Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Dohoda

22. května 2012 v 0:24 | a. |  příběh na pokračování
Dny se táhly jako med. Jako hodně tuhý med. Ze začátku se snažili alespoň trochu bavit, ale pokaždé se dostali k tomu, že Boris se jí snažil přesvědčit, aby se vrátili na Wexlan, že nic nemůže být horší než to, aby nic nedělali a ona jen vrtěla hlavou a tvářila se zarputile, jakmile po ní chtěl cokoli z minulosti, co by se toho týkalo.
Nakonec se přestali bavit skoro úplně. Zvládli hovory o maličkostech, nic osobního, Boris se každé ráno probouzel trhnutím, že zůstal sám a pokaždé se jí zeptal, jestli už může cestovat na velké vzdálenosti.
Zatím nemohla nebo to alespoň tvrdila.
Bylo tam ubíjející nuda, Boris běhal, snažil se lézt na stromy, plaval a Zorka většinu proležela na sluníčku a opalovala se. Nechápal, jak to že nebyla rudá jako rajče, ale jak se zdálo, jí to jen svědčilo.
Trvalo to šest dní, než mu odpověděla kladně na jeho ranní otázku.
"Ano, jsem schopná cestovat mezi planetami." Podívala se na něj trochu zamračeně. "A měla bych zvládnout i pasažéra navíc."
Připadalo mu, jako kdyby mu spadl ohromný kámen ze srdce.
"A kam nás uneseš?"
Přešlápla z nohy na nohu a podívala se do země. "Přemýšlela jsem a uděláme dohodu."
"Poslouchám." Bylo to za ty dny první rozumná debata, co s ní vedl a cítil, jak v něm roste naděje.
"Odnesu nás na Wexlan."
Boris zhluboka vydechl a kývl. Čekal háček.
"Odnesu nás na Wexlan, někam k hlavnímu městu, kde tě nechám a ty uděláš všechno, co bude v tvých silách, aby tvé svědomí bylo čisté. A až budeš chtít, odnesu tě jinam. Na Zemi, na jinou planetu, kamkoli jen budeš chtít. Ale já se toho jinak nezúčastním. Nepůjdu do vládní budovy, nebudu se jich doprošovat, nebudu je o nic žádat."
"Co budeš dělat?"
"To nech na mě."
Zamračil se. "Poznají, že nejsem od nich."
"Jako jsi to poznal ty, se mnou? Věř mi, pokud budeš chytrý, budeš v pohodě."
"A když ne?"
"Poznáš, jak skvělý Wexlani dokážou být v jejich agresivitě. Tak bereš to?"
"A to mi nic víc neřekneš? Prostě mě tam jen tak necháš a já si budu muset poradit sám? Žádnou radu jak se vyhnout potížím, nějaký tip čemu se vyhnout, na co se mám připravit?" Boris si olízl rty. Dlaně se mu potili.
"Tak platí?"
"Jak budeš vědět, že se pro mě máš vrátit?"
Přimhouřila oči. "Budeš mi muset věřit."
Couvl. "Ne, ne, na to ti neskočím. Řekni mi, jak se dozvíš, až tě budu potřebovat na to, abych se odtamtud dostal."
Protočila oči v sloup. "Na Wexlanu nemáme telefony, ale něco jako vysílačky a máme je přímo v mozku a no, když je zapneme, pak dokážeme komunikovat na hodně velkou vzdálenost."
"Ale já nic takového nemám."
Natáhla ruku. "Budeš mít. Tak platí?"
Stiskl jí ruku. Všechno bude lepší než tenhle svět bez ničeho. "Platí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama