Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Prosinec 2011

Řekněte mi, kdo se nikdy z vás neschoval pod maskou ani na vteřinu

8. prosince 2011 v 23:24 | A. |  téma týdne

Když jsem si přečetla téma týdne, musela jsem zasmát. To jako vážně? To jako vážně mám polemizovat o tom, co děláme všichni?

Ale musím se přiznat, že jako úplně první, hned po tom, co mi proběhlo hlavou, že snad neznám nikoho, kdo by se neschovával alespoň pod malinkatou masku, tak mě napadlo: Fantom opery. Tam je to přeci tak krásné, že někdo, kdo nemůže předstoupit před ostatní má tak dokonalý hlas, tak perfektní v jednom směru, až se tají dech a přesto, lidé ho jen spatří a hned ho zaškatulkují. Jak mu to můžeme mít za zlé, že nechce předstoupit se svou skutečnou tváří? Jak to můžeme mít za zlé ostatním, co třeba nemají zjevnou vadu na kráse, ale oni sami vědí, že jsou tak moc výjimeční, že by je společnost nepřijala, a právě proto si vytvoří masku, která je má skrýt před neznámými jedinci, masku kterou odryjí jen nejbližším a pokud to oni zvládnou, pak ano, pak jsou ti praví.

A pak, ti co nás přijmou, jsou princové v lesklé zbroji, nebo zbabělci, co ještě neukázali na své chyby za maskami? A co pak, když se odkryjí a my nejsme schopni zapomenout, co chceme nevědět? Co když jizvy pod maskou jsou moc hluboké a my sami, na vlastní oči zjistíme, jak moc jsme milovali masku, ale samotného člověka nemůžeme?

Nevím proč, ale prostě nedokážu odsoudit lidi, kteří si to na světě zjednodušují, kteří chtějí zapadnout a pokud si k tomu musí vytvořit masku, já proti tomu nic nemám. Vlastně znám jen hodně málo lidí, co by se za nic neschovávali, ať už myslím postoje, vzletná slova, gesta a činy, nemůžu je zavrhnout, protože i já jsem se mnohokrát uchýlila k nezbytnému. A pokud žijeme moc dlouho pod maskou, nestane se nám maska naším obličejem? Naším skutečným názorem, nám skutečným přesvědčením? Naším životem? Co když je maska tak moc přesvědčivá, že ztrácí hranice mezi realitou a přáním? Co když jsme zapadli tak hluboko, že nám není pomoci? Jsme k odsouzení?

Ne.

Nejsme.

Jsme jen lidé a ti nejsou neomylní.

Čarodějnice, kde jste to zase vzali?

4. prosince 2011 v 20:25 | A. |  téma týdne
Lidé, co plavou proti proudu, lidé co jsou výjimenčí. Čarodějnice? Ne, pravděpodobně ne, jen někdo výjimečný, komu ostatní záviděli a tak co? Řekneme, že je to čarodejnice a dáme jí upálit. Že to není úplně politicky korektní? A co jako? Kdy co bylo?
Přemýšlím, jestli kdy někdo vůbec byl čarodějnice, kde se to vlastně vzalo? Z toho, že někdo uměl něco vyléčit? Pak jsou doktoři čeroději, čarodějnice? Z toho, že nechali něco vybouchnout, pak jsou to teda chemici? Nebo, že někoho prokleli do žáby? Prosím vás, kde jste to slyšeli? Navíc, láska všechno spraví, ne? To už samo o sobě říká, že se někde stala chyba. Copak někoho z moru vyléčila láska? Copak někdo, komu byla zlomená každá kůstka v těle, byl zázračně vyléčen jen polibkem z lásky? Ne, myslím, že ne...
Takže, kde jsme vzali čarodějnice...vymysleli jsme si je? Pak, koho jsme to lovili? Koho jsme to upalovali? Jak říkám, lidé si vždy najdou něco, co mohou závidět...Kdo pak dostal jejich domovy? Jejich mastičky, jejich kouzla? Ach, tady se k něčemu dostáváme...že by ti, co hodili zápalkou? Že by ti, co už sami měli tolik, že nevěděli co z nudy a tak si řekli, proč neupálíme tamhletu holku, nějak se moc vypracovala a tuhle se tu podivně motala po domě, co když na něco přišla? Jo jo, chudinky domělé čarodějnice...
A nebo si myslíte, že skutečně byli?
Že tam někde, kdy se pořádali hony na čarodějnice, že tam mezi nimi byli nefalšované čarodějky a čarodějové, že opravdu čarovali? Kde jsou pak teď? Kde jsou jejich kouzla? Kam to všechno zmizelo? No řekněte, kam?
Protože každému by se hodilo nějaké to kouzlíčko, nebo ne? Mě teda rozhodně...:)