Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Září 2012

To je ale charakter!

12. září 2012 v 9:30 | Abigaill |  téma týdne
Chtěla bych o někom říct: To je ale charakter! Vždycky se mi to líbilo, ve filmech, v knížkách, ale ve skutečném životě jsem to snad nikdy neslyšela někoho vyslovit... Škoda.
Chtěla bych napsat povídku, kde po přečtení si někdo řekne: To byl ale charakter! nebo, Ty postavy měly tak skvělé charaktery, úplně mě tím autorka dostala...Jo, snad to někdy zvládnu, snad někdy odladím drobné nedostatky mých postav, vtisknu jim takový život, že se vám bude tajit dech, že nebudete moct na postavu ještě dlouho zapomenout...
Ale prozatím se snad spokojím s tím, že já sama jsem dobrý člověk, s dobrým charakterem a pokud ne, tak mě v té iluzi stejně nechte ;)

Přání

3. září 2012 v 9:32 | abigaill |  povídky a nápady
Házeli po mě rajčaty. Už zase. Ještě před měsícem bych se bránil, křičel bych na ně, vyhrožoval, ale teď? Ne, měl jsem poslední ingredienci, konečně jsem našel, to co chybělo k mé spáse.
Když jsem našel tu knihu, zastrčenou mezi harampádím po dědečkovi, nejdřív jsem ani nevěděl, co jsem našel. Stránky byly zežloutlé, hustě popsané a spoustu slovům jsem ani nerozuměl, ale časem jsem pochopil, že jde o kouzla.
A že kouzlem se mohu dostat z tohohle pekla.
Tak snadné to bylo. Stačilo sehnat pád drobností, jako ocas ještěrky, pár květin, třicet pavouků, dvě duše, parohy z dvanácteráka a tak podobně. Všichni si mysleli, že jsem blázen, že jsem se dočista pomátl, ale já jsem věřim knize, věřil jsem na její moc a dneska byla ta noc, kdy se potvrdí má slova.
Už jsem se nemohl dočkat.
Postupoval jsem přesně podle receptu, všechno jsem dvakrát přeměřil, třikrát přečetl, až to konečně bylo. Lektvar, který mě měl přenést do jiného, snad lepšího světa. Rozhlédl jsem se kolem sebe, po zaneřáděném domě, plném krys a myší, pohledem jsem zabloudil k posteli, kde už se léta neohřála žádná žena a vypil jsem lektvar až do dna.
A čekal jsem.
Celou noc, až do rána, kdy jsem se zvedl z postele, a šel znovu do práce.
Pořá jsem měl naději, pořád jsem doufal, že to zabere.
NIc. Ani za den, ani za dva to nezbaralo, za týden a po čtrnácti dnech mibylo jasné, že jsem vážně blázen.
Propadl jsem depresi, už jsem nechtěl žít, nebylo proč, ani pro koho, neměl jsem úctu ani hrdost, neměl jsem zhola nic.
Myslel jsem si, že už hůř být nemůže.
A pak jsem se přemístil.
Přímo doprostřed zuřící bitvy, mezi dva válečníky. Stačila vteřinka a byl bych o hlavu kratší. Sehnul jsem se, ale i tak jsem na sebe upoutal nechtěnou pozornost a najednou na mě mířila čepel ostrá jako břitva.
Zvedl jsem ruce na znamení, že se vzdávám, ale nebyl jsem si jistý, jestli to pomůže.
Muž se napřáhl.
A v ten poslední moment jsem si nepřál nic jiného, než abych nikdy nenašel tu zpropadenou knihu.

Dědictví

1. září 2012 v 15:00 | abigaill |  povídky a nápady
Seděla jsem na houpačce a kývala nohama.
Byli tam.
Dívali se na mě a já je ignorovala.
Cítila jsem jejich nasládlý dech, jejich pohledy, co ulpívaly na mé tváři, jejich prosebné oči.
Mávla jsem rukou a byly pryč. Všichni do jednoho, ztracené duše, které cestovaly takovou dálku, aby se na mě podívaly a abych to byla právě já, kdo je pošle na věčnost. Mohl to udělat kde jaký magik, potulný čaroděj, dokonce i lepší čarodějnice, ale oni ne. Museli mít ti čest mít to ode mě. Snili o tom celý život, že až zemřou, že mě konečně najdou, dávno ztracneou dědičku nejhoršího prokletí ze všech.
A já se nemohla schovat.
Mohla jsem jen utíkat...