Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Měl to být konec

22. listopadu 2011 v 22:43 | A. |  povídky a nápady
Dívala jsem se na něj, jak odchází a i když jsem věděla, že nemohu nic udělat, že není nic, co by už nebylo vyrčeno, doslova jsem sledovala, jak se má životní láska vzdaluje, aniž by se otočila.
Dívala jsem se na jeho hrdý krok, na jeho vztyčenou hlavu, na to jak jistě odchází. Snažila jsem se neplakat, nepřipouštět si to, neodcházel na vždy. Jen... pro teď.
A pak se to konečně ve mě začalo lámat, jako když ten poslední lístek na větvi konečně uletí a vy ztratíte půdu pod nohama. Když vám konečně dojde, že je po všem, když to vaše srdce konečně pochopí. Mohla jsem si tisíckrát opakovat, že je to tak lepší, že není jiná možnost, ale když se pak ztratil za rohem, na okamžik zaváhal a věnoval mi poslední pohled, jen pro mě, a v něm bylo tolik bolesti, která mnou prohořívala stejně jako ve mě, málem se mi podlomily kolena.
Nemohli jsme být spolu, věděla jsem to od samého začátku, věděla jsem důvod proč ne.
Kousla jsem se do rtu a snažila jsem se převést své emoce na něco méně komplikované a nakonec zvítězil vztek. Než jsem si uvědomila, co dělám, praskla nade mnou lampa pouličního osvětlení, auto co právě projíždělo začalo šíleně blikat, stírat stěračemi a troubit, zatímco kolem mě se rozbíjeli žárovky, v každém domě ulice, v každém okně zavládla temnota a chaos.
Ale už bylo pozdě. Nedokázala jsem se ovládnout a někde hluboko v mysli jsem si vzpomněla na Lindu, že by mě možná dokázala zvládnout, ale ta byla kilometry daleko.
Zaječela jsem, jako by mě na nože brali, chytla jsem za hlavu, jako bych tu bolest mohla zaplašit a pak jsem se konečně svezla na zem a se mnou jsem stáhla i veškeré osvětlení v celé čtrvti. Můj nos zachytil zápach škařícího se plastu a já omámeně sáhla do kapsy, kde se uvařil můj telefon. Znovu.
V hlavě jsem měla prázdno, v srdci obrosvkou díru a když mě zvedl Kryštof, sotva jsem to vnímala.
"Říkala jsi, že budeš v pohodě," zaslechla jsem jeho jemnou vítku, zatímco jsme mířili do auta.
"Je pryč."
"Věděla jsi, že to přijde. Nebylo to možný."
"Milujeme se."
"To na věci nic nemění, musíš se sebrat."
Podívala jsem se na něj, možná jsem vypadala šíleně, ale Kryštof nebyl z těch, které bych mohla vylekat. Už dlouho ne. "Já se snažila to přetrhnout." Přikývl, ale odvrátil se, jako by si nebyl jistý, jestli to chce slyšet. "Nešlo to, Kryštofe. Nešlo. Dokážu rozdělit všechny, až na..." zmoženě jsem polkla a odvrátila se od jeho smutné tváře, ale on to za mě doplnil. "Až na ty, co jsou si souzeni."
Opřela jsem se do sedačky a sledovala jsem chaos v ulicích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 14:00 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama