Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Krásná vražedkyně

25. května 2011 v 14:54 | A. |  povídky a nápady
Prší.
Vlasy se jí lepí na obličej, ale ona to sotva vnímá.
Sleduje svou oběť.
V ruce svírá meč, prsty pevně obemknuté kolem rukojeti.
Zhluboka se nadechuje, cítí vůni smrti.
Muž ještě nic netuší. Stojí pod stromem a snaží se schovat před deštěm.
A ona se dívá. Stojí, klidná a vážná, jako socha.
Líbí se jí.
Má krásnou, mužnou postavu, ostře řezané rysy a roztomilý kukuč.
Sevře meč pevněji.
Musí zemřít.
Zavře oči a znovu nasaje tu vůni.
Vykročí. Jde klidně, nerozhlíží se, jen sleduje svou kořist.
Muž se na ní obrací a sjede jí pohledem.
Ani se nehne a dál stojí pod stromem.
Jde klidně, meč v ruce a na tváří odhodlaný výraz.
Už je u něj. Zastaví se přesně na délku meče a podívá se mu do očí.
Většina spatřovala jen strach, tenhle se však díval jinak.
Obdivně.
Usmála se, jen lehce, jako jarní vánek a dál ho pozorovala. Byl ještě hezčí než si myslela. Byl zatraceně sexy, v tom černém triku, z kterého kapala voda a odhalující vyrýsované svaly. Tmavé džíny se na něj lepili, ale on si toho nevšímal. Jen se díval a obdivoval.
Dovolila si ještě jeden úsměv.
Jeden z mála, nikdy se neusmívala, nebylo proč ani kvůli komu.
I on se nejistě usmál a ukázal řadu bílých zubů.
Pořád se dívali.
Nic neříkali a kolem nich pršelo.
Nikdo jiný v parku nebyl.
Nikdo, kdo by pochopil.
"Proč váháte?"
"Spěcháte?" zeptala se potichu, smyslně a udělala krok stranou, aby si ho mohla prohlédnout i z jiné strany.
"Líbím se vám?"
"A já vám?"
Usmál se, tektokrát vesele a v očích se mu objevila touha.
"Už jsem o vás slyšel."
"Já o vás ne."
Zamrkal, ale rozesmál se, opravdově, vesele.
Zarazila se. Dlouho neslyšela upřímný smích, dlouho neslyšela žádný smích. Dlouho se nesmála. Nejistě jí zaškubalo v koutcích, ale sevření meče nepolevila.
"Říkali, že jste krásná, ale o to víc nebezpečná."
Na to nic neodpověděla a on pokračoval. "Vždycky jsem vás toužil vidět, spatřit, co je na tom pravda, promluvit si."
"Tak jste se konečně dočkal."
Kývl a nejistě se usmál. "Ty pověsti lžou."
Tázavě pozvedla obočí a muž se rozesmál, ale už nic neřekl.
Váhala.
Věděla, jak to dopadne.
Oba to věděli.
A přesto se ani nepohnula.
Navlhčil si ret a sjel jí pohledem. "Bydlím kousek odtud."
Podívala se na něj ostřeji, než bylo nutné a on kývl. "Chápu."
Čekal, věděl, že zašel moc daleko, věděl, že jí stačí vteřina a že nemá cenu se pokoušet utéct.
Už o ní slyšel.
Nejlepší na Akademii, absolvovala ještě o rok dřív, než měla a nikdo jí nikdy neunikl. Byla dokonalá vražedkyně, krásná a svůdná. Její pověst byla děsivější než všech ostatních lidí z Akademie. Když z ní odcházela, zabila dva učitele, dva mistry, kteří jí naučili všechno.
A přesto tam stála a dívala se. občas se trochu usmála, naklonila hlavu a znovu si ho prohlédla.
A pak...
Pak ho přirazila ke stromu.
Ani si nevšiml, že už se na něj nedívá, že už nestojí dva kroky od něj, ale že ho najednou tlačí na kůru.
Narazil si záda, ale bylo to jedno.
Čas se na plnil.
Nebo ne?
Stále se cítil živý, vnímal své zrychlené srdce, vnímal její pružné tělo, které se o něj otíralo, vnímal její vůni.
Byla tak blízko a on pořád ještě žil.
Neměl co ztratit.
Překonal posledních několik centimetrů, co je dělilo a políbil jí. Váhavě, čekal, že bude mrtvý dřív, než něco zkusí, ale ona se ani nehnula. To mu dodalo odvahy.
Vrhl se na ní vášnivěji, vymanil se z jejího sevření a přebral iniciativu.
Prohodili si místa, ona se nyní opírala o strom a on jí držel za krk, ovšem ne nebezpečně, ale něžně. Líbal jí na tváři, na krku, za uchem a ona se usmívala a rozepínala mu kalhoty.
Nasedla na něj, byla lehká a pružná, líbala ho a on jí, sténala a odírala si záda o strom, ale oba nemohli přestat.
Pohltila je vášeň a vzrušení.
Když došla vyvrcholení, zaťala mu nehty hluboko do ramene.
Bylo to úžasné, fantastické, bylo to lepší, než co zažil za celý život.
Bylo to dokonalé.
Oblékla se a on se zapnul, zatímco oba zrychleně dýchali.
Měla červené tváře a on se na ní zamilovaně díval.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Martin."
Usmála se na něj, nádherně, perfektně.
Nemohl pochopit, že se to stalo.
Nemohl pochopit, že k tomu došlo.
Nemohl pochopit, že to bylo tak dokonalé.
"Takže Martine," v očích jí hráli ohýnky vzrušení a na rtech měla rozlitý úsměv, "jak si přeješ zemřít?"
Díval se jí do očí, díval se jí do tváře a usmíval se.
"Pověsti stojí za houby. Nikdo nedokáže popsat, jaká jsi doopravdy."
Usmála se na něj a pak se kousla do rtu. Viděl, že by si to chtěla zopakovat, viděl na ní, že jí to pohltilo stejně jako jeho, viděl na ní, že je to jen lidská bytost.
A on jí miloval.
A on byl její kořist.
Znovu se na něj dívala, s touhou v očích, s vášní, která ho vzrušovala, chtěl se na ní vrhnout, chtěl jí, tak moc jí chtěl, ale neměl odvahu.
Roztřásl se mu dolní ret. "Měla bys vědět, že jsem do tebe blázen."
Nejistě se usmála. "Měl bys vědět, že to mi nikdo nikdy neřekl."
"Měla bys vědět, že moc dobře vím, že nemám šanci a že se o nic nepokusím, protože vím, že by to bylo akorát k smíchu. A měla bys vědět, že každou minutu, co tu takhle stojíme bych vyměnil za celý můj život."
Neodpověděla, ani jinak nedala najevo, že ho slyšela. Zahřmělo a ona zamrkala.
"Musíš zemřít."
Kývl a udělal krok k ní.
Ani teď nereagovala.
Další krok a byl tak blízko, že jí stačilo jen chytit za pas a políbit jí.
Podíval se a ona se usmála. Krásně, tak že ho to pohladilo po duši, tak že byl naprosto v její moci.
Už nemohl čekat.
Přitáhl si jí a políbil, vášnivě, tak aby jí řekl, co všechno pro něj znamená a ona se nebránila. Stáli tam a on se jí nemohl nabažit, chtěl, tak moc jí chtěl a ona mu neodporovala.
A pak bylo po všem.
Jeho rty se odlepili od jejích a on se zapotácel, v břiše zabodnutý meč.
Usmíval se a ještě jí stačil pohladit po tváři, než klesl na kolena.
"Miluju tě," řekl a podíval se na ní.
Klekla si naproti němu a dotkla se jeho tváře.
"Měl bys vědět," nadechla se a vytáhla z něj meč, "že jsem poprvé váhala."
Nejistě se na ni podíval a pak zamrkal, protože měla zarudlé oči.
"Miluju..." ale už to znovu neřekl.
Chvilku nad ním stála a dovolila jedné slze, aby jí stekla po tváři.
Pak odešla, aniž by se jednou ohlédla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama