Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Dívenka

4. června 2012 v 16:13 | a. |  příběh na pokračování

Na okamžik zaváhala. Viděl jí na očích, že přemýšlí, jestli nedělá chybu, ale nevěděl, jak si to má vyložit. Že ho nechce nechat odejít? Že lituje, že mu to nabídla? Že by měla jít s ním?

Nakonec ale potřásla hlavou, mávla trochu rozpačitě rukou a byla pryč.

Objevila se v malém lesíku, kde prožila většinu svého dětství se sestrou. Když se tak rozhlížela kolem, nepřipadalo jí tam nic povědomého. Věděla kde je, a také věděla, že tady sedávaly na pařezech, že kousek odtud byl vykotlaný strom, kde si často schovávaly své poklady, ale ať se rozhlížela sebe víc, připadala si tam jako cizinec. Jako kdyby jí celý les říkal, opustila jsi nás, my tě tady nechceme. Změnili jsme se a ty tady nemáš co pohledávat.

Srdce se jí rozbušilo.

Měla by odejít. Měla by se ztratit někde ve městě, dohlédnout na Borise, měla by…

Už se skoro rozhodla, že odejde, když jí zastavil malý hlásek, jen kousek od ní.

Strnula v pohybu a bála se otočit, i když věděla, že za ní pravděpodobně stojí jen malá dívenka, která je mnohem vyděšenější, než ona sama. Problém byl její hlas. Ten poznávala, ale teď by měl být hrubší, obroušený léty.

Ztěžka polkla a otočila se na dívenku s velkýma zelenýma očima a světlými vlásky smotanými do dvou copů, která se na ní mračila.

"Co tady děláte?" zeptala se trochu rozzuřeně, ale u ní to působilo spíš roztomile a Zorce se znovu rozbušilo srdce, když slyšela ten hlas. A ta podoba. Nemohlo být pochyby, že je to dcera její sestry, že je to její neteř, kterou nikdy před tím nespatřila, dokonce ani nevěděla, že už je teta.

Pokusila se o úsměv, který by jí nevyděsil, a trochu se sklonila. "Jak se jmenuješ?"

Dívenka zužila oči a trochu couvla. "Nemám se vybavovat s cizími lidmi."

"A přesto jsi na mě zavolala." Usmála se sedla si do podřepu, doufajíc, že bude vypadat méně nebezpečně.

"Protože tady nemáte co dělat. je to náš les a vy tady nesmíte krást naše zvířata. řeknu to na Vás."

Přikývla. "Co kdybys mě zavedla za maminkou?"

Podezíravě si mě prohlížela, ale pak pohodila hlavičkou a rozběhla se lesem, směrem k mému starému, rodnému domku.

Už neváhala, věděla, že by se tak jako tak vrátila, už jen proto, aby zjistila, jak se dívenka jmenuje a aby viděla svou sestru. A i přes to, že měla strach z toho, jak jí po takové době přijme, najednou se nemohla dočkat.

A když jí spatřila, nemohla uvěřit vlastním očím.

Tolik se změnila!

Dívaly se jedna na druhou, zatímco dívenka objímala Gitě nohy a dívala se střídavě z jedné na druhou.

Nakonec to byla Zorka, která k ní vykročila, ale zase zarazila, protože Gita nevypadala moc potěšeně. Právě naopak.

"Jdi domů, broučku, ano?"
"Ale mami…" zaprotestovala, ale Gita byla nesmlouvavá a tak holčička odešla otráveně dovnitř, stejnými dveřmi, jakými chodila roky ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama