Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Říjen 2011

Všechno mám v sobě naruby

31. října 2011 v 9:57 | Abigaill |  téma týdne
Všechno je naruby. Celý život jsem se snažila honit za tím idolem, tím pravým a já nevím kým čím a pořád nic. Jako by se celá mužská populace spikla a nikdo mě nechtěl, nebo lépe řečeno, nikdo nechtěl mě a já nechtěla je. A pak jsem si řekla: dost. Tak co, budu sama, to není žádná vada na kráse, budu samostatná, nezávislá a bude jen na mě, jak se budu cítit, co bude dělat a prožívat.
A ono to fungovalo. Dokázala jsem si poradit s kamarádkami, které vychvalovaly jejich nové objevy, které se štěstím rozplývaly a neudělaly bez něj ani krok a já jsem si říkala, že to nemám zapoetřebí (a občas jsem i záviděla, ale to sem nepatří). Proč taky? Copak to už nikdo nechce mít volnost?
A pak, jak už to tak bývá, jsem někoho potkala. Měla bych skákat radostí, měla bych o něm všude mluvit, všude ho tahat, jako to dělaly ony, ale já... nějak nemůžu. Co když tím ztrácím kus sebe? Co když všechno, co jsem v životě doposud znala se obrátí naruby? Co když to vůbec nechci? Byla jsem spokojená tak, jak to bylo. Jsem přesvědčená o svojí pravdě, tak proč na tom něco měnit. Jen proto, že je normální s někým chodit? Nebo proto, že se mi při pohledu na něj zrychlí tep a nemůžu to nijak zastavit? Stačí to vůbec?
A když ne, dokážu se ještě někdy vrátit tam kde jsem byla nebo už to nikdy nebude takové?

zakázka

26. října 2011 v 15:43 | a. |  povídky a nápady
Svírala fotku v dlani a bála se na ní znovu podívat. Co když je to vážně pravda? Co pak?
Snažila se uklidnit, zhluboka nadechnout a zaměřit svou pozornost na muže, který proti ní seděl v koženém křesle a upíjel z bílého šálku. Sledoval ji, sice ostražitě, ale s ledovým klidem.
"Je to..." hlas se jí netypicky zachvěl. Měla by být nad věcí, kolikrát už dostala fotku s cílem? ani si to netroufala odhadnout.
Pozvedl se zájmem obočí a ona se proklela, že mu poskytla takovou výhodu. ani si nepamatovala, kdy naposledy ztrácela půdu pod nohama.
"Je to problém?" odložil šálek a prsty si propletl na klíně.
"Proč?"
Chvilku se na sebe dívali, v podivné bitvě o moc, která nemohla skončit dobře. Nakonec se odvrátila, věděla stejně jako on, kde je její místo. Shlédla na fotku mladé dívky s černými vlasy a jasně zelenýma očima, která se směje do objektivu. Ruce nechala klesnout a naposledy se podívala na muže, který jí sledoval, tentokrát se zájmem.
"Ne."
"Ne co?"
"Nezabiju jí."
"Tak to udělá někdo jiný."
"Proč?"
"Protože musí zemřít," pokrčil rameny, "můžu to dát někomu jinému, znáš bouchače Henryho? Ten by to vzal, má rád mladé holky."
Zaťala pěsti a pevně sevřela rty.
Na okamžik zaváhal a když se pohnula, málem rukou shodil hrnek na zem. "Tohle nedělej."
"Co jako?"
Zuřila a to nebylo dobré, ani trochu. Aby si zachoval alespoň kousek důstojnosti se zvedl a obešel stůl, o který se opřel. Už zase vypadal klidně, jako by ho neděsila k smrti. Stáli u sebe, mezi nimi bylo to podivné napětí, ktré nutilo ostatní odvracet tváře, které nutilo sepisovat závěti, ale oni to ignorovali. Museli, protože jinak by někdo zemřel. A ona by to nebyla.
"Proč musí zemřít?"
"Co pro tebe znamená?"
"Víš moc dobře, kdo to je, jinak bys mi jí nedal."
"Přidělil jsem ti jí, aby netrpěla. Aby ses mohla rozloučit."
"Nezemře."
"To nemůžeš olivnit."
"Možná můžu."
Naklonila se k němu a vzduch zajiskřil. Dolní ret se mu zatřásl. "Pokud mě zabiješ, řijde někdo jiný."
"Budu zabíjet, dokud to nepochopíte. Ona nesmí zemřít."
Svěsil ramena. "Věděl jsem, že k tomu jednou dojde, ale takhle brzy jsem to nečekal. Svým způsobem mě bavilo s tebou pracovat, ostatní mají respekt, u tebe je to náhoda." naklonil se přes stůl a otevřel šuplík ze které vyndal pisstoli a bílou, neoznačenou obálku.
"Chci to do hlavy, rychle." pak vzal obálku a předal jí. Už podruhé toho dne jí vyvedl z míry, víc než by si přála. Vyndala přeložený papír a několik vteřin ho četla. "Proč?"
"Nikoho jinéo nemám. Chci abys dostala, co ti patří."
"Co s tím budu dělat?"
"Co budeš chtít."
Pozvedla obočí a on jí do druhé ruky vtiskl zbraň. Alespoň to málo chtěl mít pod kontrolou, nechtěl dlouho trpět, nebyl k tomu důvod. Jejich pohledy se střetly a ona najednou pochopila.
Byla to setina sekundy a na jeho obličeji se objevilo překvapení, když padl výstřel. Ale nebylo to do hlavy, ani do srdce, ale do kolena.
Vydal bezhlesný zvuk a sesunul se pod stůl, z očí mu tekly slzy a svíral si nohu, která krvácela.
A pak jí poprvé spatřil, taková, jaká doopravdy byla. Anděl smrti, dokonalá a smrtelná. V očích jí podivně jiskřilo a výraz ledově klidný, až mrazivě.
Natáhla ruku a střelila znovu. Do druhého kolene.
Jen zavřel oči, bolest ho ochromovala. "Už je stejně pozdě."
"Kde je?"
Zavrtěl hlavou. "Proč mě prostě nezabiješ?"
Namířila pistoli přímo jemu mezi nohy. Prst přiložila ke spoušti a jen viděla, jaký děs má v očích. Nezaváhala ani v vteřinu.
Už se neměl ke slovu a ona založila obálku do kapsy kožené bundy, kterou na sobě měla. Podívala se na hodinky, napila se z kávy, která mezitím vychladla a přimhouřenýma očima sledovala, jak se pod ním zvětšuje skrvrna krve.
Nakonec ho překročila a odkráčela do chodby plné lidí, kteří se jí vyhnuli.
Když jí našla, akorát u ní stál Patrik, zabiják ze staré školy. Když jí spatřil, na okamžik zaváhal, protože věděl, co to znamená. Zvláště, když se jí podíval do odhodlaných očí. Natáhl ruku a stiskl spoušť, ale ona byla ryhclejší, kulka se zaryla do zdi jen kousek od hlavy dívky z fotografie.
Zaklel.
Usmála se.
Druhý výstřel neminul tělo, právě naopak.
Patrik se svezl k jejím nohám, zatímco dívka vyjekla a pak se rozběhla chodbou pryč. Ani jeden se za ní nepodíval, Patrik prsty svíral loket dívky, která ho s nenávistí vyprovázela na smrt.
"Chápeš, že ona stejně zemře?"
"Jednou určitě. Ne ale v dohledný době."
"Nezachráníš jí, nemůžeš."
"Nemůžu jí nechat jít."
"Proč ne?"
Našpulila rty a podívala se stranou. "Kdo je tvoje kontaktní osoba?"
Ústa se mu otevřela údivem, ale pak jí zase zaklapl. "A kurva," dodal místo toho.
"Jo," souhlasila. Přiložila mu pistoli ke spánku.
Bum.
A zatímco tělo padala ona šla za dívkou z fotky, která neměla nejmenší ponětí o tom, že dnes kvůli ní zemřeli dva nevinní lidé a desítky ještě padnou. Otázkou je, jestli, kdyby si mohla vybrat, zda by si vybrala svůj život nebo životy těch druhých. Jenže tu volbu za ní udělal někdo jiný.

letní tábor

7. října 2011 v 22:51 | Abigaill |  téma týdne
Život bez elektřiny, zajímavé.
Byly doby, kdy jsem to dokonce vyhledávala, jezdila na šílené skautstké tábory (teď nic ve zlém, ale když se myjete tři týdny jen v potoce a vaříte si na kamnech, které si nejdříve musíte uplácat z bláta, rozhodně jim pak můžete říkat šílené) a jako malá jsem to dokonce milovala. Byl to způsob se dostat od civilizace, od večného shodu a strávit začátek prázdnin, jinak a netradičeně, nezapomunetelně.
Když jsem byla starší, vždycky mě napadlo, a zvládnu to ještě vůbec? Nemít zapnutý telefon, nemoct se podívat na internet, na mail na facebook, na nový film? A zvládla. Vždycky a nadšeně, skoro mi to ani nepřipadalo, protože na tom byli všichni ostatní stejně. Neviděla jsem ty ostatní, ve městech, co se hnali za něčím, co nespustili oči od displejů, co by bez mcdonalda umřeli hlady. Byla jsem tam jen já a kamarádi, večer jsme si povídali a nemuseli jsme se dívat na velkolepé filmy, stačili jsme si jen tak, obyčejně.
Jsem ráda, že jsem toho mohla být součástí, i když jen na pár týdnů, že si ještě dokážu představit život bez elektřiny, bez sjednaných schůzek na poslední chvíli, bez mikrovlnky. I když, po pravdě řečeno, čtení při svíčce není o nic lepší, než drkotání zubů ve stanu, když si nemůžete přitopit, stejně jako rozteklé máslo, když si ho můžete dát ochladit tak akorát do potoka...(ale to jen tak na okraj :) )