Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Parťák

20. března 2012 v 21:05 | A. |  příběh na pokračování
Bylo to těžké, hodně těžké ráno. Skoro mu připadalo, jako kdyby ho přejel vlak, v ústech se mu otřela minimálně veverka a v mysli měl nepěknou vzpomínku na hezkou ženu, která ho ale neskutečně zesměšnila a odmítla takovým způsobem, na který hned tak nezapomene.
A budík stále zvonil.
Těžká ruka dopadla na přístroj, který se svalil na zem a vesele pokračoval v mučení majitele.
Nakonec se přeci jen zvedl, nemohl riskovat další pozdní příchod do práce.
V koupelně na sebe pustil studenou sprchu, po které se trochu probral, vyčistil si zuby, ale na vousy se vykašlal, stejně by mu hned zase dorostly.
Na podlaze našel džíny, sice trochu smrděly kouřem, ale to bylo to poslední, co ho právě teď zajímalo, košile už dávno ani nevlastnil a jak se zdálo, poslední čisté tričko bylo právě to, co si včera tak neobratně polil.
Zaklel, že by se nestyděl ani dlaždič a natáhl si mikinu, u které ohrnul rukávy. Už jen z toho pomyšlení, že v ní bude muset být celý den, se opotil horkem.
Nezbýval ale čas na nic jiného a tak za sebou zamkl, vylezl na ulici a zamířil na nejbližší přepravní místo, které bylo skoro dvě stě metrů, od jeho bytu.
Zaplatil poplatek, postavil se do průhledné trubky a pocítil závan umělého, filtrovaného vzduchu.
Byl v kanceláři.
"Zdravím Paty, jak jste si užila volnou sobotu?"
Znechuceně zamlaskala. "Asi ne tolik, jako vy, co?"
Pokrčil rameny a nastoupil do výtahu, který ho vyvezl do dvacátého patra, nad většinu budov ve městě. Ani se neobtěžoval klepat, věděl, že ho šéf stejně už netrpělivě vyhlíží, tahle schůzka byla na jeho popud.
"Těžká noc?"
"To je to tak poznat?" svalil se na křeslo a naklonil se pro kávu, která zůstala v konvičce.
"Buďte tak laskav a nalijte si to alespoň do hrnku, ano?"
"Žádný tu není."
Ředitel mu podal svůj, skoro už prázdný.
"Díky, tak vo co de?"
"Našel jsem vám parťáka."
Položil hrnek zase nazpátek a podezřívavě se na šéfa podíval. "To jako vážně? Nikoho jsem nechtěl a nevím o nikom, kdo by chtěl pracovat se mnou. Myslel jsem, že je to vyřízené."
"To bylo, ale pak se přihlásila agentka Norková."
"Norková? Nikdy jsem o ní neslyšel."
"Je tady úplně nová. Právě dodělala výcvik a bylo by jen žádoucí, aby ji zaškolil někdo zkušený, jako jste vy."
"Mám učit nováčka?" vyskočil ze židle a rázně vrtěl hlavou. "Ani náhodou. Dělám sám, tak mi to vyhovuje nejlíp. Nenechám se zdržovat nějakým děckem."
V tom okamžiku někdo vstoupil.
Otočil se a čelist mu spadla až někam na břicho. "A do prdele."
"Tím děckem jste myslel mě? Včera jsem byla nejdřív prdelka, kočička pak dokonce děvka, čůza a kráva, co pro mě máte na zítřek?"
Ředitel se zasmál, "tak koukám, že se vy dva znáte."
"Vlastně ani ne." Pokrčila rameny agentka Norková a posadila se na uvolněné místo po agentovi, který na ní stále ještě nevěřícně zíral. Když se vzpamatoval, podíval se na šéfa: "To má být vtip? Domluvili se na mě kluci z garáže? Nebo z letky?"
"Ne, bohužel to není vtip," poznamenala agentka a vzala fotku ředitele a jeho ženy do ruky, prohlédla si ji a zase ji postavila, tam kam patřila. Poté se zvedla a napřáhla ruku. "Myslím, že by neuškodilo začít znovu. Na profesní úrovni. Jsem agentka Zorka Norková, vaše partnerka ve službě."
"Zorka Nork…" zarazil se dřív, než napáchal ještě víc škody. Nasadil neutrální výraz a stiskl nabízenou ruku. "Agent Boris Popela, pracuju sám, aby bylo jasno, takže tady jsme skončili."
Už šel ke dveřím, když ho zastavil ředitel: "Kam ten spěch, máte nový úkol."
"S ní?"
Místo odpovědi vytáhl modré desky a podal je agentovi, ten je rychle přelétl pohledem a pak se zamračil. "Mám jít do jiné dimenze?"
"Pokud to tam stojí, pak ano."
"Jenže já nejsem nadaný na…" a pak mu to došlo. Ona. Stála tam, černé havraní vlasy stažené z čela do vysokého culíku, tmavé oči obtažené linkou a rty lehce nakroucené do úsměvu, jako by se nechumelilo. Když se na ní zpříma podíval, ona se usmála o poznání víc.
"Tak to bychom měli." Natáhla ruku a on jí dal desky s jejich společným úkolem.
"Tak to bychom měli." Zopakoval, nechápajíc, jak se mu to mohlo stát, kolik let pracoval sám, pět, sedm? A teď najednou tohle? To nemohlo dopadnout dobře, ani náhodou.
Možná by mohl misi odmítnout, ale nechat si ujít něco takového? Kolik lidí má tu možnost se podívat do jiného, ničím nezkaženého světa? Co by za to jiní dali?
Nejistě se podíval na Zorku, která očima pečlivě přejížděla řádky, na čele se jí při tom objevila drobná linka a musel uznat, že to byla vážně kost. Rozhodně mohl dopadnout hůř.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama