Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Je pozdě

5. dubna 2012 v 18:43 | A. |  povídky a nápady
Byla to malá kaplička na zeleném kopci uprostřed lesů. Stála tam samotná, čněla do dáli a vypadala osamoceně. Měla malá okna, špičatou střechu a na úplné špici se houpal zvon, ovšem bez srdce.
Ráda tam chodila jako malá s otcem, procházela se uvnitř a její otec jí vyprávěl strašidelné příběhy, nebo pohádky, záleželo na náladě. Dívala se na strop a na zdi, které byly pomalované božskými výjevy, a představovala si své hrdiny, jak ožívají.
To ale bylo dávno. Fresky opadaly, obrazy někdo rozkradl a ze stropu zbyly jen trosky.
Seděla na zaprášené zemi, hlavu zvrácenou dozadu a dívala se, jak se nad ní stahují bouřkové mraky. Seděla tam nepohnutě, bledá jako socha a téměř nemrkala.
Nikdo jiný tam nebyl, tedy kromě Marfeeho, ale ten nemohl být nikde bez ní. Nebo alespoň ne delší dobu. Zrovna do něčeho vrazil v rohu a snesla se na něj sprška prachu. Ani se na něj nepodívala. Dokonce se ani neohlédla, když dovnitř někdo vešel.
Myšlenky měla zatoulané dávno do doby, kdy ještě o ničem nevěděla, kdy byla dívka, jako každá jiná, s otravným starším bratrem, se svým pokojem plným hraček a s kamarádkami, pro které by tenkrát udělala cokoli. Myslela na rodiče, na tátu, který se zabil, když ji bylo deset v autě a na mámu, která se znovu vdala loni v létě. Myslela na to, že všechno měla udělat jinak, že bylo tolik znamení, které mohla rozluštit, které jasně říkaly, že to co dělá, není správné, že toho má okamžitě nechat.
A to poslední znamení, poslední šance, než se dokonale ztratí, byla přímo nad ní. Bouřka. Byla již skoro hmatatelná, vzduch těžce proplouval kolem ní a ona ho lačně polykala. Poslední šance se odvrátit a dělat, že se nic z toho nestalo. Že Marfee je obyčejný, že umí to co každý jiný a že není důvod se zneklidňovat. Že ji nikdo nelhal, že se mýlila, že to všechno byl jen těžký sen, ze kterého se probere a bude po všem. Vrátí se do školy, bude se bavit o zbytečnostech a bude ignorovat, co se kolem ní děje. Nebyla by první ani poslední a přežila by. Mohla by žít obyčejně, chodit do školy, pak do práce, mít rodinu a klidně zemřít.
Zvedla hlavu a zdálo se, že poprvé zaregistrovala, že už není sama. Chvilku svého návštěvníka sledovala a pak se odvrátila a sledovala, jak Marfee naráží na zeď, jako pomatený. Nechápala, proč to dělá, ale bylo ji to jedno. Nechápala většinu toho, co dělal, a tohle se nijak nevymykalo.
Trochu se narovnala a mladý muž shodil ze zad černý batoh.
Posadil se vedle ní a chtěl se ji jen dotknout, vzít ji za ruku, ale ona se odvrátila.
"Já nemůžu." Zašeptala a slza jí stekla po obličeji.
Zareagoval jen tím, že se na ni podíval a znovu se ji pokusil chytit za ruku.
Celá se otřásla.
"Nechci," zašeptala, že ji bylo skoro slyšet, "nechci to. Vezmi Marfeeho a udělej, co musíš." Oba se podívali na malého dráčka, který vrtěl ocasem a očichával kus plesnivého chleba.
Venku zahřmělo.
Obemkla si kolena a celá se znovu otřásla.
Tentokrát ji objal, ať chtěla, nebo ne. Chvilku ji držel v náručí a nebyl schopen slova. Nakonec ji od sebe trochu odtáhl a podíval se jí do napuchlých očí.
"Nikdy bych tě do ničeho nenutil, kdyby to nebylo nezbytné. Ell, oni přicházejí. Všichni. Cítí Marfeeho, cítí nás a vědí, co jsme udělali. Co jsem já udělal. Když nic neuděláme, zemřeme."
"Ne," hlesla odmítavě, "ty jdi, já zůstanu. Už to dál nechci. Nechci pokračovat."
Marfee k nim mezitím přišel a teď se dotíral pozornosti. Třel se dívce o nohy a ona ho automaticky pohladila.
"Půjdeš s Brunem." Řekla směrem k dráčkovi, "a společně zachráníte svět."
Naklonil hlavičku, jako by ji dokonale rozuměl a pak do ní šťouchl, aby ho znovu pohladil. Přitulil se ještě blíž a Ella se definitivně rozplakala.
Venku začalo pršet. Slyšely, jak se déšť opírá do rozbité střechy, a poslouchaly melodické klepání.
Bruno vstal a začal přecházet. Marfee ho sledoval, ale dál se lísal k Elle a neustále na ni dorážel, aby na něj nezapomínala.
Nakonec se zastavil a zvedl ruku směrem k východu. "Slyšíte to? Jsou tady. Draci se blíží."
Ella se poděšeně podívala na dveře a ani si nevšimla, že se jí Marfee obmotal kolem prstu. Jen tam seděla, s napuchlýma očima, s hlavou plnou šílených a utrápených myšlenek a dívala se na pootevřená dřevěná vrata.
Venku sílila bouře a ona neměla odvahu se ani zvednout ze země a bojovat.
Všechno bylo špatně a ona tam v prvé řadě ani neměla být.
V posledním záchvěvu zoufalství se podívala na černý batoh, který se válel v prachu. Zhluboka se nadechla deštěm osvěženého vzduchu a podívala se na Bruna.
Ten strnule stál nad ní a evidentně horečnatě přemýšlel, co bude dál.
Když se jejich pohledy střetly, ani jeden nechtěl uhnout jako první.
Dveře se s ohlušující ránou rozevřely.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Toffi Toffi | Web | 5. listopadu 2013 v 20:13 | Reagovat

Napínavé. Zajímalo by mě, jak to dopadne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama