Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Duben 2012

minulost spolkla budoucnost

27. dubna 2012 v 14:14 | a. |  téma týdne
V hlavě se mi honí tři slova: Minulost spolkla budoucnost.
Díváme se na filmy, kde lidem kradou paměti, ale oni si stejně náhodou vzpomenou a pak už to není jen o budoucnosti, ale hlavně o minulosti. Díváme se na seriály, kde hlavní postavy zemřou, kde je dohoní vlastní minulost a oni jsou odsouzeni za činy, které už nejsou ani relevantní, ale jejich budoucnost už nenapravitelně jiná.
Sledujeme lidi, jak umírají. Lidé bez budoucnosti. Lidé jen s minulostí.
Snažíme se neohlížet, snažíme se stát za svými rozhodnutími, ale copak je to tak lehké? Co když se v minulosti stalo něco, co všechno navždycky změní, i tak máme zapomenout? I tak se máme snažit bezhlavě se řítit za budoucností?
Jenže co když nás minulost úplně paralyzuje? Co když po zkušenostech co jsme získali, už nebudeme chtít se do ničeho podobného pouštět znovu? Co by to bylo za život?
A proto: Ať minulost nespolkne budoucnost. Ať nikdy nedopustíme, abychom se nemohli hnout z místa z pouhého strachu, ať nikdy nedopustíme, abychom se jen ohlíželi zpátky a nedívali se před sebe.
Ať vždy kráčíme vstříc lepší budoucnosti.

Popelka

19. dubna 2012 v 22:56 | a. |  povídky a nápady
Drhla jsem podlahu, jako každý den v tuto dobu a stejně jako vždycky si mě nikdo nevšímal. Jiní sluhové byli moc zaneprázdnění, aby se předváděli před pány, že o děvečku ani nezavadili pohledem, naopak šlechtici a vysoce postavení muži měli nosy tak nahoru, že mě nemohli zahlídnout, ani kdyby chtěli.
A já jsem jen drhla podlahu.
Neměla jsem jinou možnost, pokud jsem chtěla něco jíst.
A to jsem chtěla.
Když jsem brala tu práci, říkala jsem, třeba budu jedna z tisíce, jedna z milionu, které se to podaří. Které se podaří být Popelkou. Budu další, která se vdá nad svou úroveň.
První dny jsem se malovala, myla si pečlivě vlasy a svazovala je do úhledných účesů, ale víte co? Nic. Jako kdybych byla vzduch. Jako kdyby se jim podlahy myly samy, jako kdyby někdo jako děvečka nikdy neexistoval, nepatřil do jejich světa.
A pak už jsem ani nedoufala.
Občas jsem hlavu zvedla, když kolem mě procházel někdo urozený, ale on se nikdy nesklonil, nikdy se mnou nenavázal oční kontakt.
Ztratila jsem ohledně toho veškerou naději, až jednoho dne se to stalo.
Byl mladý, pohledný a nesl se jako páv, ale když kolem mě procházel, já zrovna ždímala špinavý hadr, sklonil hlavu a podíval se mi přímo do očí.
Málem jsem vylila špinavou vodu přímo jemu pod nohy, ale naštěstí jsem měla dost duchaplnosti, abych ruku zastavila právě včas.
Díval se na mě nepřiměřeně dlouho a dokonce se usmál a já poprvé v životě pocítila tu radost, to nezkrotné štěstí a nepoddajnou naději.
Prošel kolem mě a já se každý den modlila, abych ho znovu spatřila, aby kolem mě znovu prošel, aby mě vyhledal.
Každý den, každičký.
Jenže on už se nevrátil.
Už jsem ho neviděla, čekala jsem, jak nejdéle jsem mohla, ale člověk nemá neomezeně času.
Zasnoubila jsem se s kovářem, byl hodný, pohledný a dobře zabezpečený. A co bylo hlavní, měl mě rád.
Byla jsem šťastná, byla jsem nadšená.
A pak jsem ho spatřila po druhé.
V okamžiku, když jsem vyslovila: "Ano." Objevil se v zadních dveřích a napřahoval ke mně ruku.
Bylo pozdě.
Bylo pozdě na všechno.
Napřáhl ke mně ruku, ale já tu svou vložila do ruky manžela.
Bylo po všem.
Člověk nemůže čekat věčně.
Ne každý je Popelka, ne každý příběh má šťastný konec.
Člověk nemůže čekat věčně.

Budiž světlo

17. dubna 2012 v 22:18 | a. |  téma týdne
Asi si nedokážu představit život bez světla. Bez toho aniž by se střídal den s nocí, bez toho, abych mohla o půlnoci vyjídat lednici, protože kdyby nesvítila, co bych si počala??
Myslím, že každý si dovede představit situaci, kdy mu světlo přišlo náramně vhod, když ho vykrádali a on si na ně posvítil, když mával baterkou u silnice, aby mu někdo pomohl, když se pokoušel navodit romantickou atmosféru nebo když prostě a jednoduše chtěl vědět, kam tím autem vlastně jede.
Už jsme si na to zvykli, ani nám nepřijde na mysl, že to není taková samozřejmost. Ne nadarmo si hollywoodské star kupují lampy, aby se cítili lépe, aby nebyli tolik ve stresu. Miliony lidí tráví své dovolené u moře a koupají se v lázni světla, jen aby relaxovali.
Ale bylo tomu tak vždycky?
Nemůžu si pomoct, ale dřív světlo, za úplné tmy znamenalo život. Světlo a teplo. Představuju si ty neandrtálce, jak se choulí v jeskyni, mají hlídku a mohou napínat oči jakkoli jen chtějí, ale pokud je nebe zamračené a nesvítí měsíc ani jediná hvězda, pak nemusí vidět predátora, který se chystá zaútočit.
Pro ně světlo znamenalo život. Obranu. Něco, čím se odlišili, čím byli výjimeční.
A dnes?
Ani si neuvědomujeme, jak moc jsme na něm závislý, dokud nám nevypadnou pojistky a my netápeme ztichlým temným domem, ve kterém nám nic nehrozí a i přesto máme husí kůži. Dnes? Můžeme si stokrát říkat, jací jsme hrdinové a že se nebojíme tmy ani stínů, můžeme se vysmívat dětem, které mají pod postelí příšery, ale není právě ta tma naše příšera?

Ano i ne

15. dubna 2012 v 21:00 | a. |  příběh na pokračování
Seděla kousek od něj s nožíkem v ruce a ořezávala jakýsi plod, který hodně vzdáleně vypadal jako ořech.
"Dobré ráno," pozdravila, ale nepodívala se na něj a dál pracovala s nožem. Dal by krk, že ho ještě předešlého dne neměla. Sám jí ošetřoval a to se neobešlo bez toho, aniž by si prohlédl co má u sebe. A nůž rozhodně neměla.
Mozek to odmítal přijmout a tak zavřel oči a promnul si je prsty. "Dobré."
Dál si hleděla svého, dokud plod neoloupala a nerozkrojila ho na dvě poloviny. Jednu mu podala.
"Co je to?"
"Snídaně." Pohodila hlavou a posadila se tak, aby viděla na vodu. "Jestli chceš jméno, pak je to Helipra, pokud chceš vědět, jak se to jí, strčí se to do úst a žvýká se to, jako třeba jablko a pokud chceš vědět, jak to chutná, pak," kousek si odřízla do pusy, "pak jako jahoda zkřížená s melounem." Hlasitě polka, čímž jasně odpověděla i na další otázku ohledně toho, jestli si je jistá, že je to jedlé.
"A kde jsi to vzala?" nejistě si k tomu přičichl a hlasitě mu zakručelo v břiše. Navíc měl rád jahody, tak proč to nezkusit?
Usmála se, když slastně zavřel oči.
"To je složitá otázka." Znovu si dala do pusy sousto a zdálo se, že uvažuje. "Souvisí to s tím, že se umím teleportovat a že tam, na druhé straně planety jsou toho plantáže. Vzala bych tě tam, ale jsem stále moc slabá a tak mi budeš muset věřit."
Hlasitě si ukousl další kousek. "Takže teleportace, hm?"
Odhodila si vlasy a podívala se na nebe. Pak zavřela oči. "Tak to už ti snad došlo, ne?"
Zaťal zuby. "Jak to?"
"Narodila jsem se s touto schopností. Nevím, proč jsem jí dostala, stejně jako nevím, proč mám zelené oči."
Strčil si do pusy poslední sousto a uvažoval o tom, co řekne jako další. "Jsi mimozemšťanka?" nevěděl, proč je to pro něj tak důležité, ale prostě to musel vědět.
"Ano i ne." Očkem se na něj podívala a usmála se. "Mám předky na planetě jménem Wexlan, ale moc času jsem tam nestrávila."
"Proč ne?"
Zamračila se. "Do toho ti nic není."
Přikývl a podíval se jinam. Ano, do toho mu vážně nic nebylo, v tom měla naprostou pravdu. "Promiň, jo a díky. Za tu věc, tam…" nějak mu to nešlo přes pusu. "Díky, že jsi mě zachránila. Nemusela jsi, ani mě neznáš."
Pokrčila rameny a nic na to neřekla.
Zajímavé, napadlo ho, kolikrát někomu zachránila život, že to považuje za samozřejmost? V hlavě se mu začal rýsovat obrázek toho, jak zachraňuje lidi z podivných míst, kam by se nikdo jiný nedostal, jen ona a tak nějak ho přepadl vztek, že už tak mladá dokázala mnohem víc než on.
Vstal a svlékl si šaty. Musel si zchladit hlavu, než bude schopen se s ní bavit o tom, co bude dál. Navíc mu až teď pořádně došlo, jak moc je na ni závislý, nebo spíš, až teď si to byl ochotný připustit, když viděl, že je zdravá. Do té doby to byl jen velký strašák, že tady zůstane sám a bezmocný.
Teď jak se zdálo, ho možná nenechá na pospas mrtvému světu, ale i tak to nebyla příjemná myšlenka, že se musí spolehnout na ni a že ona určuje další chod věcí.
Potopil se, udělal několik temp pod vodou, než se vynořil. Takhle si to rozhodně nepředstavoval, ani v nejdivočejších snech.

Špatné myšlenky

15. dubna 2012 v 19:38 | a. |  příběh na pokračování
Byla noc a nikde nikdo. Přecházel po pláži, sbíral dřevo na oheň, plaval a nespouštěl oči ze Zorky, která byla bledá jako papír a stále se ještě neprobrala.
A přemýšlel.
Bylo toho hodně, co ho znepokojovalo, třeba kde to právě je? Co budou jíst? Co když je někdo sleduje a čeká jen na správný okamžik? Ale za celou tu dobu, co seděl přímo vedle ní se nestalo nic. Doslova nic. Skoro ani vítr neohýbal větvičky, jak klidné to bylo místo, moře vypadalo spíš jako rybník, bez jediné vlnky, nespatřil jedinou rybu, jediného ptáka, jediného brouka.
Byli sami, až znepokojivě sami.
A navíc tady byla to otázka ohledně Zorky.
Zachránila mu život, to beze sporu a za to jí byl hodně dlužen. Jenže nemohl se zbavit myšlenky na to, že se přemístili někam do jiného světa, bez života, aniž by použili portál nebo vesmírnou loď. A to samo o sobě mělo jediné vysvětlení: Zorka byla někdo nebo něco jiného než člověk.
Pamatoval si doby, kdy se poprvé vesmírní průzkumníci dostali na planetu, kde byl život. Nebyli to lidé, ani nic podobného, byl to podivná forma světla a zvuků, a když se člověk postavil dostatečně blízko jejich formy života, jako kdyby se něco uvnitř něj rozhýbalo, začalo vibrovat a když pozorně naslouchal, rozeznal i slova, kterým dokázal rozumět.
Vedli se živí diskuze, jak by se Země měla zachovat, co jim poskytnout, co od nich získat a táhlo se to roky, než mimozemšťanům došla trpělivost a vyhlásila Zemi naprosté embargo čehokoli. Lidé už nesměli na planetu jen tak přiletět ani z ní nic odnášet, nikdo se s nimi už nebavil, nikoho z mimozemšťanů nezajímalo, co si Země myslí. Prostě Zemi odřízli a bylo to. Konec diskuze.
V dalších letech pozemští průzkumníci našli i jiné planety, které měli inteligentní formy života, ale to už byli připraveni, už dokázali rychle uvažovat a vyjednávat, už na to měli experty.
Ale ať Boris přemýšlel. Jak dlouho chtěl, nemohl se zbavit dojmu, že ještě nikdy žádná Zemská loď nenašla planetu, kterou by obývali lidé, nebo alespoň dokonalé kopie lidí, jakou před sebou měl v podobě Zorky.
Všemi smysly vnímal, že je stejná jako on, že má stejnou stavbu těla, že mluvila stejně, myslela stejně a přesto: Byla to Wexlanka. Tak jí nazval ten anděl, a jak se zdálo, nelhal.
Když ho omrzelo motat se kolem ní v kruhu, rozhodl se, že přeci jen prozkoumá ten les a vydal se najít vodu, kterou posléze i našel a tak zbytek dne strávil tím, že hledal nějakou nádobu, aby mohl nabídnout Zorce, až se probudí. Pokud se probudí a pokud bude mít žízeň, protože, co o ní věděl? Třeba vůbec vodu pít nepotřebuje?
A čím déle tam seděl, po tmě s vodou u nohou a Zorkou mimo sebe, tím horší myšlenky se mu honily hlavou. Co když to není Zorka jen nějaká její skořápka a ona je ve skutečnosti někde jinde? Co když ho pak zabije, aby udržela své tajemství? Co když je najdou ti andělé?
Začínal z toho šílet.
A noc byla ještě mladá.
A to ticho bylo ubíjející.
A ona tam ležela, tak bezbranná a zranitelná.
Nakonec usnul pár hodin nad ránem, a když se probudil, už tak bezbranná nebyla.

Obrat k lepšímu?

12. dubna 2012 v 23:32 | a. |  příběh na pokračování
Bylo to naprosto beznadějné. Jako kdyby bojoval s větrnými mlýny. Nemohl být rychlejší ani chytřejší než poletující anděl, skoro mu připadalo, že je vždy o krok napřed před ním. Že jen co si pomyslí, že by se mohl schovat za tu hromadu kamení, co stačil odseknout ze sloupu, že už je tam jeho pronásledovatel a on je opět v pasti.
Už nevěděl co dál.
Byl zadýchaný, krvácela mu ruka a noha, sotva popadal dech a byl vyčerpaný i přes adrenalin, který mu proudil žilami.
Byl konec.
Definitivní a neodvratný konec.
Už téměř cítil, jak do něj čepel vnikne, když zaslechl podivné lupnutí a podle toho, že se anděl zarazil, ani on podobný zvuk nečekal.
Nebylo proč otálet. Vrhl se za jiný sloup a rozhlížel se, kde by mohl alespoň na chvilku ukrást chvilku klidu.
"Borisi!" zaječela Zorka, poznal její hlas neomylně a tak se vykutálel ze svého chabého úkrytu.
Stála tam, celá propocená a špinavá a anděl k ní šel dlouhým rozhodným krokem. V zápěstí několikrát protočil meč.
"Zorko! Vypadni odsud!" zakřičel na ni a rozběhl se k ní.
Hodnotila situaci.
Dívala se střídavě na anděla a pak na Borise, jak se k ní oba přibližují a rozběhla se směrem k muži, který na ni volal, ať se okamžitě uhne, jinak je po ni.
Rozběhla se.
Anděl se vznesl.
Už byl blízko.
Křídla šuměli ve větru a Boris jako by zpomaleně viděl, jak se rozpřahuje, aby zasáhl její nechráněná záda. Snažil se zrychlit, aby ji dokázal ochránit, snažil se k ní dostat jako první.
Zorka zaťala zuby a v poslední chvilce skočila.
Dopadla na zem a meč ji minul jen o několik milimetrů.
Anděl vypadal zaskočeně, ale hned nasadil svou kamennou masku a vydal se za ní.
Boris byl u ní.
Chytil jí za ruku a ona mu jí sevřela studenými prsty.
"Musíme pryč!" řekl, co bylo víc než patrné, protože anděl už byl opět u nich.
Přikývla a zvedla se.
Nemohla došlápnout na jednu nohu.
Pevně jí svíral ruku a snažil se jí dotáhnout pryč, alespoň do ochrany sloupů.
Zatínala zuby a zavírala oči, měl pocit, jako kdyby měla každou chvilkou omdlít.
Slyšel, jak meč prořízl vzduch, jak se kolem něj zastavil vzduch a čekal, až ochutná jeho krev.
Zavřel oči, ale Zorku nepouštěl.
A když je otevřel, anděl byl pryč.
Zorka se ho pustila a dopadla do písku, který omýval moře.
Byla v bezvědomí.
Rychle jí podepřel hlavu, pokusil se jí probudit trochou vody, dokonce jí i propleskl, ale byla příliš slabá, aby se probrala. Podíval se na její nohu, která začala otékat v místech kotníku a snažil se jí to ochladit a zafixovat, ale měl hodně omezené prostředky. Sám si ošetřil zranění, co to jen šlo, ale nakonec zjistil, že to byly jen povrchové škrábnutí.
Zdálo se, že na pláži jsou samy.
Sedl si vedle ní a díval se po okolí, na moře, už vyzkoušel, že je opravdu slané, na písek, který se táhl desítky metrů, až ke stromům, které připomínaly jedle.
Ticho.
Klid.
A mír.

