Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Červen 2012

Hlavně nenápadně

18. června 2012 v 14:00 | a. |  příběh na pokračování
Musel si přiznat, že ho její nepřítomnost zaskočila o trochu víc, než mu bylo milé. Věděl do čeho se pouští, ale i přes to že byl zvyklý na samotu, na akce, kde neměl nikoho, na koho by se mohl spolehnout, cítil, že tohle bude jiné. Že je ve hře příliš a že je tady moc neznámých, o kterých nemá nejmenší ponětí.
Podíval se na své ruce, schované v prostříhaných rukavicích a vydal se na cestu dlážděnou zelenomodrými kameny. Nikoho cestou nepotkal, až ve městě narazil na obyvatele zdejšího hlavního města.
Palčivě si uvědomoval, že pokud nebude mít žádný cíl a bude bloumat jen tak v ulicích, že bude působit nápadně, ovšem někoho se zeptat na cestu nebo si koupit mapu se mu také nechtělo. A proto zvolil druhou nejlepší variantu a to sice hospodu. Nikde se člověk nedozví víc, než v pravé hospodě, kde se to drby jen hemží a třeba se tam dozví něco, co by mu mohlo pomoci získat si wexlany na svou stranu.
Vstoupil hned do první hospody, která se jmenovala U žáby a sedl si k malému stolku u okna. Bohužel na stole nenašel žádný lístek s nabídkou a tak na chvilku trochu zpanikařil, protože neměl zdání, jestli tady pijí pivo nebo ne, ale mladá servírka mu lístek donesla a on se nadšeně začetl do menu. Když si objednal, začal si víc všímat lidí kolem, ale byl trochu zklamaný. Možná bylo ještě příliš brzy, nebo moc pozdě, ale nepředpokládal, že by se od rodiny jen stolek od něj dozvěděl něco zajímavého, nebo od páru, který se na sebe zasněně díval. Možná nezvolil tu správnou hospodu, jenže jak to mohl vědět?
Jen co mu donesli jídlo, se štěstí obrátilo, protože dovnitř vešel fousatý stařec, který se znalecky rozhlédl po lokále, zabručel něco servírce a ta chvatně přikývla a zasedl ke stolu, od kterého Boris seděl jen několik metrů.
A pak přišel další a další, nakonec u jeho stolu sedělo pět lidí včetně prvního, rozhlíželi se kolem, ale stejně jako Boris usoudili, že tady není nikdo zajímavý, což Borise potěšilo, a začala se bavit o věcech, které Boris záhy shledal poměrně zajímavým.

Rodinné setkání

11. června 2012 v 13:00 | a. |  příběh na pokračování
"Co tady děláš?" trochu ke mně popošla, aby náš rozhovor byl trochu víc soukromý.
"Přijela jsem se za tebou podívat." Trochu jsem nekrčila kůži na čele. "Je krásná, nevěděla jsem, že máš dceru."
"Nevíš toho hodně." Odsekla a odvrátila se, zdála se být hodně naštvaná, možná ještě víc než čekala. "Napadlo tě někdy, co se stane s námi, když takhle utečeš? Co to bude znamenat pro nás?"
Něco v jejím hlase mě donutilo otřást se. Na kůži mi naskočila husina a když jsem se podívala do jejích očí, zbledla jsem.
"Ne," zašeptala jsem, "nebyla jsem nijak významná, všechno jsem zajistila, podplatila jsem správné lidi…" slova se mi zadrhla v krku.
"Oni nás mučili Zorko!" zasyčela a raději se ohlédla směrem k domu, jestli dívenka není nikde poblíž a nešmíruje, stejně jako jsme to měly ve zvyku právě my dvě. "Táta umřel necelý měsíc o tvém odchodu, ve vězení," pokračovala rozčíleně, "a máma se už nikdy nevzpamatovala. Nechalas mě tady samotnou!" slzy se jí vedraly do očí, i když s nimi bojovala.
"Nechala jsi mě tady!" otřela si rukávem slzy a zavrtěla hlavou. "Už tady nejsi vítaná. Možná před lety, ale teď…"
Otočila se a pomalu odcházela ode mě, stejně jako jsem to udělala já před lety.
Chtěla jí něco říct, ale slova se zadrhávala v krku. Co teď zmohla? Co mohla udělat?
V tu chvíli vykoukla dívenka a Zorka se zachvěla. Nemohla je takhle ztratit.
Trochu si popoběhla a zachytila sestru za rameno. "Prosím, udělám cokoli." Zašeptala, "dej mi ještě šanci."
Smutně se na mě podívala. "Těch si měla desítky před lety. Promiň." Vytrhla se jí ze sevření a nechala jí tam stát, jako kůl v plotě.
Dívenka jí sledovala, ale Gita svou dcerku zavolala a ta se vrátila zpátky dovnitř.
Zorka tam stála ještě asi hodinu, ale nic nezmohla. Už za ní nikdo nevyšel a tak jí nezbývalo, než to pro dnešek vzdát.

Normálnost?

4. června 2012 v 16:53 | a. |  téma týdne
Kdo je v dnešní době normální? Já? Ty? On? Ona? Nikdo? Všichni?
A kdo na to má právo odpovědět. Já? Ty? Oni? Odborníci?
Myslím, že každého už alespoň jednou napadlo, ty jo, buď jsem tady špatně já, nebo všichni ostatní, protože tohle prostě není normální. Já sem nepatřím, protože se tady cítím divně. Nepřirozeně. Nenormálně.
A pak se najednou ocitneme na druhé straně barikády a divní jsou ti ostatní, co s tím?
A odpověď je prostá. Jsme lidé. Nejsme neomylní. Nedokážeme být perfektně normální, každý má tu svojí divnou stránku, tu co se vymyká něčímu normálu. Ale přesně to, dělá život a komunikaci s jinými lidmi tak zajímavými.

Dívenka

4. června 2012 v 16:13 | a. |  příběh na pokračování

Na okamžik zaváhala. Viděl jí na očích, že přemýšlí, jestli nedělá chybu, ale nevěděl, jak si to má vyložit. Že ho nechce nechat odejít? Že lituje, že mu to nabídla? Že by měla jít s ním?

Nakonec ale potřásla hlavou, mávla trochu rozpačitě rukou a byla pryč.

Objevila se v malém lesíku, kde prožila většinu svého dětství se sestrou. Když se tak rozhlížela kolem, nepřipadalo jí tam nic povědomého. Věděla kde je, a také věděla, že tady sedávaly na pařezech, že kousek odtud byl vykotlaný strom, kde si často schovávaly své poklady, ale ať se rozhlížela sebe víc, připadala si tam jako cizinec. Jako kdyby jí celý les říkal, opustila jsi nás, my tě tady nechceme. Změnili jsme se a ty tady nemáš co pohledávat.

Srdce se jí rozbušilo.

Měla by odejít. Měla by se ztratit někde ve městě, dohlédnout na Borise, měla by…

Už se skoro rozhodla, že odejde, když jí zastavil malý hlásek, jen kousek od ní.

Strnula v pohybu a bála se otočit, i když věděla, že za ní pravděpodobně stojí jen malá dívenka, která je mnohem vyděšenější, než ona sama. Problém byl její hlas. Ten poznávala, ale teď by měl být hrubší, obroušený léty.

Ztěžka polkla a otočila se na dívenku s velkýma zelenýma očima a světlými vlásky smotanými do dvou copů, která se na ní mračila.

"Co tady děláte?" zeptala se trochu rozzuřeně, ale u ní to působilo spíš roztomile a Zorce se znovu rozbušilo srdce, když slyšela ten hlas. A ta podoba. Nemohlo být pochyby, že je to dcera její sestry, že je to její neteř, kterou nikdy před tím nespatřila, dokonce ani nevěděla, že už je teta.

Pokusila se o úsměv, který by jí nevyděsil, a trochu se sklonila. "Jak se jmenuješ?"

Dívenka zužila oči a trochu couvla. "Nemám se vybavovat s cizími lidmi."

"A přesto jsi na mě zavolala." Usmála se sedla si do podřepu, doufajíc, že bude vypadat méně nebezpečně.

"Protože tady nemáte co dělat. je to náš les a vy tady nesmíte krást naše zvířata. řeknu to na Vás."

Přikývla. "Co kdybys mě zavedla za maminkou?"

Podezíravě si mě prohlížela, ale pak pohodila hlavičkou a rozběhla se lesem, směrem k mému starému, rodnému domku.

Už neváhala, věděla, že by se tak jako tak vrátila, už jen proto, aby zjistila, jak se dívenka jmenuje a aby viděla svou sestru. A i přes to, že měla strach z toho, jak jí po takové době přijme, najednou se nemohla dočkat.

A když jí spatřila, nemohla uvěřit vlastním očím.

Tolik se změnila!

Dívaly se jedna na druhou, zatímco dívenka objímala Gitě nohy a dívala se střídavě z jedné na druhou.

Nakonec to byla Zorka, která k ní vykročila, ale zase zarazila, protože Gita nevypadala moc potěšeně. Právě naopak.

"Jdi domů, broučku, ano?"
"Ale mami…" zaprotestovala, ale Gita byla nesmlouvavá a tak holčička odešla otráveně dovnitř, stejnými dveřmi, jakými chodila roky ona.

Až na to

3. června 2012 v 12:42 | a. |  téma týdne
Začíná to už za mlada. Když nám bylo šest, sedm, zvedaly jsme malíčky a spolu s barbínami jsme pili kávu a čaj, bavily jsme se o prkkotinách: jaký Ken se hodí k jaké barbíně a podobně...
Pak to pokračovalo, v pubertě jsme se bavili s klukama, se kterýma jsme chtěli být a když měli rádi čaj, tak co? Taky jsme ho měli rády, chtěli jsme být s nimi a čaj byl dobrý prostředek...čajovna, u něj doma...
Na vysoké? Jo, potkala jsem pár šílenců, co mělo několik desítek čajových servisů, co uměli pojmenovat čaj podle chuti a vůně, co bez čaje neměli dobrý den...
V práci to pak někdo pil místo kávy, někdo na to lákal ženský, někdo se od toho dostancoval...
A v důchodu? Jo, bylo to fajn, na verandě před chaloupkou s čajíčkem, vzpomínky na život, na děti, na vnoučata, na život...
...až na to, že jsem nikdy nepila, nepiju a nebudu pít čaj...