Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Březen 2012

první hodina

26. března 2012 v 23:53 | A. |  povídky a nápady
"Takže Ajaxi, už ses rozhodl?"
"Vlastně ani ne," pokrčil rameny a dál pokračoval v chůzi kolem polic s knihami. Některých se letmo dotkl prsty, jiné nechal bez povšimnutí.
"Nemáme na to celý den," napomenul ho čaroděj netrpělivě, "s jakou magií chceš začít?"
"Jak jsem řekl nevím. Navíc si myslím, že je to celé nějaký omyl. Snažil jsem se doma kouzlit, nic těžkého ani nápadného, jen srovant knihy do regálu," dodal rychle, když viděl jak se Čáryk nadechuje, aby mu vynadal, "ale nic. Říkám vám, že je tady něco děsivě špatně. Možná se vážně na nic nehodím, počkám do dalšího ročníku a pak to zkusím znovu."
Čáryk si založil ruce na prsou, "to jako vážně?"
"Jo, nemyslím si, že se hodím na magii." pokračoval v cestě kolem regálů, až málem narazil na čaroděje, který se velmi mračil.
"Když ti teď dokážu, že v sobě máš tolik magie, kolik ani nemůžeš probrat, přestaneš s těmi nesmysly?"
"Fajn." souhlasil, ale z jho postoje a toho jak se tvářil bylo nad slunce jasné, že tomu ani trochu nevěří.
"Fajn." odpověděl nabroušeně, vzal Ajaxe za triko a vedl ho ven z učebny, jako nějakého záškoláka. chvilku se bránil, ale pak toho nechal, začínam být zvědavý, kam to asi povede.
Zastavili se před vchodem do školy a Čáryk se potěšeně usmál. "A co teď?" nechápal Ajax, ale vzápětí mu to došlo, když ho vystrčil do ledové vody před školou.
Okamžitě se začal topit. Jako lerk neměl šanci přežít hluboko v jezeře, ne pokud si nevzal pilulku, která mu umožňovala dýchat pod vodou. Jeho první reakce byla, aby se dostal zpátky a tak se rychle rozpřáhl, ale průhledná membrána, která držela vodu od chodeb školy, jako by se zasekla a on na ni jen bezmocně bušil.
potřeboval vzduch, pálil ho plíce, oči a měl pocit jako kdyby mu měli každou chvíli prasknout tváře, jak se snažl zadržet poslední kapičky kyslíku.
A čaroděj ho jen sledoval. Nemračil se, neusmíval, dokonce se ani nezdálo, že by ho to nějak zvlášť zajímalo.
Ajax vydechl. Už nemohl.
Okamžitě se mu do nosu a do plic nahrnula voda a on zápasil o poslední chvilky života.
Nebo si to aspoň myslel.
Při jeho prvním nadechnutím pod vodou se podíval přímo na Čáryka, který se jen usmál, otočil se na podpatku a mířil zpátky do učebny.
A Ajax jen dýchal. Sledoval ho a nemohl tomu uvěřit. Někde hodně vzadu v mysli věděl, že by ho asi nenechal zemřít, ale jak se tam tak topil, nějak ho ten optimizmus přešel. A teď dýchal pod vodou jako menigové. Neměl sice jejich blány ani jejich silný ocas, díky kterému se mohli pohybovat asi tak desetkrát rychleji než on, ale to nevadilo. To neměl nikdy, stejně jako oni neměli ocas, který byl schopný sám chytat věci s takovou přesností, že ho to skoro až samotného někdy překvapilo.
"Ajaxi!" ozvalo se mu v hlavě a on se tak vyděsil, že se pěkně nalokal vody, "nech těch pitomostí a okamžitě za mnou přijď!"
Vylezl do chodby a jeho oblečení se samo vysušilo, což také býval druhotný účinek pilulek, ale když se lerk topí, ovbvykle se promočí až na kůži.
"Dobře," řekl si pro sebe, jako by mu to mohlo pomoct se ukldnit a srovnat si v hlavě, co se mu snažil říct Čáryk celou dobu. Kouzlí, opravdicky, ne jen nějaké triky, dokáže používat magii. A telepatii, jak si záhy uvědomil.
Zatočila se mu hlava a tak se opřel o stěnu a tak zůstal, než ho čaroděj znovu vyzval, aby se vrátil.
Došel do učebny a než vůbec mohl něco říct, všechny knížky se vyřítili z regálů a letěly přmo na něj. Intuitivně před sebe dal ruce, aby si chránil hlavu a obličej, když se najednou zasatvili přímo před jeho rukama, aniž by se ho jakkoli dotkly.
Ajax se vyděšeně podíval na Čáryka, který se zamračil.
"To vy, že jo?" zeptal se rozřeseně, i když malý hlásek vzadu v hlavě věděl odpověď, dřív, než jí dostal.
"Vlastně ne," čaroděj se nešťastně podrbal na bradě, "zdá se, že jsme v tobě probudili něco velkého. Hodně velkého."
"Ale ty knihy, najednou vyletěly..." Ajax to nechápal, nedokázal to vstřebat, ani když se snažil sebevíc.
"Myslím, že sis je označil už před chvilkou a nějak si jim řekl, aby se hnuli." semkl rty, "a pak si je zastavil ve vzduchu, aniž bys cokoli pro to udělal. Teď je vrať, ano?"
Ajax zamrkal. "Jak?" jenže jeho tělo, mysl, nebo cokoli co ovládalo jeho magii vědělo přesně, co má dělat. Narovnal se, podíval se na knihy, co visely ve vzduchu a ony se poslušně vrátily, tam kam patřily.
"Gratuluju," řekl Čáryk bezvýrazně, "právě jsi překonal několik úrovní počáteční magie a můžeme začít s něčím trochu složitějším."
Ajax se díval na čaroděje, který vypadal vyloženě nezdravě. Jako kdyby viděl ducha a tak mu nepřipadalo nejvhodnější začínat s něčím tak povrchním, jako "co jsou stupně magie, nebo jak se mu to vlastně podařilo," a tak se raději rozloučil a nechal omámeného čaroděje sedět samotného v učebně plné knih, které, jak právě zjistil dokázal ovládat, aniž by pořádně věděl, jak vlastně.
Nebyl z toho dvakrát moudrý, ale jedno věděl. Tohle Anlia, ani Runli nikdy neuměly. Ony měly zaříkávadla, používaly ruce s kterýma mávaly, mhouřily očima a tvářili se děsně důležitě. A on? On se tvářil akorát tak vyděšeně.

Očekávaní hosté

26. března 2012 v 23:25 | A. |  příběh na pokračování
Bylo to něco tak překrásného, že tam několik minut jen stáli a nebyli schopni ani slova, ani pohybu. Jen se dívali, jak se před nimi rozevřelo město plné nadýchaných obláčků, které mírumilovně pluly po nebi, plížily se kolem rezkevtlé louky, ale co bylo nejdůležitější, byly všude. A to nebylo to hlavní.
Na nich stáli domečky, barevné jako lízátka a kolem nich nepoletoval nikdo jiný, než andělé. Nebo tak jim to alespoň připadalo. Celý ten výjev výřil barvami, pohodou a mírem.
"To je nádhera," vydechla nakonec Zorka, ale zarazila se, protože se k nim právě přibližoval muž s černými křídli, zlatým brněním a helmicí, skoro jako se zobrazovali na zemi bohové.
Klesl před ně na zem a přehlédl je jedním pohledem. Netvářil se překvapeně, ani jinak na sobě nedal znát, že by je tady nečekal. A to potvrdila i jeho slova: "Čekali jsme na vás, prosím, následujte mě."
Jako na povel se oba probrali z okouzlení a podívali se na sebe, ne právě nadšeně.
Nicméně poslechli, nebyl důvod, proč si nevyslechnout, co má na srdci.
Kráčeli rychle, Zorka měla co dělat, aby stíhala aspoň Borise, ale anděl jim stejně odletěl daleko před ně, netrpělivě se na ně ohlížel a nakonec to nevydržel, popadl Zorku kolem pasu a vznesl se s ní do vzduchu. Měl silné paže a připadalo ji, že mu nedělá nejmenší problémy jí držet několik metrů nad zemí, což jí docela děsilo.
Boris za nimi běžel a Zorka musela uznat, že je docela v kondici, protože když konečně dosáhli těch nadýchaných obláčků, skoro se ani nezadýchal. Obdařil jí pohledem, který jasně říkal, že to není všechno co může nabídnout a ona se usmála.
Anděl jí postavil na jeden nadýchaný polštář a než z něj mohla seskočit, vyletěl s ní prudce do vzduchu. Vyjekla a rozhlížela se kolem sebe, jestli tam není nějaké ovládání. Nic, jen holý mrak.
A ona se vzdalovala od země a od Borise. Nedokázala s tím nic dělat a tak čekala. Netrvalo to dlouho a začala klesat k něčemu tmavému, což se nakonec ukázalo, jako díra v zemi, posléze jako tunel a nakonec jako kobka, kam jí mrak vyhodil a ona mohla jen pád zmírnit rukama, což také udělala.
A pak byla sama.
Nikde nebyl žádný strážný, Boris, anděl ani ten pitomý mrak, jen ona a holé stěny.

nečekané přistání

21. března 2012 v 23:33 | A. |  příběh na pokračování
A pak mu to došlo. "Půjčíš mi to ještě?" natáhl ruku pro složku a ona mu ji podala. Rychle nalistoval příslušnou stránku. "Tak počkat, my jdeme do úplně neznámé destinace? Kde před námi nikdo nebyl?"
Šéf pokrčil rameny, "někdo to dělat musí a už bylo na čase, aby se zhodnotili tvé zkušenosti. Tady na zemi je tě škoda."
To bylo něco nového. Když nad tím teď uvažoval, vlastně ani nechtěl změnu. Byl rád, tam kde byl, práce to byla pestrá, zábavná a dobře placená. Občas se trochu zapotil, ale zase ne tolik aby to bylo na denním pořádku, dokonce ho občas posílali na místa, kde víc relaxoval, než pracoval a teď má jet do divočiny? Do úplného neznáma?
"Neměli bychom zkusit nejdřív něco ozkoušeného?" nejistě se podíval po Zorce, "myslím, jako sehrát se a zjistit, co ten druhý umí." Jen co to dořekl, připadal si trochu jako idiot, ale podle výrazu Zorky, se asi úplně vedle netrefil.
"Jsem pro," nakonec prohlásila, ale bylo to k ničemu.
"Zařazení už je dané. Je mi líto, ale nikoho lepšího nemáme."
"To je docela smutný," neodpustil si.
"Kdy odlítáme?"
"Zítra."
"Takže zítra," kývla na pozdrav a vykročila z místnosti.
Druhý den čekal v daný čas v hangáru, kde podle všeho měla být malá vesmírná loď, která je vezme k portálu mezi světy. Přešlapoval neklidně z nohy na nohu a snažil se nemyslet na to, jak rád by si zapálil.
"Vyrazíme?" zeptala se věcně, když dorazila v přiléhavé kapitánské uniformě.
"Jo," hlesl a nastoupil, snažíc se na sobě nedat znát, jak moc nenávidí lety.
Nastartovala hbitými prsty a vznesli se ještě dřív, než se jeho mozek stačil pořádně připravit a tak vyjekl. Okamžitě zrudl.
"Ale ale, že bys nebyl takový hrdina, jak se píše ve složce?"
Nasupeně se na ní podíval, ale nekomentoval to.
Letěli asi deset minut, když se před nimi objevil obrovský portál.
Viděl ho už milionkrát před tím, několikrát se byl rekreovat na 3PO33, nebo byl poslán do některé dimenze, vyřešit tamější problémy. Ale nikdy by ho nenapadlo, že bude sedět v malém letounu, s mladou ženou, která je nasměrovala přímo do středu, pak stáhla ruce z řízení a zavřela oči, jako by si chtěla odpočinout.
"Neměla bys řídit?"
"Když nebudeš mluvit, bude to o mnoho jednodušší."
"Ale…"
A pak se letoun pohnul. Jako by ho vcucla obrovská výlevka, prudký tlak ho vrátil do křesla a víčka se mu zavřela. Udělalo se mu špatně od žaludku. Takhle to normálně neprobíhalo, ano tlak cítil pokaždé, ale takový? A co to hučení v uších a nepříjemná závrať?
A oni padali a padali.
Snažil se nezvracet.
Zorka vzdychla.
Sevřel pěsti a snažil se uklidnit, že se nic neděje, že všechno má pod kontrolou.
Svět se točil, jako na obrovském kolotoči.
Cítil, že o mnoho déle nevydrží.
Přistáli.
Nebo spíš havarovali.
Dopad nebyl zas tak tvrdý, jak podvědomě očekával, ale ani to nebylo ukázkové přistání.
Bolelo ho rameno.
Zorka se držela za nohu, ale jinak se zdála v pořádku. Unavená, ale v pořádku.
Vystoupili.
Šli lesem, Zorka trochu kulhala, ale nebylo to tak vážné, aby s tím musela zůstat na místě.
Vyšli z lesa.
A oba zalapali po dechu.
Tohle ani jeden nečekal.

Parťák

20. března 2012 v 21:05 | A. |  příběh na pokračování
Bylo to těžké, hodně těžké ráno. Skoro mu připadalo, jako kdyby ho přejel vlak, v ústech se mu otřela minimálně veverka a v mysli měl nepěknou vzpomínku na hezkou ženu, která ho ale neskutečně zesměšnila a odmítla takovým způsobem, na který hned tak nezapomene.
A budík stále zvonil.
Těžká ruka dopadla na přístroj, který se svalil na zem a vesele pokračoval v mučení majitele.
Nakonec se přeci jen zvedl, nemohl riskovat další pozdní příchod do práce.
V koupelně na sebe pustil studenou sprchu, po které se trochu probral, vyčistil si zuby, ale na vousy se vykašlal, stejně by mu hned zase dorostly.
Na podlaze našel džíny, sice trochu smrděly kouřem, ale to bylo to poslední, co ho právě teď zajímalo, košile už dávno ani nevlastnil a jak se zdálo, poslední čisté tričko bylo právě to, co si včera tak neobratně polil.
Zaklel, že by se nestyděl ani dlaždič a natáhl si mikinu, u které ohrnul rukávy. Už jen z toho pomyšlení, že v ní bude muset být celý den, se opotil horkem.
Nezbýval ale čas na nic jiného a tak za sebou zamkl, vylezl na ulici a zamířil na nejbližší přepravní místo, které bylo skoro dvě stě metrů, od jeho bytu.
Zaplatil poplatek, postavil se do průhledné trubky a pocítil závan umělého, filtrovaného vzduchu.
Byl v kanceláři.
"Zdravím Paty, jak jste si užila volnou sobotu?"
Znechuceně zamlaskala. "Asi ne tolik, jako vy, co?"
Pokrčil rameny a nastoupil do výtahu, který ho vyvezl do dvacátého patra, nad většinu budov ve městě. Ani se neobtěžoval klepat, věděl, že ho šéf stejně už netrpělivě vyhlíží, tahle schůzka byla na jeho popud.
"Těžká noc?"
"To je to tak poznat?" svalil se na křeslo a naklonil se pro kávu, která zůstala v konvičce.
"Buďte tak laskav a nalijte si to alespoň do hrnku, ano?"
"Žádný tu není."
Ředitel mu podal svůj, skoro už prázdný.
"Díky, tak vo co de?"
"Našel jsem vám parťáka."
Položil hrnek zase nazpátek a podezřívavě se na šéfa podíval. "To jako vážně? Nikoho jsem nechtěl a nevím o nikom, kdo by chtěl pracovat se mnou. Myslel jsem, že je to vyřízené."
"To bylo, ale pak se přihlásila agentka Norková."
"Norková? Nikdy jsem o ní neslyšel."
"Je tady úplně nová. Právě dodělala výcvik a bylo by jen žádoucí, aby ji zaškolil někdo zkušený, jako jste vy."
"Mám učit nováčka?" vyskočil ze židle a rázně vrtěl hlavou. "Ani náhodou. Dělám sám, tak mi to vyhovuje nejlíp. Nenechám se zdržovat nějakým děckem."
V tom okamžiku někdo vstoupil.
Otočil se a čelist mu spadla až někam na břicho. "A do prdele."
"Tím děckem jste myslel mě? Včera jsem byla nejdřív prdelka, kočička pak dokonce děvka, čůza a kráva, co pro mě máte na zítřek?"
Ředitel se zasmál, "tak koukám, že se vy dva znáte."
"Vlastně ani ne." Pokrčila rameny agentka Norková a posadila se na uvolněné místo po agentovi, který na ní stále ještě nevěřícně zíral. Když se vzpamatoval, podíval se na šéfa: "To má být vtip? Domluvili se na mě kluci z garáže? Nebo z letky?"
"Ne, bohužel to není vtip," poznamenala agentka a vzala fotku ředitele a jeho ženy do ruky, prohlédla si ji a zase ji postavila, tam kam patřila. Poté se zvedla a napřáhla ruku. "Myslím, že by neuškodilo začít znovu. Na profesní úrovni. Jsem agentka Zorka Norková, vaše partnerka ve službě."
"Zorka Nork…" zarazil se dřív, než napáchal ještě víc škody. Nasadil neutrální výraz a stiskl nabízenou ruku. "Agent Boris Popela, pracuju sám, aby bylo jasno, takže tady jsme skončili."
Už šel ke dveřím, když ho zastavil ředitel: "Kam ten spěch, máte nový úkol."
"S ní?"
Místo odpovědi vytáhl modré desky a podal je agentovi, ten je rychle přelétl pohledem a pak se zamračil. "Mám jít do jiné dimenze?"
"Pokud to tam stojí, pak ano."
"Jenže já nejsem nadaný na…" a pak mu to došlo. Ona. Stála tam, černé havraní vlasy stažené z čela do vysokého culíku, tmavé oči obtažené linkou a rty lehce nakroucené do úsměvu, jako by se nechumelilo. Když se na ní zpříma podíval, ona se usmála o poznání víc.
"Tak to bychom měli." Natáhla ruku a on jí dal desky s jejich společným úkolem.
"Tak to bychom měli." Zopakoval, nechápajíc, jak se mu to mohlo stát, kolik let pracoval sám, pět, sedm? A teď najednou tohle? To nemohlo dopadnout dobře, ani náhodou.
Možná by mohl misi odmítnout, ale nechat si ujít něco takového? Kolik lidí má tu možnost se podívat do jiného, ničím nezkaženého světa? Co by za to jiní dali?
Nejistě se podíval na Zorku, která očima pečlivě přejížděla řádky, na čele se jí při tom objevila drobná linka a musel uznat, že to byla vážně kost. Rozhodně mohl dopadnout hůř.

Úvod

20. března 2012 v 21:00 | A. |  příběh na pokračování
Krátce na úvod bych jen chtěla říct, že bych chtěla zkusit něco nového, psát něco na co lidé budou hned reagovat, kde do toho budou moct kecat a snad z toho něco vznikne.
Musím se přiznat, že zatím nevím, kam to povede, vymyslela jsem si jen hrubou kostru, dvě hlavní postavy a doufám, že to třeba někdo bude číst. Nebo taky ne.
Pokud vás zajímá, co se asi tak dočtete, tak nečekejte nic vážného, ani striktně se držícího nějakého zásadního faktu, možná je z mého blogu patrné, že nepíšu nic faktografického, spíš si ráda vymýšlím jiné světy, nové postavy a ráda je zabíjím. V tomhle pokusu se vynasnažím, aby to mělo hlavu a patu, abych neutíkala, kam nemám, ale nic nezaručuju :)
No tak snad abych se do toho pustila...přeji příjemné oddychové čtení...:)

moje země je v mé hlavě

19. března 2012 v 10:59 | a. |  téma týdne
Moje země
Dalo by se čekat, že má země bude ta země, kde bydlím, kde jsem se narodila, kam se chci podívat, kde bych chtěla bydlet, kdybych si měla vybrat, nebo něco podobně přízemního.
Ovšem má země, která je jen moje je v mé hlavě. Mění se podle mé nálady, někdy tam jen prší, to zrovna, když nemám nejlepší náladu, jindy je tam krásně, já se opaluji v plavkách a nikdo mi nemůže říkat, že tam nemám co dělat, protože mé tělo přetéká tuky, jindy zase jen lyžuji. Je to moje útočiště, místo kam nikoho jiného nepustím.
Škoda že něco takového neexistuje v reálném světě, kde bych si mohla vybrat podnebí, teplotu, počasí, okolí, že se musím spokojit jen s něčím z toho.
Pravda ovšem je, že někdy i málo stačí ke štěstí a že všude může být nádherně a vytouženě, pokud je má mysl k tomu příznivě nakloněna. I to nejšpinavější místo, nejodpornější a zapáchající může být ráj, pokud já sama chci, pokud dovolím mysli, aby viděla krásu i tam, kde se zdá, že být nemůže.