Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Popelka

19. dubna 2012 v 22:56 | a. |  povídky a nápady
Drhla jsem podlahu, jako každý den v tuto dobu a stejně jako vždycky si mě nikdo nevšímal. Jiní sluhové byli moc zaneprázdnění, aby se předváděli před pány, že o děvečku ani nezavadili pohledem, naopak šlechtici a vysoce postavení muži měli nosy tak nahoru, že mě nemohli zahlídnout, ani kdyby chtěli.
A já jsem jen drhla podlahu.
Neměla jsem jinou možnost, pokud jsem chtěla něco jíst.
A to jsem chtěla.
Když jsem brala tu práci, říkala jsem, třeba budu jedna z tisíce, jedna z milionu, které se to podaří. Které se podaří být Popelkou. Budu další, která se vdá nad svou úroveň.
První dny jsem se malovala, myla si pečlivě vlasy a svazovala je do úhledných účesů, ale víte co? Nic. Jako kdybych byla vzduch. Jako kdyby se jim podlahy myly samy, jako kdyby někdo jako děvečka nikdy neexistoval, nepatřil do jejich světa.
A pak už jsem ani nedoufala.
Občas jsem hlavu zvedla, když kolem mě procházel někdo urozený, ale on se nikdy nesklonil, nikdy se mnou nenavázal oční kontakt.
Ztratila jsem ohledně toho veškerou naději, až jednoho dne se to stalo.
Byl mladý, pohledný a nesl se jako páv, ale když kolem mě procházel, já zrovna ždímala špinavý hadr, sklonil hlavu a podíval se mi přímo do očí.
Málem jsem vylila špinavou vodu přímo jemu pod nohy, ale naštěstí jsem měla dost duchaplnosti, abych ruku zastavila právě včas.
Díval se na mě nepřiměřeně dlouho a dokonce se usmál a já poprvé v životě pocítila tu radost, to nezkrotné štěstí a nepoddajnou naději.
Prošel kolem mě a já se každý den modlila, abych ho znovu spatřila, aby kolem mě znovu prošel, aby mě vyhledal.
Každý den, každičký.
Jenže on už se nevrátil.
Už jsem ho neviděla, čekala jsem, jak nejdéle jsem mohla, ale člověk nemá neomezeně času.
Zasnoubila jsem se s kovářem, byl hodný, pohledný a dobře zabezpečený. A co bylo hlavní, měl mě rád.
Byla jsem šťastná, byla jsem nadšená.
A pak jsem ho spatřila po druhé.
V okamžiku, když jsem vyslovila: "Ano." Objevil se v zadních dveřích a napřahoval ke mně ruku.
Bylo pozdě.
Bylo pozdě na všechno.
Napřáhl ke mně ruku, ale já tu svou vložila do ruky manžela.
Bylo po všem.
Člověk nemůže čekat věčně.
Ne každý je Popelka, ne každý příběh má šťastný konec.
Člověk nemůže čekat věčně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama