Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Květen 2012

Tři křížky

29. května 2012 v 10:59 | a. |  příběh na pokračování
Bolelo to jako čert.
Když si odmyslel tu šílenou nevolnost, kterou cítil, když byly ve vesmíru a to že se pak rozmázl na betonu jak dlouhý tak široký, zatímco ona se nad ním tyčila, tak nejhorší byla ta vysílačka.
Bolestí skoro neviděl a neměl dojem, že by se to zlepšovalo.
Chlápek, co mu jí nastřelil, nevypadal přátelsky, ale Zorku si z nějakého důvodu pamatoval, protože nevrle kývl a střelil ho přímo do hlavy, aniž by se moc vyptával.
Zatímco se svíjel na židli a snažil se bolestí neomdlít, šla kousek dolů po ulici a koupila dvoje rukavice. Jedny skoro až po lokty, druhé jen trochu výš nad zápěstí. Podala je muži s pistolí s vysílačkami a on rukavicím ustříhal prsty.
Natáhla si ty až k loktu a podala mu ty druhé.
"Vem si je."
"Proč?"
Muž nad ním pozvedl obočí, odfrkl si a hlasitě za sebou zabouchl dveře obchodu.
"Jestli se budeš takhle ptát pokaždé, umřeš dřív, než jsem si myslela."
"Tak proč?"
Bolest trochu ustoupila, ale stejně byl rád, že sedí.
Sedla si vedle něj a rozhlédla se po ulici. Nikdo tam nebyl, jen oni dva. Byla to malá vesnička, zapadlá a jak se zdálo plná podivných existencí, kteří měli dost starostí se sebou a nějací dva cizinci je nezajímali.
Stáhla si rukavici na pravé ruce a ukázala mu zápěstí. Nejdřív nic neviděl, ale když se zadíval pozorněji, uviděl na něm tři křížky. "Proto. Když je máš, je to problém. Když ne, je to problém. Nevím, která strana zrovna vítězí, ale je dobré, když lidi kolem tebe nevědí na čem jsi. Jasné?"
"Co znamenají?"
"Co myslíš?" významně se na něj podívala a rukavici si zase natáhla. Aniž by se obtěžovala mu nějak potvrdit jeho domněnku, utrhla si rukávy trička a tím z něj udělal otrhané tílko. Kriticky se podívala na kalhoty, které už toho hodně pamatovaly, a rozhlédla se po ulici. Nakonec našla kousek skla a trochu si je zkrátila.
Nekomentoval to, ale vypadala dobře. Tak nějak divoce a provokativně.
Kriticky se na něj podívala a pak si povzdechla. "Počkej tady." A byla pryč než jí stačil zadržet. Nenáviděl, že mu to dělala, ale vrátila se skoro hned.
V ruce držela ruličku červených bankovek, černé tričko a džíny, podobné těm, které měl na sobě.
"Tohle si vezmi."
Nebránil se.
Převlékl se přímo na ulici a staré oblečení hodil do koše na rohu.
"A je to."
"Přenesu tě na dohled hlavního města. Pak už to bude na tobě. Co hlava?"
"Fajn," zamrkal. "Dobře."
Slyšíš mě?
Vypadal zmateně, protože jí slyšel, ale zároveň viděl, jak se její rty nepohnuly. Chvilku s tím bojoval, ale pak na to přišel. Jo, je to trochu zvláštní, ale slyším tě v pohodě.
"Dobře. Tak se neboj to použít."
Natáhla k němu ruku a on věděl, co to znamená.
Teď už na to bude sám. A najednou mu to nepřišlo jako dobrá nápad. Když jí viděl, jak si je jistá vším, co tady dělala, jak se vyznala a on? Byl tady cizinec, byl nikdo.
Zhluboka se nadechl.
Vzduch chutnal jinak než na Zemi, měl podivnou pachuť, ale jinak se mu dýchalo dobře.
Natáhl ruku a přikývl. "Jdeme na to."

Já a téma týdne

22. května 2012 v 15:15 | a. |  téma týdne
První myšlenka: No cože?
Druhá myšlenka: Kdo to dal jako téma týdne?
Třetí myšlenka: Nikdy!!!

Dohoda

22. května 2012 v 0:24 | a. |  příběh na pokračování
Dny se táhly jako med. Jako hodně tuhý med. Ze začátku se snažili alespoň trochu bavit, ale pokaždé se dostali k tomu, že Boris se jí snažil přesvědčit, aby se vrátili na Wexlan, že nic nemůže být horší než to, aby nic nedělali a ona jen vrtěla hlavou a tvářila se zarputile, jakmile po ní chtěl cokoli z minulosti, co by se toho týkalo.
Nakonec se přestali bavit skoro úplně. Zvládli hovory o maličkostech, nic osobního, Boris se každé ráno probouzel trhnutím, že zůstal sám a pokaždé se jí zeptal, jestli už může cestovat na velké vzdálenosti.
Zatím nemohla nebo to alespoň tvrdila.
Bylo tam ubíjející nuda, Boris běhal, snažil se lézt na stromy, plaval a Zorka většinu proležela na sluníčku a opalovala se. Nechápal, jak to že nebyla rudá jako rajče, ale jak se zdálo, jí to jen svědčilo.
Trvalo to šest dní, než mu odpověděla kladně na jeho ranní otázku.
"Ano, jsem schopná cestovat mezi planetami." Podívala se na něj trochu zamračeně. "A měla bych zvládnout i pasažéra navíc."
Připadalo mu, jako kdyby mu spadl ohromný kámen ze srdce.
"A kam nás uneseš?"
Přešlápla z nohy na nohu a podívala se do země. "Přemýšlela jsem a uděláme dohodu."
"Poslouchám." Bylo to za ty dny první rozumná debata, co s ní vedl a cítil, jak v něm roste naděje.
"Odnesu nás na Wexlan."
Boris zhluboka vydechl a kývl. Čekal háček.
"Odnesu nás na Wexlan, někam k hlavnímu městu, kde tě nechám a ty uděláš všechno, co bude v tvých silách, aby tvé svědomí bylo čisté. A až budeš chtít, odnesu tě jinam. Na Zemi, na jinou planetu, kamkoli jen budeš chtít. Ale já se toho jinak nezúčastním. Nepůjdu do vládní budovy, nebudu se jich doprošovat, nebudu je o nic žádat."
"Co budeš dělat?"
"To nech na mě."
Zamračil se. "Poznají, že nejsem od nich."
"Jako jsi to poznal ty, se mnou? Věř mi, pokud budeš chytrý, budeš v pohodě."
"A když ne?"
"Poznáš, jak skvělý Wexlani dokážou být v jejich agresivitě. Tak bereš to?"
"A to mi nic víc neřekneš? Prostě mě tam jen tak necháš a já si budu muset poradit sám? Žádnou radu jak se vyhnout potížím, nějaký tip čemu se vyhnout, na co se mám připravit?" Boris si olízl rty. Dlaně se mu potili.
"Tak platí?"
"Jak budeš vědět, že se pro mě máš vrátit?"
Přimhouřila oči. "Budeš mi muset věřit."
Couvl. "Ne, ne, na to ti neskočím. Řekni mi, jak se dozvíš, až tě budu potřebovat na to, abych se odtamtud dostal."
Protočila oči v sloup. "Na Wexlanu nemáme telefony, ale něco jako vysílačky a máme je přímo v mozku a no, když je zapneme, pak dokážeme komunikovat na hodně velkou vzdálenost."
"Ale já nic takového nemám."
Natáhla ruku. "Budeš mít. Tak platí?"
Stiskl jí ruku. Všechno bude lepší než tenhle svět bez ničeho. "Platí."

co mysl může, tělo nedokáže

15. května 2012 v 17:01 | a. |  téma týdne
Chtěla bych létat.
Chtěla bych se vznášet.
Chtěla bych plout nad obzorem a stát se někým jiným.
Chtěla bych…
Neumím udělat ani jednu věc z toho, co bych si přála, ale občas, když se hodně uvolním, dokážu oprostit mysl od těla a být někde jinde, s někým jiným, zažít něco nečekaného.
Jsou to jen okamžiky, možná záblesky z minulého života, možná z budoucnosti.
Občas vídám malou dívku, co ze zdobené skříňky vytahuje stuhy, občas starce, co mi nabízí jablko. Chtěla bych tam být s nimi, moci se jich dotknout, ale nemohu. Jsou daleko od mého těla, jsou v mé mysli.
Chtěla bych létat.
Chtěla bych se vznášet.
Chtěla bych plout nad obzorem a být někým jiným.
Chtěla bych…

naděje umírá poslední

14. května 2012 v 18:34 | a. |  příběh na pokračování
"Tak co je v plánu?" čekal tu otázku a věděla, že zatím neví. Chtěla se otočit a utíkat jiným směrem, ale na druhou stranu, pokud měla šanci, jak varovat Zemi, jak za ní bojovat, neměla by to udělat? Neměla by se alespoň pokusit? Byl to její domov, nebo ne?

"Upřímně? Nemám ponětí."

Sledoval jí a čekal.

Nenáviděla jeho klid, i když byl možná víc hraný než skutečný, i tak ho momentálně nenáviděla. Otočila se zpátky na záda a dívala se na nebe.

"Nemám dost sil, abychom se odtud dostali, a i kdybych měla, na Zemi se stejně vrátit nemůžeme. Vyhrožovali mi. Vyhrožovali mi, že když půjdu na Zemi, doplatí na to Země. Vyhrožovali mi, že když nepůjdu na Wexlan je přesvědčit, aby se k nim přidali, pak na to doplatí Země. A když náhodou uspěju na mojí rodné planetě, doplatí na to…"

"…Země." Doplnil za ní.

Sledovala mraky a poslouchala, jak klidně dýchá.

Nebylo nic, co by mohli udělat, aby Zemi zachránili, nebylo nic, proč jak by se tam mohli vrátit.

"A Wexlani by nemohli…"

"…ne, nepomohli by. Ty je neznáš, proti nim jsou lidé klidní jako beránci a světové války byly nic proti tomu, co se tam dělo, když jsem tam vyrůstala. Nemáš ponětí, jak surový dokážou být, jak moc dokážou ublížit sobě a druhým. Lidé jsou proti nim krotcí jako jehňátka."

"Proto jsi utekla?"

"Do toho ti nic není." Odpověděla bez zaváhání.

"Promiň," omluvil se po chvilce. "Máš pravdu. Já jen, že něco udělat musíme."

"Tak mi řekni co."

"Co někdo třetí? Byla jsi na jiných planetách, kde žili…" nemohl najít to správné slovo, "…no lidé, jako jsi ty. Výjimeční lidé?"

Usmála se a zastínila si rukou oči, které jí začaly slzet. "Ne, myslím, že jsem na nikoho nám podobné nenarazila. Ani jsem nevěděla o těch andělech, nebo co to bylo a myslím, že nemusím říkat, že vesmír je moc velký na to, abychom ho nahodile prohledávali, nehledě na to, že na to nemám ani sílu ani zkušenosti."

"Hm." zvedl se na lokty a díval se na moře, které omývalo písek. "Musíš přesvědčit Wexlany. Musíš to udělat pro ně. Pro lidi na Zemi. Pro mě."

Podívali se na sebe.

"Nemůžu se tam vrátit."

"Tak vymysli něco jiného."

"Nemůžu se tam vrátit, já…" zavrtěla hlavou, "nestojí to za to. Věř mi. Nemůžeme odhadnout, jak zareagují, co udělají. Možná to ještě zhoršíme. Já to celé zhorším." Kousla se do rtu a odvrátila se. "Nemůžu se tam vrátit. Nejde to."

"Fajn," řekl nakonec. "Dojdu pro vodu, doneseš nějaké jídlo?"

Kývla a zmizela, než jí stačil říct cokoli jiného.
Silou vůle se přiměl přestat myslet na to, že se už nemusí vrátit a že tady zemře sám. Zvedl se a došel pro vodu a byl při tom pevně rozhodnut, že se nevzdá tak snadno. Neměl ponětí, co se jí stalo, ale jedno věděl. Dokud nevymyslí něco lepšího, přemluvit Wexlany aby byli na straně Země je jejich největší šance. A on se jí nehodlal tak lehce vzdát.

