Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Listopad 2011

Měl to být konec

22. listopadu 2011 v 22:43 | A. |  povídky a nápady
Dívala jsem se na něj, jak odchází a i když jsem věděla, že nemohu nic udělat, že není nic, co by už nebylo vyrčeno, doslova jsem sledovala, jak se má životní láska vzdaluje, aniž by se otočila.
Dívala jsem se na jeho hrdý krok, na jeho vztyčenou hlavu, na to jak jistě odchází. Snažila jsem se neplakat, nepřipouštět si to, neodcházel na vždy. Jen... pro teď.
A pak se to konečně ve mě začalo lámat, jako když ten poslední lístek na větvi konečně uletí a vy ztratíte půdu pod nohama. Když vám konečně dojde, že je po všem, když to vaše srdce konečně pochopí. Mohla jsem si tisíckrát opakovat, že je to tak lepší, že není jiná možnost, ale když se pak ztratil za rohem, na okamžik zaváhal a věnoval mi poslední pohled, jen pro mě, a v něm bylo tolik bolesti, která mnou prohořívala stejně jako ve mě, málem se mi podlomily kolena.
Nemohli jsme být spolu, věděla jsem to od samého začátku, věděla jsem důvod proč ne.
Kousla jsem se do rtu a snažila jsem se převést své emoce na něco méně komplikované a nakonec zvítězil vztek. Než jsem si uvědomila, co dělám, praskla nade mnou lampa pouličního osvětlení, auto co právě projíždělo začalo šíleně blikat, stírat stěračemi a troubit, zatímco kolem mě se rozbíjeli žárovky, v každém domě ulice, v každém okně zavládla temnota a chaos.
Ale už bylo pozdě. Nedokázala jsem se ovládnout a někde hluboko v mysli jsem si vzpomněla na Lindu, že by mě možná dokázala zvládnout, ale ta byla kilometry daleko.
Zaječela jsem, jako by mě na nože brali, chytla jsem za hlavu, jako bych tu bolest mohla zaplašit a pak jsem se konečně svezla na zem a se mnou jsem stáhla i veškeré osvětlení v celé čtrvti. Můj nos zachytil zápach škařícího se plastu a já omámeně sáhla do kapsy, kde se uvařil můj telefon. Znovu.
V hlavě jsem měla prázdno, v srdci obrosvkou díru a když mě zvedl Kryštof, sotva jsem to vnímala.
"Říkala jsi, že budeš v pohodě," zaslechla jsem jeho jemnou vítku, zatímco jsme mířili do auta.
"Je pryč."
"Věděla jsi, že to přijde. Nebylo to možný."
"Milujeme se."
"To na věci nic nemění, musíš se sebrat."
Podívala jsem se na něj, možná jsem vypadala šíleně, ale Kryštof nebyl z těch, které bych mohla vylekat. Už dlouho ne. "Já se snažila to přetrhnout." Přikývl, ale odvrátil se, jako by si nebyl jistý, jestli to chce slyšet. "Nešlo to, Kryštofe. Nešlo. Dokážu rozdělit všechny, až na..." zmoženě jsem polkla a odvrátila se od jeho smutné tváře, ale on to za mě doplnil. "Až na ty, co jsou si souzeni."
Opřela jsem se do sedačky a sledovala jsem chaos v ulicích.

Nemožné je mé druhé jméno

9. listopadu 2011 v 22:53 | A. |  téma týdne
Vlastně jsem nic na toto téma psát nechtěla, napadlo mě, co bych taky tak psala? Nějakou úvahu, co všechno je nemožné? A tak jsem to zavřela a šla jsem se raději dívat na seriály, místo toho, abych dělala něco produktivního, nedej bože, abych třeba dělala něco pořádného, jako se učila nebo podobně.
A teď jsem tady znovu. Nemožné. Když jsem se nad tím zamyslela, vlastně to popisuje mě. Můj život, mé chování, mé přátele. Já jsem nemožná, celý svět je nemožný a jakmile jsem si uvědomila, řekla jsem si, proč bych to nenapsala?
Nemožné. Je to k popukání. Mám jeden velký sen (nebo možná i víc, ale tenhle je už tak dlouho se mnou, že je největší) a to sice, aby mi někdo vydal knihu a já na tom zbohatla. Možná je to tím, že jsem prakticky vyrostla na Harrym Potterovi, možná je to tím, že už přes pět let sem tam něco píšu a kamarádi říkají, že je to vážn dobré, ale ruku na srdce, něco takového, jako vydání knihy pro neznámou autorku, která by na tom vydělala něco víc než nic, to je nemožné.
Škoda, protože pokud by se mi to někdy vyplnilo, už nikdy by nebylo nic nemožné. Aspoň pro mě ne. Nebo aspoň myslím.
Možná si to jen nalhávám, vlastně to vůbec není nemožné, jen nemám patřičně ostré lokty a nedůvěřuji si natolik, abych otravovala nakladateství a někoho tam nahoře přesvědčila, že je to vážně trhák.
A to je jen sen. Když napíšu špatně test, říkám si, že je nemožné, abych tu pitomou školu dostudovala, když se se mnou rozejde přítel, říkám si, jak je možné, že si někdo našel opravdickou lásku? A co teprve, když vám kamarádka vrazí kudlu přímo do srdce, zničí všechno o čem jste si myslely, že se tomu nic nemůže stát, co pak, je možné si najít někoho podobného, kdo vás nezradí?
A když vám umře někdo blízký? - Pak se svět zboří a vy si nedokážete představit, že by bylo byť jen trochu možné, aby se všechno vrátilo zpátky, tak jak to bylo, když jste nechtěli nic změnit. Když jste byli naprosto šťastní.
Nemožné. Co je nemožné a co je jen strach, že něco nedokážete?
Co je pro jednoho nemožné, druhý hravě zvládne.
Co to o nás, co to o mě, vypovídá?
Raději nepřemýšlet....

Ty a já

8. listopadu 2011 v 23:55 | A. |  povídky a nápady
Dnes jsem myslela na tebe.
Myslela jsem na to, jak bych si koupila mou první krabičku cigaret a slastně bych si zapálila. Mhouřila bych oči, vyfukovala obláčky dýmu a snad bych zapomněla.
Dnes jsem měla před sebou jen tvou podobiznu. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi křičet, chtělo se mi tancovat. Pustila bych si na plné pecky rádio, zpívala bych, tančila, zapomněla.
Dneska jsem byla sama.
Bez tebe.
Beze smíchu, beze strachu, bez doteku. Myslela jsem na tebe, ale neudělala jsem nic, abych ti to řekla. Byla jsem sama a doufala jsem, že ti vesmír napoví, jak moc po tobě toužím.
Sama.
Vařila jsem.
Uklízela.
Nemyslela jsem na tebe.
Toužila jsem.
Stála jsem nad propastí a tys ke mně vztahoval ruce a já...
Já jsem to zkazila.
Já jsem bez tebe a tys beze mě. Stýská se mi, nechci být bez tebe, nechci být s tebou. Nechci...
Já...
Bojím se....
Zachraníš mě?
Zaprodáš mě?
Já...chci...nevím...toužím...prosím...prosím...
...