Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

zakázka

26. října 2011 v 15:43 | a. |  povídky a nápady
Svírala fotku v dlani a bála se na ní znovu podívat. Co když je to vážně pravda? Co pak?
Snažila se uklidnit, zhluboka nadechnout a zaměřit svou pozornost na muže, který proti ní seděl v koženém křesle a upíjel z bílého šálku. Sledoval ji, sice ostražitě, ale s ledovým klidem.
"Je to..." hlas se jí netypicky zachvěl. Měla by být nad věcí, kolikrát už dostala fotku s cílem? ani si to netroufala odhadnout.
Pozvedl se zájmem obočí a ona se proklela, že mu poskytla takovou výhodu. ani si nepamatovala, kdy naposledy ztrácela půdu pod nohama.
"Je to problém?" odložil šálek a prsty si propletl na klíně.
"Proč?"
Chvilku se na sebe dívali, v podivné bitvě o moc, která nemohla skončit dobře. Nakonec se odvrátila, věděla stejně jako on, kde je její místo. Shlédla na fotku mladé dívky s černými vlasy a jasně zelenýma očima, která se směje do objektivu. Ruce nechala klesnout a naposledy se podívala na muže, který jí sledoval, tentokrát se zájmem.
"Ne."
"Ne co?"
"Nezabiju jí."
"Tak to udělá někdo jiný."
"Proč?"
"Protože musí zemřít," pokrčil rameny, "můžu to dát někomu jinému, znáš bouchače Henryho? Ten by to vzal, má rád mladé holky."
Zaťala pěsti a pevně sevřela rty.
Na okamžik zaváhal a když se pohnula, málem rukou shodil hrnek na zem. "Tohle nedělej."
"Co jako?"
Zuřila a to nebylo dobré, ani trochu. Aby si zachoval alespoň kousek důstojnosti se zvedl a obešel stůl, o který se opřel. Už zase vypadal klidně, jako by ho neděsila k smrti. Stáli u sebe, mezi nimi bylo to podivné napětí, ktré nutilo ostatní odvracet tváře, které nutilo sepisovat závěti, ale oni to ignorovali. Museli, protože jinak by někdo zemřel. A ona by to nebyla.
"Proč musí zemřít?"
"Co pro tebe znamená?"
"Víš moc dobře, kdo to je, jinak bys mi jí nedal."
"Přidělil jsem ti jí, aby netrpěla. Aby ses mohla rozloučit."
"Nezemře."
"To nemůžeš olivnit."
"Možná můžu."
Naklonila se k němu a vzduch zajiskřil. Dolní ret se mu zatřásl. "Pokud mě zabiješ, řijde někdo jiný."
"Budu zabíjet, dokud to nepochopíte. Ona nesmí zemřít."
Svěsil ramena. "Věděl jsem, že k tomu jednou dojde, ale takhle brzy jsem to nečekal. Svým způsobem mě bavilo s tebou pracovat, ostatní mají respekt, u tebe je to náhoda." naklonil se přes stůl a otevřel šuplík ze které vyndal pisstoli a bílou, neoznačenou obálku.
"Chci to do hlavy, rychle." pak vzal obálku a předal jí. Už podruhé toho dne jí vyvedl z míry, víc než by si přála. Vyndala přeložený papír a několik vteřin ho četla. "Proč?"
"Nikoho jinéo nemám. Chci abys dostala, co ti patří."
"Co s tím budu dělat?"
"Co budeš chtít."
Pozvedla obočí a on jí do druhé ruky vtiskl zbraň. Alespoň to málo chtěl mít pod kontrolou, nechtěl dlouho trpět, nebyl k tomu důvod. Jejich pohledy se střetly a ona najednou pochopila.
Byla to setina sekundy a na jeho obličeji se objevilo překvapení, když padl výstřel. Ale nebylo to do hlavy, ani do srdce, ale do kolena.
Vydal bezhlesný zvuk a sesunul se pod stůl, z očí mu tekly slzy a svíral si nohu, která krvácela.
A pak jí poprvé spatřil, taková, jaká doopravdy byla. Anděl smrti, dokonalá a smrtelná. V očích jí podivně jiskřilo a výraz ledově klidný, až mrazivě.
Natáhla ruku a střelila znovu. Do druhého kolene.
Jen zavřel oči, bolest ho ochromovala. "Už je stejně pozdě."
"Kde je?"
Zavrtěl hlavou. "Proč mě prostě nezabiješ?"
Namířila pistoli přímo jemu mezi nohy. Prst přiložila ke spoušti a jen viděla, jaký děs má v očích. Nezaváhala ani v vteřinu.
Už se neměl ke slovu a ona založila obálku do kapsy kožené bundy, kterou na sobě měla. Podívala se na hodinky, napila se z kávy, která mezitím vychladla a přimhouřenýma očima sledovala, jak se pod ním zvětšuje skrvrna krve.
Nakonec ho překročila a odkráčela do chodby plné lidí, kteří se jí vyhnuli.
Když jí našla, akorát u ní stál Patrik, zabiják ze staré školy. Když jí spatřil, na okamžik zaváhal, protože věděl, co to znamená. Zvláště, když se jí podíval do odhodlaných očí. Natáhl ruku a stiskl spoušť, ale ona byla ryhclejší, kulka se zaryla do zdi jen kousek od hlavy dívky z fotografie.
Zaklel.
Usmála se.
Druhý výstřel neminul tělo, právě naopak.
Patrik se svezl k jejím nohám, zatímco dívka vyjekla a pak se rozběhla chodbou pryč. Ani jeden se za ní nepodíval, Patrik prsty svíral loket dívky, která ho s nenávistí vyprovázela na smrt.
"Chápeš, že ona stejně zemře?"
"Jednou určitě. Ne ale v dohledný době."
"Nezachráníš jí, nemůžeš."
"Nemůžu jí nechat jít."
"Proč ne?"
Našpulila rty a podívala se stranou. "Kdo je tvoje kontaktní osoba?"
Ústa se mu otevřela údivem, ale pak jí zase zaklapl. "A kurva," dodal místo toho.
"Jo," souhlasila. Přiložila mu pistoli ke spánku.
Bum.
A zatímco tělo padala ona šla za dívkou z fotky, která neměla nejmenší ponětí o tom, že dnes kvůli ní zemřeli dva nevinní lidé a desítky ještě padnou. Otázkou je, jestli, kdyby si mohla vybrat, zda by si vybrala svůj život nebo životy těch druhých. Jenže tu volbu za ní udělal někdo jiný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama