Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Očekávaní hosté

26. března 2012 v 23:25 | A. |  příběh na pokračování
Bylo to něco tak překrásného, že tam několik minut jen stáli a nebyli schopni ani slova, ani pohybu. Jen se dívali, jak se před nimi rozevřelo město plné nadýchaných obláčků, které mírumilovně pluly po nebi, plížily se kolem rezkevtlé louky, ale co bylo nejdůležitější, byly všude. A to nebylo to hlavní.
Na nich stáli domečky, barevné jako lízátka a kolem nich nepoletoval nikdo jiný, než andělé. Nebo tak jim to alespoň připadalo. Celý ten výjev výřil barvami, pohodou a mírem.
"To je nádhera," vydechla nakonec Zorka, ale zarazila se, protože se k nim právě přibližoval muž s černými křídli, zlatým brněním a helmicí, skoro jako se zobrazovali na zemi bohové.
Klesl před ně na zem a přehlédl je jedním pohledem. Netvářil se překvapeně, ani jinak na sobě nedal znát, že by je tady nečekal. A to potvrdila i jeho slova: "Čekali jsme na vás, prosím, následujte mě."
Jako na povel se oba probrali z okouzlení a podívali se na sebe, ne právě nadšeně.
Nicméně poslechli, nebyl důvod, proč si nevyslechnout, co má na srdci.
Kráčeli rychle, Zorka měla co dělat, aby stíhala aspoň Borise, ale anděl jim stejně odletěl daleko před ně, netrpělivě se na ně ohlížel a nakonec to nevydržel, popadl Zorku kolem pasu a vznesl se s ní do vzduchu. Měl silné paže a připadalo ji, že mu nedělá nejmenší problémy jí držet několik metrů nad zemí, což jí docela děsilo.
Boris za nimi běžel a Zorka musela uznat, že je docela v kondici, protože když konečně dosáhli těch nadýchaných obláčků, skoro se ani nezadýchal. Obdařil jí pohledem, který jasně říkal, že to není všechno co může nabídnout a ona se usmála.
Anděl jí postavil na jeden nadýchaný polštář a než z něj mohla seskočit, vyletěl s ní prudce do vzduchu. Vyjekla a rozhlížela se kolem sebe, jestli tam není nějaké ovládání. Nic, jen holý mrak.
A ona se vzdalovala od země a od Borise. Nedokázala s tím nic dělat a tak čekala. Netrvalo to dlouho a začala klesat k něčemu tmavému, což se nakonec ukázalo, jako díra v zemi, posléze jako tunel a nakonec jako kobka, kam jí mrak vyhodil a ona mohla jen pád zmírnit rukama, což také udělala.
A pak byla sama.
Nikde nebyl žádný strážný, Boris, anděl ani ten pitomý mrak, jen ona a holé stěny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama