Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Červenec 2012

Staré zvyky

31. července 2012 v 12:40 | A. |  příběh na pokračování

Boris rychle vyhodnotil situaci a zvážil možnost úniku. Ano, šlo by to, ale k čemu by to bylo? Pokud ovládají nějakou vládní organizaci, asi by se daleko nedostal, navíc nevěděl kam by se případně schoval, neměl ve městě jedinou spřízněnou duši. V duchu zaklel a rychle zahnal myšlnky na Zorku, takovou radost jí neudělá, ještě neskončil.
Proto zvolil mnohem riskantnější věc.
Narovnal se, trochu se zamračil a kývl na ně hlavou. "O co se jedná?"
Muži se zvedli s nečekanou rychlostí a najednou seděli všichni kolem něj.
"Kdo jsi?"
"Poutník," řekl trochu bez rozmyslu, ale nic lepšího ho nenapadlo a nepřipadalo mu vhodné, aby přemýšlel nad takovou věcí.
"Jméno."
"Boris."
Přimhouřili oči. "Který Boris."
Pokrčil rameny a snažil se působit klidně. Muži ho docela děsili a on to chtěl mít z krku. "Co ode mě chcete? Hele, nechci problémy, jo?" pokusil se vstát, ale podle očekávání ho nenechali.
"Co jsi slyšel?"
"Jako o čem?" pozvedl obočí a přelétl je všechny tak klidným pohledem, jakým byl schopen.
Marvin si navlčil rty. "Budeš muset jít s námi, dokud si nerozmyslíme, co s tebou."
"Je to dobrý nápad?" chtěl vědět Klerenc, ale ostatní ho rychle přehlasovali.
"Mohl by se nám hodit."
"Co když je to špeh?"
"Ten?"
Boris se cítil trochu ukřivděný, ale pokud ho chtějí vzít sebou, neměl nic proti. Aspoň se trochu porozhlédne po městě.
"Co když je nebezpečný?"
"Už by se dávno bránil." A pak všichni čtyři spočinuli na zápěstí, kde měla Zorka tři křížky, on však na něm neměl nic.
Všichni najednou se odvrátili. "Nic tam nebude. S tím novým kódovačem je to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale líbí se, mi že dodržuje staré zvyky." Marvin kývl na nejmladšího z nich a ten neobratně popadl Borise za loket. Hodili pár zlatých mincí na bar a odešli, všech šest hezky pohromadě.

Zoufalá řešení

24. července 2012 v 13:02 | A. |  příběh na pokračování

Přemýšlela, kam by se mohla schovat, než ji bude Boris potřebovat, někam, kde nebude nápadná, ale zase aby tam měla pohodlí, po kterém toužila, nejlépe nějaké staré známé.
Podívala se k nebi a přemýšlela, jaká je šance, že na vesmírné stanici, kde pracoval její táta než odešla bude ještě někdo, koho by mohla znát. Vzpomínala na jeho kamarády, zvalité kráče karet, nebo umaštěné techniky, které jim vyprávěli pohádky, ale nedokázala si představit, že by tam ještě někdo z nich byl a tak se raději vydala do nedalekého města, kam chodili nakupovat, hrát si s městskými dětmi a na sváteční večeře, když někdo z nich měl narozeniny.
Cesta byla zarostlá, jako by jí léta nikdo neprošlapal, a když dorazila do městečka, svého času v plném rozkvětu, málem hlasitě vyjekla.
Nebylo to tam takové, jaké si pamatovala, čisté ulice, hluk dětí, troubící auta, dokonce ani trhovci jako kdyby byli nějací zakřiknutí a nekřičeli na sebe jako tenkrát.
Zastavila se u prvního stánku, žena prodávala zeleninu.
"Vzala bych si ty emony prosím," ukázala na zeleninu podobnou zemské okurce, která byla sladší a podle Zorky mnohem lepší na chuť.
Žena se na ní podezíravě podívala, ale nepodala jí, co chtěla.
"Stalo se něco?" nechápala Zorka a rozhlížela se kolem sebe, když ucítila paže na svých rukou.
Žena zpoza stánku sklonila hlavu a překotně začala něco dělat pod pultem, zatímco svalnaté paže nesli Zorku pryč do centra.
"Co chcete?" trhala sebou, ale nepomáhalo to. Na chvilku přemýšlela, že by se mohla přenést, ale pak to zavrhla, raději si počká, co od ní chtějí.
Prošli přes zpustlé náměstí, do radnice, kde jí dovedli do druhého patra a do kanceláře radního, který odložil hrnek sladké kávy a podíval se na ní.
"To je sestra Gity od potoka?"
Málem jsem zalapala po dechu.
"Ano pane. Přišla přímo od ní."
"Je to…" pokýval na moje ruce a než jsem stačila cokoli udělat, už moje rukavice ležely na zemi a já se na ně bezmocně dívala. Muž mi surově zakroutil zápěstím, kde byly mé tři křížky.
Semkla jsem rty.
Radní přikývl. "Můžete jít. Promluvím si s ní o samotě."
Muž ode mě odstoupil a já se otočila a zjistila jsem, že mě sem dovedlo víc jak pět mužů, kteří se nyní hrnuly ven.
"Takže…Zorko, smím ti tak říkat?"
Mlčela.
"Zorko. Záleží na tobě. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Jsme v těžké době a ta si žádá zoufalá řešení."
Ani teď nic neřekla, přemýšlela, proč je tak klidný, když ví, že každou chvilkou může utéct.
A pak to pochopila. Na obrazovce za ním se objevila Gita se svou krásnou dcerkou, jak v poklidu večeří.
"Jak říkám, volba je na vás." Obrazovka blikla a záběr byl nyní na ozbrojené muž, kteří se semkli kolem domu jejich rodičů.
"Takže?"

Chvilka nepozornosti

21. července 2012 v 10:11 | A. |  příběh na pokračování

Stále se hodně rozhlíželi kolem, ale i tak si začali povídat o věcech, o kterých by se Boris bavil výhradně za zamčenými dveřmi.
"Nezdá se mi, že by se to někam pohnulo. Hynek jen slibuje a skutek utekl. To bylo pořád řečí, jak pohne světem, jak se nenechá dál utlačovat a my jsme byli ještě větší naivové než on, když jsme mu na to skočili."
Muži kolem stolu zamručeli, někteří souhlasně, jiní pobouřeně.
"Říkám vám," pokračoval muž, který byl otočený k Borisovi zády, takže viděl jen jeho holou hlavu a prsty s masivními zlatými prsteny, jak s nimi mává nad stolem, "pokud to chceme někam dotáhnout, musíme se ho zbavit a najít si pořádnýho hřebce, ne takovou plečku jako he Hynek. V první řadě vůbec nechápu, že jsme si na něj v vsadili. Mělo nám to být jasný od začátku, že to daleko nedotáhne."
Stařec, kterého viděl Boris jako první se ošil na své židli. "Nepřeháněj Klerenci. Dal nám prostory, zbraně, dokonce i nějaké vesmírné lodě, kluzáky a je s námi mnohem víc lidí, než jsme si troufali doufat. Možná se mu teď nedaří, tak jako před pár měsíci, ale pořád má v zásobě pár trumfů, o tom nepochybuji."
Nad stolem zavládlo ticho a všichni se přeměřovali pohledy, dokud se děvče, co jim doneslo korbely piv zase nevzdálilo. Boris pauzy využil, trochu si přesedl a napil se zhluboka hořkého piva.
"Ne," zavrtěl hlavou Klerenc. "Už ho dál podporovat nebudu. Slíbil mi, že do tří měsíců od dne, kdy ho začnu podporovat bude sesazena imperátorka Nelli III. a nezdá se mi, že by to do týdne mohl uvládnout. Ukrývá se někde v noře a bůhví, co vymýšlí."
"Klerenci," snažil se ho konejšit teď druhý stařec, ten co seděl přímo proti Borisovi, "Marvin má pravdu. S ním jsme pokročili tak, jako s nikým před ním. Nemůžeme pořád donekonečna měnit naše velení, vojáci z toho mají zamotané hlavy, neprospívá to ani naší organizaci, ani naší věci. Dej mu ještě šanci."
"Navíc," podotkl Marvin, "kde chceš sehnat někoho stejně schopného a zapáleného? I Hynka jsme scháněli několik týdnů, možná i déle. Když ho odstřihneme odvede si sebou své věrné a možná bychom se pak dost nepěkně divili, kdo by nám vlastně zbyl."
Klerenc si odfrkl. "Čím dřív se ho zbavíme, tím méně škody napáchá. Už ho nechci, je to moje konečné slovo." Podíval se na dva stále mlčící muže, jeden z nich byl mladý, Boris uvažoval, jestli už mu bylo alespoň 25, ale moc na to nevypadal. Druhý byl přibližně stejně starý jako Klerenc, měl podlité oči krví a třásla se mu pravá ruka.
Starší muž promluvil jako první. "Jsem s Klerencem. Vždycky jsem byl a zatím mi to nic špatného nepřineslo. Věřím jeho instinktům, a pokud říká, že nám Hynek už neposlouží, pak mu věřím."
"Takže je to dva proti dvěma." Shrnul očividné Marvin. Všichni se obrátili na mladíka, který hlasitě polkl, ale namísto odpovědi se podíval přímo na Borise.
A ten věděl s naprostou jistotou, že propásl svoji jedinečnou šanci se odsud dostat nepovšimnut.

Jsem spíš pesimista

19. července 2012 v 19:15 | A. |  téma týdne
Jsem pesimista. Když se podívám na sklenici, je vždycky spíš prázdná než plná, když se něco může pokazit, tak u mě ta šance ještě narůstá a když mám možnost volby, zaručeně vyberu špatně, ať dělám, co dělám.
Je to docela smutné, že se neumím na svět dívat přes růžové brýle, říkat si, že všechno dobře dopadne, věřit ve šťastné náhody a hvězdy, které mě dovedou, tam kde mi bude dobře, kde budou létat motýli štěstí, pást se divoké koně a z nebe bude padat lehký deštík zdraví.
Na druhou stranu, z motýlů mám hrůzu…(viděli jste je někdy z blízka?) a koně? Mám přímo fóbii z těch potvor, a deštík? Ne děkuji, já raději sluníčko…
Takže asi tak. I kdybych sebevíc chtěla, nedokážu se změnit a nedokážu pohlížet na dnešní svět optimisticky, nedokážu přivírat oči umíraní, nemocem, hladu, nespravedlivému systému a mojí nepřeberné smůle…Bohužel…To se budete muset obrátit na někoho jiného…