukázal řadu bílých zubů.
Pořád se dívali.
Nic neříkali a kolem nich pršelo.
Nikdo jiný v parku nebyl.
Nikdo, kdo by pochopil.
"Proč váháte?"
"Spěcháte?" zeptala se potichu, smyslně a udělala krok stranou, aby si ho mohla prohlédnout i z jiné strany.
"Líbím se vám?"
"A já vám?"
Usmál se, tektokrát vesele a v očích se mu objevila touha.
"Už jsem o vás slyšel."
"Já o vás ne."
Zamrkal, ale rozesmál se, opravdově, vesele.
Zarazila se. Dlouho neslyšela upřímný smích, dlouho neslyšela žádný smích. Dlouho se nesmála. Nejistě jí zaškubalo v koutcích, ale sevření meče nepolevila.
"Říkali, že jste krásná, ale o to víc nebezpečná."
Na to nic neodpověděla a on pokračoval. "Vždycky jsem vás toužil vidět, spatřit, co je na tom pravda, promluvit si."
"Tak jste se konečně dočkal."
Kývl a nejistě se usmál. "Ty pověsti lžou."
Tázavě pozvedla obočí a muž se rozesmál, ale už nic neřekl.
Váhala.
Věděla, jak to dopadne.
Oba to věděli.
A přesto se ani nepohnula.
Navlhčil si ret a sjel jí pohledem. "Bydlím kousek odtud."
Podívala se na něj ostřeji, než bylo nutné a on kývl. "Chápu."
Čekal, věděl, že zašel moc daleko, věděl, že jí stačí vteřina a že nemá cenu se pokoušet utéct.
Už o ní slyšel.
Nejlepší na Akademii, absolvovala ještě o rok dřív, než měla a nikdo jí nikdy neunikl. Byla dokonalá vražedkyně, krásná a svůdná. Její pověst byla děsivější než všech ostatních lidí z Akademie. Když z ní odcházela, zabila dva učitele, dva mistry, kteří jí naučili všechno.
A přesto tam stála a dívala se. občas se trochu usmála, naklonila hlavu a znovu si ho prohlédla.
A pak...
Pak ho přirazila ke stromu.
Ani si nevšiml, že už se na něj nedívá, že už nestojí dva kroky od něj, ale že ho najednou tlačí na kůru.
Narazil si záda, ale bylo to jedno.
Čas se na plnil.
Nebo ne?
Stále se cítil živý, vnímal své zrychlené srdce, vnímal její pružné tělo, které se o něj otíralo, vnímal její vůni.
Byla tak blízko a on pořád ještě žil.
Neměl co ztratit.
Překonal posledních několik centimetrů, co je dělilo a políbil jí. Váhavě, čekal, že bude mrtvý dřív, než něco zkusí, ale ona se ani nehnula. To mu dodalo odvahy.
Vrhl se na ní vášnivěji, vymanil se z jejího sevření a přebral iniciativu.
Prohodili si místa, ona se nyní opírala o strom a on jí držel za krk, ovšem ne nebezpečně, ale něžně. Líbal jí na tváři, na krku, za uchem a ona se usmívala a rozepínala mu kalhoty.
Nasedla na něj, byla lehká a pružná, líbala ho a on jí, sténala a odírala si záda o strom, ale oba nemohli přestat.
Pohltila je vášeň a vzrušení.
Když došla vyvrcholení, zaťala mu nehty hluboko do ramene.
Bylo to úžasné, fantastické, bylo to lepší, než co zažil za celý život.
Bylo to dokonalé.
Oblékla se a on se zapnul, zatímco oba zrychleně dýchali.
Měla červené tváře a on se na ní zamilovaně díval.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Martin."
Usmála se na něj, nádherně, perfektně.
Nemohl pochopit, že se to stalo.
Nemohl pochopit, že k tomu došlo.
Nemohl pochopit, že to bylo tak dokonalé.
"Takže Martine," v očích jí hráli ohýnky vzrušení a na rtech měla rozlitý úsměv, "jak si přeješ zemřít?"
Díval se jí do očí, díval se jí do tváře a usmíval se.
"Pověsti stojí za houby. Nikdo nedokáže popsat, jaká jsi doopravdy."
Usmála se na něj a pak se kousla do rtu. Viděl, že by si to chtěla zopakovat, viděl na ní, že jí to pohltilo stejně jako jeho, viděl na ní, že je to jen lidská bytost.
A on jí miloval.
A on byl její kořist.
Znovu se na něj dívala, s touhou v očích, s vášní, která ho vzrušovala, chtěl se na ní vrhnout, chtěl jí, tak moc jí chtěl, ale neměl odvahu.
Roztřásl se mu dolní ret. "Měla bys vědět, že jsem do tebe blázen."
Nejistě se usmála. "Měl bys vědět, že to mi nikdo nikdy neřekl."
"Měla bys vědět, že moc dobře vím, že nemám šanci a že se o nic nepokusím, protože vím, že by to bylo akorát k smíchu. A měla bys vědět, že každou minutu, co tu takhle stojíme bych vyměnil za celý můj život."
Neodpověděla, ani jinak nedala najevo, že ho slyšela. Zahřmělo a ona zamrkala.
"Musíš zemřít."
Kývl a udělal krok k ní.
Ani teď nereagovala.
Další krok a byl tak blízko, že jí stačilo jen chytit za pas a políbit jí.
Podíval se a ona se usmála. Krásně, tak že ho to pohladilo po duši, tak že byl naprosto v její moci.
Už nemohl čekat.
Přitáhl si jí a políbil, vášnivě, tak aby jí řekl, co všechno pro něj znamená a ona se nebránila. Stáli tam a on se jí nemohl nabažit, chtěl, tak moc jí chtěl a ona mu neodporovala.
A pak bylo po všem.
Jeho rty se odlepili od jejích a on se zapotácel, v břiše zabodnutý meč.
Usmíval se a ještě jí stačil pohladit po tváři, než klesl na kolena.
"Miluju tě," řekl a podíval se na ní.
Klekla si naproti němu a dotkla se jeho tváře.
"Měl bys vědět," nadechla se a vytáhla z něj meč, "že jsem poprvé váhala."
Nejistě se na ni podíval a pak zamrkal, protože měla zarudlé oči.
"Miluju..." ale už to znovu neřekl.
Chvilku nad ním stála a dovolila jedné slze, aby jí stekla po tváři.
Pak odešla, aniž by se jednou ohlédla.