Měla by to nechat osudu

7. května 2012 v 23:09 | a. |  příběh na pokračování
Lehla si do písku a zavřela oči. Snažila se vychutnávat paprsky slunce, které se jí vpájely do kůže, ale nešlo jí to o nic víc, než přestat přemýšlet, co bude dělat dál.
Připadala si v pasti.
V životě se necítila tak bezmocně jako teď, tady na opuštěné planetě s Borisem, který se ani nesnažil zakrýt své podráždění z toho, že ho zachránila, že je na ni závislý, že ona má všechny trumfy v rukávu.
Dala by cokoli, aby to tak nebylo, aby byla normální, aby byla stejně obyčejná jako lidé na Zemi. Jenže z nějakého důvodu nebyla. Už od mala byla jiná. A nemohla říct, že by si to právě užívala. Díky své výjimečnosti ztratila snad všechno, co mohla. Svobodu. Lásku. Rodinu. Přátele. Stala se vyvrhelem, nikdy pořádně nezapadla.
A teď tohle.
Bude se muset vrátit na planetu, na kterou přísahala, že se už nikdy nevrátí.
Dala by cokoli, aby tam nemusela, dokonce si pohrávala s myšlenkou, že prostě zavře oči a bude se dívat jinam, až se planeta plná andělů dá do války se Zemí a s Wexlanem.
Bylo by to tak prosté.
Prostě by si našla jinou obydlenou planetu a začala znovu.
Nebylo by to nic nového.
Prostě by se k nim obrátila zády stejně jako Wexlan k ní tenkrát.
Problém byla Země. Měla tam pár lidí, které by ráda ušetřila, oblíbila si tam pár obchodů, pár restaurací, měla ráda metro a nic na světě se nevyrovnalo zážitku z horské dráhy.
Semkla rty pevněji.
Jsou to prkotiny za které nemá cenu bojovat. Za které nemá cenu trpět. Andělé s nimi udělají krátký proces stejně jako s Wexlany. Možná z toho bude jedna, dvě bitvy, ale Země nevyhraje. A na ničem jiném nezáleží. Tak proč se hnát na planetu, kterou nenávidí, proč bojovat za předem prohraný boj?
Kdyby ji náhodou poslechli, jaká šance by byla, že se stejně nepřipojí a že budou bránit Zemi? Jaká je šance, že se přidají na stranu silnějších?
Slyšela, jaks e Boris vrátil a lehl si vedle ní.
Nic neříkal a ona za to byla ráda.
Jako kdyby jí dával malé drobky klidu.
Otočila hlavu, aby se na něj mohla podívat.
Čekal na to.
Usmála se, neviděla důvodu, proč by neměla.
Neoplatil jí ho.
Sledoval její rysy v obličeji, sledoval její tělo a znovu se vrátil k jejím očím.
"Tak co je v plánu?"

Každý je originál

7. května 2012 v 20:03 | a. |  téma týdne
Originalita, to je něco, co dělá svět zajímavým, nikdy ne nudným, nikdy ne stejným. Kdyby nebyla originalita, nebyla by zábava. Nebyla by touha se zlepšovat, něco objevovat, něco dokazovat.
Já sama si nemyslím, že jsem až tak originální, nemyslím si, že se nějak zajímavě oblékám nebo myslím, že nějak zajímavě mluvím nebo tvořím.
Ale usiluji o to. A hodně. Pokaždé když zasednu k počítači, abych vymyslela novou povídku, abych napsala nový článek, modlím se za originalitu. Prosím samu sebe, abych vymyslela něco, co tu ještě nebylo, co někoho osloví. Ale není to jen o mém psaní. Je to o tom, jak komunikuji, jak sama sebe prezentuji, jak přemýšlím.
A myslím, že nejsem zdaleka jediná. Co třeba muzikanti? Co třeba módní návrháři? Co třeba studenti, kteří hledají sami sebe, ti chtějí někoho kopírovat?
Myslím, že ne.
Že každý chce být originál, ne žádná kopie.
Každý chce být někdo.