Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Srpen 2012

Jedeme dál

31. srpna 2012 v 10:09 | a. |  téma týdne
Jela jsem na dovolenou s rodiči, kamarádkou a třemi malými bráchy. Autem.
Myslím, že ani nemusím moc popisovat, co to obnáší, když jste zavření 10hodin v autě, už nevíte jak si sednout a ty malý parchanti poořád něco chtějí, napít, přehodit cédé to přehrávače, nudí se, mají žízeň, brečí no a tak podobně.
A jako kdyby tohle samotné nestačilo, my museli cestou píchnout.
Na dálnici.
Vyřítili jsme se z auta, samozřejmě co nejopatrněji a postávali jsme u krajnice, zatímco se táta snažil uvolnit rezervu, kterou měl zamčenou řetězem pod autem. Teenkrát, když tam ten řetěz dával, zdálo se to logické, už mu ukradli dvě pneumatiky a s řetězem se jim to alespoň trochu znepříjemnilo...jenže ouha...Táta neměl správný klíč.
Začínali jsme panikařit.
Kluci se nudili a připadalo jim jako nejlepší nápad, že se začnou honit...
A vzhledem k tomu, že jsme byli v Itálii a nikdo z nás neuměl ani slovo, neměli jsme žádné číslo na asisteční službu, začínala trochu houstnout atmosféra, obviňovaní....
A pak přijeli policisti! Ráno, v šest hodin jeli jen tak náhodou kolem, zastavili a co bylo nejzásanější, uměli anglicky! Slíbili nám, že zavolají pomoc a my čekali, a čekali a čekali...dokud nepřijel pán, nevypáčil kolo, to nám rovnou vyměnil, a my konečně mohli jet dál...

Panický strach

30. srpna 2012 v 22:01 | abigaill |  povídky a nápady
"Věříš mi?" zeptal se Charlie, když mi zavazoval oči.
Chtěla jsem říct ano, chtěla jsem si být jistá, že ano, ale váhala jsem. Co o něm vlastně vím? Že chodí se mnou do školy? Že se mu líbím? Že má ty nejúžasnější oči a rty, jaké si jen odvedu představit?
"Ano," řekla jsem nakonec, i když trošku přiškrceně.
"Dobře," vzal mě za ruku, propletl naše prsty a jemně mě táhl za sebou. Pečlivě mi hlásl veškeré překážky, pomáhal mi, jak jen to bylo možné a já se trocu uklidňovala. NIc strašného by mi neudělal, nemohl by, on ne. Nebyl jako ostatní, nebyl namyšlený a nemyslel si, že mu patří svět, byl to Charlie, kluk mých snů.
"Teď pozor,půjdeme asi deset schodů dolů, tak opatrně." i teď mě něžně podpíral, abych neupadla a když jsme byli skoro dole, praštil mě do nosu tak charakteristický zápach, že jsem se málem zalkla.
"Draci," vydechla jsem a okamžitě jsem se chtěla vrátit, myslela jsem jen na to, že musím okamžitě pryč, ale Charlie mi bránil. Všechna jeho galantnost vyprchala, narazila jsem jen na tvrdý odpor, dokonce mi ani nedovolil, abych si sundala pásku, kterou jsem stále měla zavázané oči.
"Musím pryč!" praštila jsem ho do hrudi a měla jsem pocit, jako kdyby mi ubýval veškerý vzduch kolem mě, že se každou vteřinou zadusím. "Pusť mě!" panikařila jsem, ale on mě jen otočil, vzal mě do náruče a nesl si mě vstříc tomu smradu.
"Né!" ječela jsem jako pominutá, snažila jsem se vymanit z jeho sevření, minimálně alespoň ruce, abych viděla ty obludy, které se na mě už chystali, ale on byl neoblomný jako skála.
"Pomóc! Pomozte mi někdo!!" jenže nikdo nereagoval, jen draci. Slyšela jsem to jejich třepetání křídel, jejich frkání a hlasité dýchání, praskání ohně a syčení kyselin, měla jsem z toho závrať, nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem se pohnout, všechno dohromady a pak každé vzlášť, nemohla jsem myslet na nic jiného jen na to, že mě teď zabijí, jako zabili mou sestru.
A pak jsem najednou byli pryč. Všechno utichlo, mohla jsem se nadechnou čerstvého vzduchu a co bylo pro mě nejdůležitější, mohla jsem si sundat pásku. Chtěla jsem si jí rovnou servat z hlavy, ale Charlie mi zachytil ruku, něžně, jako kdyby se najednou bál, zže mi ublíží a zastavil mě, aby mi zašeptal jen několik slov, která mnou projela jako ledový projektil. "Slibuju, že se ti nic nestane."
A já si sundala pásku.
Byla jsem přímo uprostřed dračí jeskyně, v jakési průhledné bublině. vytřeštila jsem na něj oči a měla jsem dojem, že se můj panický záchvat vrací, že se mi stahuje hrdlo a zatmívá před očima... a pak mě Charlie políbil. Snila jsem o tom okamžiku, jaké to asi bude, kde budeme, co budu mít na sobě, jak bude vonět a chutnat, ale tohle...
Jenže nějakým zvráceným způsobem se mi to i líbilo.
Jako kdyby draci posilovali ten pocit, že chci být u něj co nejblíž, že se ho už nikdy nechci pustit, že s ním chci zůstat navěky přesně tady a teď.
Mezi draky.
Zděšeně jsem si uvědomila, co udělal a odlepila jsem se od něj.
Zazubil se na mě uličnickým úsměvem a než jsme se zmohla na nějaké nadávky na jeho stranu, už jsem zase cítila jeho rty na mých.

Rande naslepo

17. srpna 2012 v 17:35 | A. |  téma týdne
Padal déšť.
Pouliční světlo nad ní blikalo a propůjčovalo jí ještě tajemnější vzezření, než bylo u ní obvyklé. Odhodila napůl nedokouřenou cigaretu na zem a nechala jí tam doutnat, zatímco ona se opřela do dveří, které jí měly závést do sálu, kde se to všechno mělo odehrát.
Pořadatel jí zastavil, "slečno, na pozvánce bylo..." ani ho to nenechala doříct a prostě kolem něj prošla. Něco málo zablekotal, ale nadobro ho umlčela bankovka, kterou jen tak mimochodem hodila za sebe, jako kdyby to byl jen odpadek.
Šla po schodech nahoru, černé vlasy pod uši se jí leskly v záři světel a tmavé oči mhouřila, aby alespoň něco viděla.
Věděla, že si jí všichni prohlížejí.
Cítila jejich pohledy na jejím tělem, na krátké sukni a přiléhávém topu, to všechno barvy černé jako uhel, ale nikdo se jí nepokusil zastavit, všichni se jí raději vyhnuli.
A ona ho hledala.
Musel tam být, přeci by jí tad nenechal, ne teď a ne tady.
Došla k baru, kde si dala čistou vodku a černé rty smočila do alkoholu.
"Ehm," odkašlal si někdo za ní a jí přejel mráz po zádech. "Na pozvánce jasně stálo, že černá je striktně zakázaná."
Dřív než se otočila na něj, rozhlédla se po sále, kde to barvami jen hýřilo, převládala červená a bílá, někdo si nesměle vzal černé stuhy nebo boty, ale nikdo nebyl tak černý jako ona sama.
Usmála se a obrátila se na něj.
Špatně. Nikdo nebyl tak černý jako ona a on.
"Jsem Marek, už chápu jak jsi to myslela tím, že se rozhodně poznáme."
Věnovala mu jeden z jejích nejlepších úsměvů. "Nikola. Jsem ráda, žes dodržel slovo."