Velikonoce 2012

11. dubna 2012 v 23:14 | a. |  téma týdne
Musím říct, že jsem se na svátky jara celkem těšila. Pět dní volna, bude hezky, kytičky porostou, budeme grilovat a slunit se venku… Jo jo, to byla hodně naivní představa.
Velikonoce trávíme tradičně s mou rodinou na chalupě v Krušných horách, grilujeme, opalujeme se, nasáváme čerstvý vzduch, ale letos…Nějak to nevyšlo. Začalo to tím, že nejela moje sestra a to samo o sobě mě mělo varovat, abychom si s kamarádkou našli jinou tradici, než jet na chalupu, kde s námi budou i moji tři bráchové, podotýkám, že nejmladšímu jsou dva roky. Jenže my i přesto jeli, tradice je tradice.
Sněžilo.
Já a moje kamarádka jsme měli jen jarní bundy a tenisky, zato rodiče vyrazili na lyže a nechali nám na hlídání kluky. Celkově vzato, jsem jen nechala popálit dvouletýho kluka, odřela jsem mu hlavu a vytvořila mu novou bouli. Ostatní to přežili v pohodě, pokud nepočítám sebe, která si odnesla modřinu velkou jako deseti koruna (možná i větší), která je momentálně jasně žluto zelená.
Další den jsme odpočívali, nebo jsme to měli v plánu, ovšem táta řekl, jestli s ním nepojedu kupovat pomlázky, přeci jen tři kluci a táta a ani jedna pomlázka? A tak jsme jeli do nejbližšího městečka, kde ale ouha… žádná pomlázka.
A tak se z našeho původně půlhodinového výletu stal dvouhodinový a my jeli od města k městu a hledali nějakého dobrodince, který by prodával pomlázky… nakonec Globus Chomutov nezklamal.
No a když jsme se konečně dostali k barvení vajíček, docela jsem se těšila. Nemůžu říct, že bych byla nějaký umělec nebo se v tom nějak zvlášť vyžívala, to ne, ale jednou za rok na ty vajíčka ty kytičky z vosku ráda načmárám.
Ovšem, ne letos.
Vosk nám netekl, pak zase moc. Když se zdálo, že jsme na to konečně přišli, tak jsme převrhli lžíci, na které jsme vosk tavili a museli jsme začít znovu. Nakonec jsme to vzdala po dvou neúspěchách a zbytek jsem hodila jen do barvy.
A v pondělí ráno?
Skoro jsem se až bála výprasku, ale jeden brácha to úplně sabotoval, druhý dva byli ještě moc malý, tak mě spíš tou pomlázkou hladili, než mlátili a táta už má dost rozumu, aby mi neudělal jelita.
Takže letošní Velikonoce?
Už se těším na další, ale rozhodně doufám, že budou lepší než ty letošní ;).

Úkol

11. dubna 2012 v 14:49 | a. |  příběh na pokračování
Zorka seděla na zemi a dívala se do nikam. Snažila se uklidnit, snažila se přijít na to, jak z toho ven, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se hnout z místa.
Když si pro ni přišel znovu ten mrak, chvilku váhala, jestli by to neměla na protest ignorovat, ale nakonec se rozhodla, že všude bude lépe než tam, kde právě byla.
Mrak jí vynesl nahoru, do oblak a ona uchváceně sledovala všechny ty barvy a anděly, kteří mírumilovně poletovali kolem.
Vystoupila u jakéhosi paláce a hned jí vrátný vybídl, aby vstoupila do té zlaté nádhery. Ocitla se v obrovské hale, kde kolem ní všude, kam se jen podívala, poletovali malí červení ptáčci, kteří prozpěvovali melodickou hudbu.
Usmála se na ně a pokračovala až na konec, kde se procházel stařec jen v prostém rouše, ruce spojené za zády a vypadal zamyšleně.
"Zdravím tě, Wexlanko," usmál se na ni, když došla dostatečně blízko k němu.
Nepatrně semkla rty. "I já tebe."
"Co tě k nám přivádí, změnila vaše rasa názor a přece jen se staneme spojenci?"
"Přišla jsem sem za Zemi, svou rodnou planetu jsem opustila už hodně dávno."
Přikývl, "ale přesto doufám, že dokážeme najít společnou řeč. Nejsme si koneckonců tak nepodobní, ty a já." zářivě se usmál a ona se odvrátila.
"Co po mě a mém společníkovi chcete?"
"Po něm?" stařec zavrtěl hlavou a dal se do pomalé chůze, Zorka ho následovala. "Po něm nic. Je z podřadné rasy a popravdě, už se téměř naplnil čas, abychom se jich jednou pro vždy konečně zbavili, jsou tak arogantní, myslí si, že jsou pány vesmíru."
Zorka pozvedla obočí. "Vy chcete zničit Zemi?"
"Ano a doufáme, že Wexlani se k nám přidají."
"Proč?"
"Protože Wexlany považujeme za velmi moudrou a váženou rasu a bylo by nám velkou ctí, aby stáli po našem boku."
"Proč chcete zničit Zemi?" upřesnila otázku Zorka a měla co dělat, aby ovládla svůj hlas a neječela na něj.
"Co to je za směšnou otázku?" zastavil se a přejel jí pohledem. "To je snad jasné ne?" zakroutil hlavou a pobaveně se zašklebil. "Ach, to měl být vtip, chápu."
Zorka se kousla do rtu. Nevěděla nic o těchto andělech a po pravdě, ani moc o mentalitě její rodné planety a tak neměla ponětí, o čem to mluví.
Nakonec se rozhodla, že to zkusí z trochu jiné strany, i když si musela vypomoct drobnou lží. "Vím, co provedli Wexlanům, ale vám?"
Anděl vystrčil bradu. "Tu největší ohavnost ze všech!"
Zorka se naklonila, aby ho povzbudila k dalšímu vysvětlení a nakonec se i dočkala: "Dali jsme jim všechno, co jsme mohli: znalosti, učení, technologie a oni nám za to věřili. Uctívali nás, modlili se k nám a my byli šťastní. Byli jsme rádi, že je máme kolem sebe, byli to jako naši oblíbení mazlíčci. A pak nás zradili. Vyhnali nás sem, do této pusté země a před tím nás stovky pozabíjeli, že nás zbila jen hrstka. Ale my se jim pomstíme, tak jsme přísahali."
Zorka vykulila oči. "To jako vážně? Co se stalo?"
"Zradili nás!" vykřikl, "zradili!"
"Dobře, dobře," couvla trochu nejistě. "Fajn, jen se nerozčilujte."
Anděl se trochu uklidnil. "Pomůže nám tvoje planeta?"
"Nevím, jaké má úmysly."
"Tak by ses jich měla zeptat. Vyřiď jim naše pozdravy a můžeš se zmínit, že kdo nejde s námi, jde proti nám."
"Dobře. Potřebuji se dostat k mé lodi a Borise, toho, co se mnou přišel."
"Toho člověka k ničemu nepotřebuješ."
"Chci ho sebou, nebo nikam nejedu."
"Pak tě zabijeme."
"Bez něj neodjedu," stála si za svým.
"Pak tě zabijeme, jako jeho."
Zorka polkla. "Vy jste ho zabili?"
"A tebe zabijeme taky, pokud se hned nevydáš na cestu do Wexlanu."
"Můžu dostat loď?"
Stařec se ošklivě usmál, "ale ty jí nepotřebuješ, že?" vydal se na cestu pryč ze sálu a nechal jí tam zoufalou. "Jo a Wexlanko, pokud budeš informovat Zemi nebo někoho jiného než máš za úkol, doplatí na to nejvíc Země. To doufám jasné."
Zorka se nejistě usmála a zavřela oči, musela se připravit na přenos.
Ach bože, jak to nenáviděla.

Jen jeden přežije

10. dubna 2012 v 23:24 | a. |  příběh na pokračování
Díval se za ní, jak odlétá a bezmocně stál na místě. Ten nablýskaný anděl s černými křídli si ho prohlížel se zamračeným pohledem.
"Děje se něco?"
"Kam jste jí odvedli?"
Anděl se zářivě usmál. "O ní si nedělej starosti, ta to," naklonil k němu důvěrně hlavu, "na rozdíl od tebe přežije."
Popadl ho za ruku a než si stačil uvědomit, že to vůbec není příjemné a že se proti tomu nemůže nijak bránit, už stál na mraku, který byl pod jeho nohama nečekaně tvrdý. Čekal něco nadýchaného, jako třeba bývali některé koberce na Zemi, nebo něco co se bude pod nohama hýbat, ale kdyby to neviděl na vlastní oči, vůbec by nepoznal, že stojí na mraku. Spíš by hádal, že je to obyčejný kámen.
Rozhlédl se kolem. Byly tam sloupy, trochu mu připomínali antický styl, jen byly mnohem zdobnější. Uprostřed čtyř sloupů velkých jako patrová budova, stála fontána, ke které se začínali slétávat další andělé.
Nerad o nich tak smýšlel, ale nemohl si pomoct, měl to zafixované hluboko v sobě a nedokázal to vypustit z hlavy.
"Proč k nám stále posíláte nové a nové příslušníky tvé planety?" promluvil na něj stařec se stříbrnými vousy, vlasy a křídly, který za sebou momentálně měl tři anděly z každé strany, kteří ho sledovali nepříjemnými pohledy.
Boris se zamračil. "My nejsme první?" i když, mělo ho to napadnout už dřív.
"Proč se pořád vracíte, posíláte stále nové lidi na smrt? Copak jste se nepoučili? Copak nic nechápete? Vysvětli nám to prosím." Pokývl rukou a všichni se na něj podívali snad ještě upřeněji.
Boris nevěděl kam s očima, kam s rukama a už vůbec neměl ponětí, jak z toho ven. Nedokázal si představit, že nějak uteče z tohohle prokletého mraku, a i kdyby přišel na to, jak se naučit létat během příštích několika sekund, nikdy by si neodpustil, že tady Zorku nechal.
"Kde je dívka, s kterou jsem přišel?"
"Myslíš ta Wexlanka?"
Zamrkal. "Ta dívka, se kterou jsem přišel. Žena. Jmenuje se Zorka a tamten," kývl hlavou na toho ve zlatě, "jí hned unesl. Přišla se mnou, je to člověk, jako já."
Nejstarší anděl se na něj nechápavě podíval. "Není to člověk, je vaší rase jen velmi podobná. Je Wexlanka. Rasa, vám lidem nadřazená, stejně jako ta naše."
Boris na ně zíral a vůbec nechápal, co se mu to snaží říct. Že je mimozemšťanka? Už se s některými setkal, ale ti byli vždy tak odlišní, že by je poznal na míle daleko. Ale Zorka?
"Mohu ji i přes to vidět?"
Stařec pokrčil rameny. "Ne. Chceme od tebe ty informace."
"Řeknu vám, co chcete, jen mě s ní nechte promluvit."
"Lžeš," obořil se na něj, "nemáš v úmyslu nám říct pravdu, to lehce poznáme." Mávl rukou. "Pokud je to od tebe všechno, tím to končí."
Otočil se a všichni andělé kromě jejich původního únosce odletěli.
Boris byl zoufalý a celé situaci ani nepřidalo, že se v andělově ruce objevil planoucí meč.
"Ne, počkejte, prosím," couval, ale velmi palčivě si uvědomoval, že je skoro na okraji mraku, "můžeme se nějak domluvit. Budu mluvit, vážně, já…" zastavil a anděl se zastavil jen kousek před ním.
Zvedl ruce s mečem.
Boris se podíval dolů, na zem, která byla proklatě daleko a snažil se vymyslet jakkoli šílený plán.
Jenže tak nějak cítil, že je v pasti. Nebylo tam nic, co by mu pomohlo s útěkem, mohl to možná trochu prodloužit, tím že bude dostatečně dlouho uskakovat, ale co dál?
Andělovi svaly se napnuly a už nebyl čas na rozmýšlení.
Musel něco udělat, cokoli.

Je pozdě

5. dubna 2012 v 18:43 | A. |  povídky a nápady
Byla to malá kaplička na zeleném kopci uprostřed lesů. Stála tam samotná, čněla do dáli a vypadala osamoceně. Měla malá okna, špičatou střechu a na úplné špici se houpal zvon, ovšem bez srdce.
Ráda tam chodila jako malá s otcem, procházela se uvnitř a její otec jí vyprávěl strašidelné příběhy, nebo pohádky, záleželo na náladě. Dívala se na strop a na zdi, které byly pomalované božskými výjevy, a představovala si své hrdiny, jak ožívají.
To ale bylo dávno. Fresky opadaly, obrazy někdo rozkradl a ze stropu zbyly jen trosky.
Seděla na zaprášené zemi, hlavu zvrácenou dozadu a dívala se, jak se nad ní stahují bouřkové mraky. Seděla tam nepohnutě, bledá jako socha a téměř nemrkala.
Nikdo jiný tam nebyl, tedy kromě Marfeeho, ale ten nemohl být nikde bez ní. Nebo alespoň ne delší dobu. Zrovna do něčeho vrazil v rohu a snesla se na něj sprška prachu. Ani se na něj nepodívala. Dokonce se ani neohlédla, když dovnitř někdo vešel.
Myšlenky měla zatoulané dávno do doby, kdy ještě o ničem nevěděla, kdy byla dívka, jako každá jiná, s otravným starším bratrem, se svým pokojem plným hraček a s kamarádkami, pro které by tenkrát udělala cokoli. Myslela na rodiče, na tátu, který se zabil, když ji bylo deset v autě a na mámu, která se znovu vdala loni v létě. Myslela na to, že všechno měla udělat jinak, že bylo tolik znamení, které mohla rozluštit, které jasně říkaly, že to co dělá, není správné, že toho má okamžitě nechat.
A to poslední znamení, poslední šance, než se dokonale ztratí, byla přímo nad ní. Bouřka. Byla již skoro hmatatelná, vzduch těžce proplouval kolem ní a ona ho lačně polykala. Poslední šance se odvrátit a dělat, že se nic z toho nestalo. Že Marfee je obyčejný, že umí to co každý jiný a že není důvod se zneklidňovat. Že ji nikdo nelhal, že se mýlila, že to všechno byl jen těžký sen, ze kterého se probere a bude po všem. Vrátí se do školy, bude se bavit o zbytečnostech a bude ignorovat, co se kolem ní děje. Nebyla by první ani poslední a přežila by. Mohla by žít obyčejně, chodit do školy, pak do práce, mít rodinu a klidně zemřít.
Zvedla hlavu a zdálo se, že poprvé zaregistrovala, že už není sama. Chvilku svého návštěvníka sledovala a pak se odvrátila a sledovala, jak Marfee naráží na zeď, jako pomatený. Nechápala, proč to dělá, ale bylo ji to jedno. Nechápala většinu toho, co dělal, a tohle se nijak nevymykalo.
Trochu se narovnala a mladý muž shodil ze zad černý batoh.
Posadil se vedle ní a chtěl se ji jen dotknout, vzít ji za ruku, ale ona se odvrátila.
"Já nemůžu." Zašeptala a slza jí stekla po obličeji.
Zareagoval jen tím, že se na ni podíval a znovu se ji pokusil chytit za ruku.
Celá se otřásla.
"Nechci," zašeptala, že ji bylo skoro slyšet, "nechci to. Vezmi Marfeeho a udělej, co musíš." Oba se podívali na malého dráčka, který vrtěl ocasem a očichával kus plesnivého chleba.
Venku zahřmělo.
Obemkla si kolena a celá se znovu otřásla.
Tentokrát ji objal, ať chtěla, nebo ne. Chvilku ji držel v náručí a nebyl schopen slova. Nakonec ji od sebe trochu odtáhl a podíval se jí do napuchlých očí.
"Nikdy bych tě do ničeho nenutil, kdyby to nebylo nezbytné. Ell, oni přicházejí. Všichni. Cítí Marfeeho, cítí nás a vědí, co jsme udělali. Co jsem já udělal. Když nic neuděláme, zemřeme."
"Ne," hlesla odmítavě, "ty jdi, já zůstanu. Už to dál nechci. Nechci pokračovat."
Marfee k nim mezitím přišel a teď se dotíral pozornosti. Třel se dívce o nohy a ona ho automaticky pohladila.
"Půjdeš s Brunem." Řekla směrem k dráčkovi, "a společně zachráníte svět."
Naklonil hlavičku, jako by ji dokonale rozuměl a pak do ní šťouchl, aby ho znovu pohladil. Přitulil se ještě blíž a Ella se definitivně rozplakala.
Venku začalo pršet. Slyšely, jak se déšť opírá do rozbité střechy, a poslouchaly melodické klepání.
Bruno vstal a začal přecházet. Marfee ho sledoval, ale dál se lísal k Elle a neustále na ni dorážel, aby na něj nezapomínala.
Nakonec se zastavil a zvedl ruku směrem k východu. "Slyšíte to? Jsou tady. Draci se blíží."
Ella se poděšeně podívala na dveře a ani si nevšimla, že se jí Marfee obmotal kolem prstu. Jen tam seděla, s napuchlýma očima, s hlavou plnou šílených a utrápených myšlenek a dívala se na pootevřená dřevěná vrata.
Venku sílila bouře a ona neměla odvahu se ani zvednout ze země a bojovat.
Všechno bylo špatně a ona tam v prvé řadě ani neměla být.
V posledním záchvěvu zoufalství se podívala na černý batoh, který se válel v prachu. Zhluboka se nadechla deštěm osvěženého vzduchu a podívala se na Bruna.
Ten strnule stál nad ní a evidentně horečnatě přemýšlel, co bude dál.
Když se jejich pohledy střetly, ani jeden nechtěl uhnout jako první.
Dveře se s ohlušující ránou rozevřely.

autonehoda

3. dubna 2012 v 23:30 | A. |  povídky a nápady
Políbil jí něžně na tvář a hrnek kávy jí opatrně přiblížil k nosu. Usmála se, protáhla a až potom otevřela oči.
"Dobré ráno," usmála se, zatímco si od něj brala kávu a on se pohodlněji uvelebil vedle ní.
Chvilku mlčeli a ona nejistě usrkla.
"Už se to nesmí opakovat."
"O to už jsme se snažili," namítla bezbarvě a prstem přejela po hrnku.
"Musí to přestat, tohle bylo naposledy."
Obrátila se na něj, ale on jí nevěnoval ani jediný pohled. Spustil nohy z postele a prohrábl si polodlouhé vlasy. "Miluju svou ženu."
"Myslela jsem, že jsi říkal, že miluješ mě." I ona se posadila, ovšem na druhý konec postele. Začala se rozhlížet po svém oblečení, a když našla spodní prádlo, vydala se k němu.
"Miluju svou ženu."
Podívala se na něj, poznala, že to neříká tak procítěně, jak by chtěl, spíš jako by se sám ujišťoval.
Odešla do koupelny, a když se vrátila, seděl pořád stejně prkenně a díval se do země.
"Opustila jsem Daniela."
Trhl sebou, jako by dostal facku. "Proč?"
"Protože už s ním nejsem šťastná." Naposledy projela vlasy prsty a svázala je do vysokého ohonu. Čekala, ale on neodpovídal. "Nic mi k tomu neřekneš?"
Zvedl se a postavil se proti ní, prsty přejížděl po hladké pokožce paží, zatímco očima sledoval linky jejího obličeje, jejího těla a nasával vůni čerstvě umyté pokožky. "Já s tebou být nemůžu."
Trochu našpulila rty a zavrtěla hlavou. "Nechceš, ne že nemůžeš." Vzala si kabelku z křesla, kde jí včera pohodila. "Musím jít."
Zachytil jí za ruku, ale když se na něj tázavě podívala. "Neodcházej, ne takhle."
"A jak tedy?"
"Víš, že tě miluju, že mi na tobě záleží, jako na nikom, ale mám manželku, mám povinnosti…"
"To všichni Lukáši, to všichni."
"Ty to nechápeš," rozhodil rukama, "kdyby tady nebyla, kdybych si jí nevzal, kdyby…"
"Sbohem," rozloučila se na cestě ke dveřím. "Až si ujasníš, co vlastně chceš, zavolej. Číslo máš."
Když vyšla na ulici, snažila se neplakat. Snažila se nemyslet, co se právě stalo a když přecházela ulici, sotva si všimla ženy, která přecházela proti ní. Z myšlenek jí vytrhl až zvuk skřípajících brzd a volání "Pozor!" ale bylo pozdě.
Byla otřesená, v šoku, sotva se mohla nadechnout.
Před ní ležela těhotná žena, celá polámaná a krvácející, zatímco řidič vyskočil z auta a hnal se jí na pomoc, evidentně nezraněný.
"Zavolejte někdo záchranku!" slyšela hlas z dálky, její mysl se nemohla odtrhnout od tváře mladé, krásné ženy, která se nepřítomně dívala na silnici.
Někdo do ní strčil a to jí konečně probralo.
"Jsem lékařka," vyhrkla a rukou odehnala staršího pána, který se na ni neumětele snažil uplatnit medicínu, kterou viděl bůhví kde a snažil se jí najít tep, kde by ho nenašel ani dokonale zdravému člověku. Rychle provedla pár základních testů, zjistila, že ještě dýchá, ale mělce, že jí buší srdce, ale není při vědomí a že nejhorší patrně bude rána na hlavě, ale že může mít i vnitřní zranění.
"Kde je ta záchranka?" vyjela na přihlížející, když si ohrnovala rukávy saka, aby zadržela krvácení z pravé nohy. Očima neklidně těkala na veliké břicho a nechtěla ani pomyslet na šance, které mělo dítě na přežití.
Když uslyšela sirénu, ulevilo se jí.
Naložili jí a provedli další vyšetření, a protože záchranáře znala, neměli nic proti tomu, aby se svezla s nimi. V autě se dala trochu do pořádku, uklidnila si nervy, zvažovala situaci, a když dorazili do nemocnice, věděla, že to bude ona, kdo bude operovat, stejně jako věděla, že půjde o každou vteřinu.
"Měla štěstí, že jste tam byla." Mumlala sestřička, která těhotnou ženu připravovala na sál, zatímco se myla.
"Hm," zamumlala a modlila se, aby to zvládla.
Operace trvala téměř tři hodiny.
Čas smrti, deset hodin, dvanáct minut.
"Víte už, kdo to byl?"
Sestřička přikročila se složkou s ženinými lékařskými zprávami. Byla v sedmém měsíci, bez operací a vážných nemocí, měla před sebou ještě dlouhý život.
Vrátila se na první stránku, kde stálo v kolonce pro kontaktní osoby: Lukáš Jablonský, manžel.
Srdce jí vynechalo jeden úder, i druhý. Zapotácela se a zírala na ty dvě slova.
"Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě sestřička a ona kývla.
"Je tady?"
"Volali jsme mu před hodinou, čeká v hale."
Prsty semkla složku pevněji.
"Nemám to udělat?" zeptal se asistující lékař.
Bez odpovědi vyrazila do čekárny, kde čekal její milenec a manžel té mrtvé. Když ji uviděl, trochu si oddechl a vyrazil k ní. "Nezlob se, je tady má žena, nevíš o ní něco? Měla autonehodu, a nikdo mi nic neřekl. Prý je na operaci."
Ani nemrkla. "Posaď se."
Naklonil překvapeně hlavu na stranu. "Kláro, děje se něco? Mám tady ženu, manželku, musím tu pro ni být, chci jí vidět, chci vědět…."
"Posaď se," řekla o poznání razantněji a on polkl.
"Tys…?"
Snažila se vyjádřit podporu, snažila se tady být pro něj, ale nemohla. Nakonec ze sebe dostala naprosto oficiálně, že ona byla operující lékař a že udělala naprosto všechno, co bylo v jejích silách, ale že poranění byla moc rozsáhlá, a že nemohla přežít.
Zíral na ní, jako by jí viděl poprvé v životě.
"A…"
"Dítě zemřelo při nárazu, potratila, ještě než jsme mohli nějak zakročit."
Chvilku nic neříkal, jen se na ni díval a ona nakonec sklonila hlavu.
"To je všechno?"
Přikývla.
"To je všechno?!" vyjekl hlasitě, ale ona mu v tom nebránila, nevnímala lidi, co byli s nimi v čekárně, neměla touhu ho nějak usměrnit, připadala si jako lapená v pasti, nemohla udělat vůbec nic. A jestli mu pomůže, že na ní bude křičet, tak ať.
"Zabila jsi jí! Mou ženu a dítě! Můj život! Jak jsi mohla, proč tam nebyl někdo jiný, třeba by někdo zmohl víc, chci, aby se na to podíval právník, chci podat žalobu na nemocnici! Věděla jsi, že dám přednost jí, před tebou a proto jsi jí zabila!"
Zvedla se, a co nejvíc profesionálně odpověděla, že na to má samozřejmě právo.
"Je mi to líto," nakonec dodala, i když věděla, že jí už neposlouchá. Semkla rty a naposledy se podívala na muže, kterého milovala jako nic na světě, a pak nenávratně zmizela v chodbách nemocnice, aniž by se jednou ohlédla.

svoboda slova

3. dubna 2012 v 23:28 | a. |  téma týdne
Když jsem nad tím přemýšlela, hned mi naskočil spíš historický význam. To, že se dřív nesmělo říkat, co jsme si opravdu mysleli, že se pálili knížky, které se někomu z nějakého důvodu nelíbili, že se zavírali lidé, jen proto že se jim nelíbilo něco v politice a nebáli se to říct. Dnes to není takové, jako dřív, pokud má člověk dost rozumu, dokáže provokovat, aniž by se tím odsoudil do vězení, dokáže volit slova tak, aby vzbudil zájem, tam kde chce, ale nepřehnal míru.
Obdivuji lidi, co to dokážou, co když vidí problém tak na něj poukážou, nebojí se možných následků pro sebe, chtějí něco zlepšit pro nás ostatní, co nadáváme potichu doma.
Jak jsem řekla, tohle mě napadlo jako první a možná nejsem jediná, komu to vtloukali ve škole do hlavy, ale musím se přiznat, že nejsem zrovna rebelující řečník, ani odvážný novinář. Jsem spíš duše, trpící potichu.
Pro mě svoboda slova znamená něco jiného. Pro mě osobně je to možnost, že mohu psát. Když píšu, neschovávám se za žádná gesta ani společenské zvyklosti, netvářím se tak, jak se ode mě očekává, jsem to já. Odkrývám své myšlenky, buduji nové světy, nové postavy, stavím nový život a to mě naplňuje, jako nic jiného na světě. Nedokážu si představit, že by mi to někdo zakázal, že by řekl, ty psát nemůžeš, jsi přece holka! Nebo, ty psát nemůžeš, to co píšeš, jsou blbosti! Nebo že by mi někdo řekl, co přesně mám psát. Že se teď hodí psát o tom, že se narodila nová kráva a že je celá hnědá.
Ano, vlastně jsem se stejně vrátila k tomu, že v historii to tak bylo, že bych tam žít nemohla a kdo ví, kdyby mi zakázali psát, možná bych se i postavila na bednu od banánů na náměstí a křičela ze všech sil: "Nechte mě psát, co chci! Nechte mě říkat, co si myslím!" kdo ví, třeba je ve mně ukrytý rebel, ale jsem ráda, že ho nemusím probouzet, protože mi zatím nikdo nedokázal zabránit, abych pokračovala v tom, co dělám a co mě baví.