Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Zoufalá řešení

24. července 2012 v 13:02 | A. |  příběh na pokračování

Přemýšlela, kam by se mohla schovat, než ji bude Boris potřebovat, někam, kde nebude nápadná, ale zase aby tam měla pohodlí, po kterém toužila, nejlépe nějaké staré známé.
Podívala se k nebi a přemýšlela, jaká je šance, že na vesmírné stanici, kde pracoval její táta než odešla bude ještě někdo, koho by mohla znát. Vzpomínala na jeho kamarády, zvalité kráče karet, nebo umaštěné techniky, které jim vyprávěli pohádky, ale nedokázala si představit, že by tam ještě někdo z nich byl a tak se raději vydala do nedalekého města, kam chodili nakupovat, hrát si s městskými dětmi a na sváteční večeře, když někdo z nich měl narozeniny.
Cesta byla zarostlá, jako by jí léta nikdo neprošlapal, a když dorazila do městečka, svého času v plném rozkvětu, málem hlasitě vyjekla.
Nebylo to tam takové, jaké si pamatovala, čisté ulice, hluk dětí, troubící auta, dokonce ani trhovci jako kdyby byli nějací zakřiknutí a nekřičeli na sebe jako tenkrát.
Zastavila se u prvního stánku, žena prodávala zeleninu.
"Vzala bych si ty emony prosím," ukázala na zeleninu podobnou zemské okurce, která byla sladší a podle Zorky mnohem lepší na chuť.
Žena se na ní podezíravě podívala, ale nepodala jí, co chtěla.
"Stalo se něco?" nechápala Zorka a rozhlížela se kolem sebe, když ucítila paže na svých rukou.
Žena zpoza stánku sklonila hlavu a překotně začala něco dělat pod pultem, zatímco svalnaté paže nesli Zorku pryč do centra.
"Co chcete?" trhala sebou, ale nepomáhalo to. Na chvilku přemýšlela, že by se mohla přenést, ale pak to zavrhla, raději si počká, co od ní chtějí.
Prošli přes zpustlé náměstí, do radnice, kde jí dovedli do druhého patra a do kanceláře radního, který odložil hrnek sladké kávy a podíval se na ní.
"To je sestra Gity od potoka?"
Málem jsem zalapala po dechu.
"Ano pane. Přišla přímo od ní."
"Je to…" pokýval na moje ruce a než jsem stačila cokoli udělat, už moje rukavice ležely na zemi a já se na ně bezmocně dívala. Muž mi surově zakroutil zápěstím, kde byly mé tři křížky.
Semkla jsem rty.
Radní přikývl. "Můžete jít. Promluvím si s ní o samotě."
Muž ode mě odstoupil a já se otočila a zjistila jsem, že mě sem dovedlo víc jak pět mužů, kteří se nyní hrnuly ven.
"Takže…Zorko, smím ti tak říkat?"
Mlčela.
"Zorko. Záleží na tobě. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Jsme v těžké době a ta si žádá zoufalá řešení."
Ani teď nic neřekla, přemýšlela, proč je tak klidný, když ví, že každou chvilkou může utéct.
A pak to pochopila. Na obrazovce za ním se objevila Gita se svou krásnou dcerkou, jak v poklidu večeří.
"Jak říkám, volba je na vás." Obrazovka blikla a záběr byl nyní na ozbrojené muž, kteří se semkli kolem domu jejich rodičů.
"Takže?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama