Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Baletka

25. května 2011 v 15:37 | Abigaill |  povídky a nápady
Seděla na parapetu a dívala se z okna.
Byla tma a venku byl klid.
Snažila najít ten moment, který to všechno spustil. Ten který zavinil smrt jejích rodičů, jejího bratra, jejího přítele. Chtěla vědět, kdo za to mohl, ale nedokázala určit nikoho jiného, než sebe.
Už neměla co by vyplakala, všechno to byla minulost.
Teď jí čeká budoucnost.
Odfrkla si.
Budoucnost, měla všechno už od malička naplánované, chodila na balet od tří let, skoro ještě ani neuměla chodit, ale už stála s ostatníma holkama u zrcadel a zavazovala si piškoty.
Pak chodila na uměleckou základní a střední školu a nakonec i na vysokou. Balet byl její život, balet bylo to, pro co dýchala.
Před nedávnem se nedostala do národního souboru. Byla příliš vysoká.
Budoucnost. Tenkrát se jí začala hroutit jako domeček z karet.
Matku vyhodili z práce a otec měl ve svém železářství zrovna horší období.
Neměli peníze, aby se mohla doma užírat a tak šla pracovat. Rukama, jako by byla nevzdělaná. Nezáleželo na tom, že byla baletka. Už to nemělo význam, když balila za pultem salámy.
Kousla se do rtu a trochu si přesedla. Nemohla na to myslet, na to, jak byla vlastně šťastná, měla celý život před sebou. Dotkla se okenní taulky a prstem po ní kreslila kytičky.
Měla všechno naplánované, věděla co z ní jednou bude. Věděla, jakou chce mít budoucnost, měla to promyšlené.
A pak...
Pak byla ta noc. Bylo to jako z hloupého scifi, začali padat zářivá světla z oblohy. Jedno dopadlo kousek od nás a zabilo všechny v ulici.
Kromě ní.
Pamatovala si přesně, jak vyjekla, když se její přítel najednou zhroutil a ochabl, pamatovala si, jak křičela a brečela a běžela se podívat dolů, kde tekl kohoutek s vodou a pod ním ležel její otec bezvládný a mrtvý. Křičela a běžela do ložnice, kde matka ležela a kolem ní leželo sesypané vyžehlené prádlo a když chtěla vejít do pokoje bratra, nemohla. Ležela před jeho pokojem, neschopná pohybu a poslouchala puštěné cédečko, co právě poslouchal.
Když dohrálo, dveře otevřela a on seděl podivně zhroucený u počítače a vypadal, že jen spí.
Nespal.
Propukla v pláč a vyběhla na ulici, volala o pomoc, křičela, ale nikdo se nepodíval z okna. Nikdo jí nepřiběhl na pomoc, nikdo nebyl živý.
Navlhčila si rty a snažila se zahnat slzy.
Baletka.
Všechno se změnilo, všechno bylo jinak.
Dívala se do ulice, jak jím hlučně projíždí džíp. Zastavil se před jejím domem a obezřetně se podíval do okna, kde seděla.
Nejistě seskočila dolů a rozhlédla se po pokoji. Nechtěla si odsud vzít nic, neměla žádné fotky, neměla co by mohla postrádat.
Všechno už ztratila.
Podívala se na své ruce a zašklebila se.
Sešla dolů a zabouchla, klíče nechala uvnitř.
"Slečna Terencová?"
Přikývla a podívala se na dva černě oblečené muže. Prohlíželi si jí s úctou a se strachem.
"Odvezeme vás na velitelství."
Nastoupila do auta a věnovala poslední pohled domu. Starému životu.
Našla si pohodlnější pozici a hlavu opřela o okýnko a snažila se usnout.
Vystoupila ve vojenském komplexu a muži jí doprovodili do kruhové kanceláře, kde seděl ofrčkovaný generál, štíhlý a s knírkem a poslal je pryč.
Posadila se a dívala se z okna.
"Půjdeme?" zeptal se a ona přikývla.
Došli až na konec chodby a tam nastoupili do výtahu, vystoupili až v suterénu.
Procházeli kolem výslechovým místností, až dál, do komplexu pro zvlášť nebezpečné lidi, všechno měli přikované a všude měli řetězy.
Nevesele se usmála.
"Posaďte se prosím."
Posadila se a složila si ruce do klína. "Chceme vidět vaši schopnost, slečno Terencová."
"Viděli jste ulici."
"Chceme se ujistit, že je něco takového vůbec možné."
"Viděli jste tu ulici." odpověděla znechuceně, ale když přivedli kozu, nedala na sobě nic znát.
"Mám odejít?"
"Abyste nedopadl, jako ta koza?" zeptala se nepříjemně a v tu chvíli se koza sesunula na zem, jako podťatá.
Generál vyskočil a obezřetně dva kroky ustoupil, ale narazil jen na zeď.
Díval se na dívku, která byla vychrtlá, měla dlouhé nohy a paže a měla blonďaté vlasy svázané do drdolu. Slyšel, že byla baletka a věděl, že je ještě hodně mladá, ale tohle ho překvapilo.
Dívala se na něj. "Takže co mi nabízíte?"
Generál se zachvěl a nejistě se podíval na sklo, za kterým pravděpodobně stálo několik dalších vysokých hodnostářů.
"Moment prosím." odpověděl a nervózně si otřel čelo a naposledy se na ní podíval pln obav.
Seděla a čekala. Připadala si prázdná a sama. Chápala, že se jí bojí, chápala že to nebylo správné. Podívala se na tu kozu, která vypadala tak pokojně.
Vrátil se. "Máte nějaké požadavky?"
"Chci dům," nadechla se a odhodlaně se na něj podívala, "někde na samotě, velký a zařízený, o jeho poloze bude vědět jen velmi málo lidí a ti nebudou vědět, kdo jsem. Dále samozřejmě stálý plat, výši nechám na vás a příplatek za každou smrt, kterou mě donutíte udělat. Chci novou identitu, chci, aby o tom co umím, vědělo naprosté minimum lidí. Chci chatu někde v cizině, možná i jachtu, to uvidímě časem. Chci, abyste mě volali jen v nejnutnějších případech."
"Souhlasím."
"Chci žít normální život."
Zachvěl se, ale nic nenamítl.
"Co chcete vy?"
"Abyste zabíjela jen na náš rozkaz, když zabijete sama jen z náhlého popudu, budete se zpovídat z vraždy. Je to jasné?"
"Domluveno."
Potřásli si rukama. "Vstříc nové, lepší, budoucnosti."
Generál se zachvěl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama