Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Leden 2013

Muži vs ženy

21. ledna 2013 v 20:48 | a |  téma týdne
Pršelo.
Dívenka se ještě silněji přivinula k uzlíčku šatů, které jediné dostala, když jí poslali na cestu, jídlo už dávno snědla a ten uzlíček bylo to jediné, co vlastnila, když nepočítala potrhané a ušmudlané šaty, které měla právě na sobě, promoklé, že by se daly ždímat, stejně jako měla na sobě děravé plátěné boty, které měli nejlepší léta za sebou, už když je dostala.
Ale nestěžovala si, konečně došla k cíli.
Zastavila se a odhrnula si z vlasů kus látky, kterými zakrývala světle hnědé vlasy před provazci deště, aby se lépe podívala na budovu, která se tyčila přímo před ní.
Když jí řekli, jakým směrem se má dát, aby našla svůj osud, představovala si, že až dorazí na místo, bude to vypadat jako nádherný hrad, se spoustou věžiček, kde v jedné z nich bude mít pokoj jen sama pro sebe, že hrad bude mít překrásnou zahradu, kde si bude moci sednout na lavičku, nastavovat tvář slunci nebo si listovat starými knihami, že zde potká kamarády na celý život. Tak si to vysnila, ale když se teď dívala do deště, nemrkala na hrad, ale spíš na pevnost, která byla obehnaná masivními kamennými zdmi, neměla žádné věžičky, kromě střílen a oken měla po málu, o zahradě ani nechtěla přemýšlet a bylo jí jasné, že tady to pro ni nebude ráj. Celá pevnost, jako by křičela: "Jdi ode mě! Tady nemáš co dělat, je-li ti život milý."
Po kůži jí přejelo zamrazení a na okamžik sevřela k sobě pevně víčka a snažila se sama sebe přesvědčit, že to tak zlé být nemůže. Její rodiče jí milovali, udělali by pro nic cokoli na světě a nikdy by ji neposlali takovou dálku, kdyby nevěřili, že by tady mohla být šťastná.
Zhluboka se nadechla a přikývla a než si to stačila znovu rozmyslet, vzala silný kovový kruh a tím zabušila na dveře. Trochu odstoupila a znovu si zopakovala, že všechno bude dobré.
Trvalo to několik dlouhých minut, než se někdo obtěžoval otevřít dveře a když se na ní podíval, ani se nezeptal, co chce a už chtěl zase zavírat a dívenka málem prošvihla svou jedinou šanci na teplou postel.
"Ne!" vyhrkla, "vy to nechápete!"
Už si myslela, že jí stejně zabouchne před nosem, ale otráveně svěsil ramena a nechal mezi nimi malou škvírou, kterou spolu mohli mluvit.
"Ne, to ty to nechápeš. Zabloudila, tady nemáš co pohledávat."
"Jsem tu správně," zavrtěla rychle hlavou, až jí mokré pramínky šlehaly do očí. "Mám tady dopis, musím se tady učit…"
"Hele mladá," zdálo se, že je čím dál dopálenější, navíc se mu asi nelíbil déšť o moc víc než jí a tak si přitáhl svetr trochu blíž ke krku a ošklivě se podíval na nebe, "tohle je magická škola v Hubertu, pro muže. Jsi snad muž?"
"Ne, ale…"
"Žádné ale. Nejsi muž a tudíž nemůžeš ani kouzlit z toho plyne co?"
Vrazila ruku do dveří, právě ve chvíli, kdy se zavírala i ta poslední škvíra. "Já umím kouzlit."
Chvilku se na sebe dívali a pak se muž rozchechtal. "A krávy umějí létat a z nebe padají trakaře, to tak!"
Nehnula ani brvou, zatímco dveře se začaly pomalu ale jistě otvírat čím dál tím víc. Chvilku s nimi zápasil a pak pochopil, odkud vítr vane a že proti kouzlu nemá šanci.
Zbledl, jako kdyby viděl ducha a pak jí bez řečí pustil dovnitř, dokonce jí podržel vnitřní dveře do haly.
"To jsem blázen," mumlal si pro sebe, ale ona to ignorovala.
Dokázala to. Byla tady a nebylo nic, co by to mohlo změnit.

Nesmrtelní

20. ledna 2013 v 22:14 | a |  povídky a nápady
Nemohl uvěřit, že klesl až tak hluboko, že k tomu svolil. Jako by nestačil už jen ten prostý fakt, že byl na dně, teď o tom museli všichni vědět.
Nedalo se ale nic dělat, těmi dveřmi už prošel a nebyla cesta zpátky.
Podíval se znovu na obrázek starce s bílými vousy, šedýma očima a pleší, nemusel, znal toho muže stejně jako celý svět, ale i přes to…musel se ujistit, že to pochopil správně a že právě tento muž má být zabit. Nešlo ani tak o vyšší princip, o žádnou nutnost, i když mnozí to tak neviděli a určitě v tom posléze spatří mnohé, ale on ne. Jeho úkol byl mnohem prostší, ulehčit mu odchod na onen svět.
Zastavil se před mrakodrapem, jedním z nejvyšších, které kdy kdo postavil a prošel skleněnými dveřmi přímo k výtahům, kde zmáčkl tlačítko a trpělivě čekal. Výtah s cinknutím přijel a on nastoupil sám do kóje. Jeho cílová stanice byla ta nejvyšší a tak jí zmáčkl, pohodlně se posadil a čekal.
Byl u cíle. Vystoupil a kráčel po hnědém koberci, přímo rovně, nevšímajíc si ostatních kanceláří. Nikde v patře nebyl a jeho na okamžik napadlo, že by i jeho cíl mohl být jinde, než kde se měl původně nacházet. Zasmál se tomu, tohle se prostě nestávalo.
A taky že ne.
Muž z fotky seděl v koženém křesle za stolem z červeného dřeva, kouřil doutník a díval se na krásný výhled ze své kanceláře. Když mladík vešel, usmál se znovu popotáhl.
"Konečně."
"Ano pane." Sklonil hlavu k užmoulanému papíru, "prý jste si to přál."
"Och ano," souhlasila nadšeně, "už před kolika lety, ale tenkrát mi to nedovolili, že jsem prý moc cenný. Takové hovadiny." S opovržením se zašklebil.
Mladík přešlápl a nevěděl, kam s očima.
Stařec dlouze popotáhl, pak zbytek doutníku vložil do popelníku a zvědavě se zeptal. "Takže, jak to provedete, mladý muži?"
Tohle byla ta nejošemetnější věc ze všech, to kvůli čemu tuhle práci nikdo nechtěl, jen ti nejhorší z nejhorší, psychopati nebo zoufalci. Doufal, že patří k té třetí skupině lidí, ale i tak si nikdo nemohl být jistý.
"Pane, smím se zeptat, jestli už jste něco zkoušel?"
"Samozřejmě!" vyhrkl nadšeně, "vy snad ne? Co to bylo u vás?"
"Skok z padesátého patra, pane." Ani teď se na něj nedokázal dívat, bylo to pak celé snazší, i když u něj to bylo jedno, vídal ho na plakátech na ulicích, v televizi, slyšel jeho hlas v rozhlasu…ale zvyk byla železná košile.
"Já ze šedesátého," přikývl, "pak to byla ruská ruleta, ale byla to nuda, zvláště, když jsme všichni zjistili, že jsme rezistentní, navíc jsem schytal pár kulek od mých oponentů a dokonce se mě jednou snažili utopit, pokud můžu soudit, tak neúspěšně." Od srdce se zasmál.
"Ještě něco, pane?" musel se zeptat, protože čím dřív se mu celá tahle záležitost povede ukončit, tím lépe pro všechny strany. Obvykle se počítalo s tím, že do 24 hodin by mělo být po všem, ale byly i výjimky, kdy se to protáhlo a to se pak museli zkoušet i dosti nehezké metody.
"Už nevím," zakroutil hlavou stařec. "Takže, co pro mě máte?"
Muž si sáhl do kapes kabátu a vyndal několik nožů, hvězdic a dalších uděláte, které mohly být smrtelné, ale taky nemuseli. Bez meškání je všechny hodil do starcova srdce, pak do hlavy, ale nic.
Od boku si vzal meč, několikrát s ním švihl a usekl starci hlavu, nebo v to alespoň doufal, dokonce hlavu i poponesl trochu dál, občas to pomohlo, ale tady ne. Ani ne za minutu už byla hlava zase tam, kde měla být i s tím jeho pitomým úsměvem a slovy: "Líbí se mi váš styl, co dál?"
Mladík se zachmuřil, "moment prosím, dojdu si pro věci." A tak se otočil a vrátil se do výtahu.

Růže

15. ledna 2013 v 22:52 | abigaill |  téma týdne
"Ne, myslím to vážně, existuje."
"Ale prosím tě, nevěřím ti ani nos mezi očima, je to jen povídačka."
"A tohle?" položil nohu na stůl a vykasal si nohavici, "tohle jsem si taky vymyslel?"
Muž se podíval na nohu, kterou mu druhý muž ukazoval a rychle se odvrátil. Nebyla to pěkná podívaná, lýtkový sval mu skoro chyběl a jizva se mu táhla přes celou nohu až...raději na to nemyslel.
"To nic nedokazuje," stál si za svým, "mohl ti to udělat kdokoli, nemusela to být legendární Růže z Pevnosti."
Osočený muž praštil rukou do stolu, "to odvoláš!"
"Tak se hned nerozčiluj," bránil se rychle. "Jen mi budeš muset ukázat trochu víc než jizvu na noze a historku o tom, že Růži vděčíš za život. Pochop mě, víš kolik lidí, to může tvrdit, aby se zviditelnilo? Ne, chci pořádný důkaz a ten," pokrčil rameny, "se ti jak si nedostává."
"Dávám ti na to svoje slovo, opravdu žije. Zachránila mě a mou rodinu, dlužím jí za vše, co teď mám. Proč bych lhal? Proč bych ti to vykládal?"
"To je dobrá otázka, odpověď by mě taky zajímala."
V očích se mu rozčíleně zalesklo. "Abych tě varoval." zvedl se, hodil na stůl svou útratu a ještě než se dal směrem k východu, se na něj pohoršeně podíval. "Vím, kdo jsi, stejně jako ty víš, že mluvím pravdu. Ona si pro tebe přijde, už brzy."
Jeden muž odešel, zatímco druhý zůstal sedět a objednal si ještě jedno pivo. Pokud ten místní mluvil pravdu, byla tady, poblíž. Sledovala je, čekala, a pokud nelhal, tohle mohlo být jeho poslední pivo.
"Růže," odfrkl si, "jak trefné pro krásku, která zlomila nejedno srdce a pro bestii, s drápy dlouhými jako moje prsty, lačnící po krvi. Růže," odplivl znovu, "měli by se vyplenit do poslední."

Nový svět

9. ledna 2013 v 20:35 | abigaill |  téma týdne
Mé jméno je Anabeth Rosová a už od malička umím ovládat vodu. Nejdřív jsem si to ani neuvědomovala, ale vždycky, když se mi nechtělo ven tak pršelo, nebo když jsem pospíchala a snažila jsem se vypít horký čaj ráno, pak se najednou ochladil, já ho do sebe hodila a běžela jsem. A tak podobně, určitě si to dovedete představit.
To bylo tehdy, když jsem byla malá a nevinná, když jsem to využívala mimoděk, když jsem ještě neměla na rukou krev.
Neříkám, že za to mohou výhradně oni, ani já v tom nejsem nevinně, ale než jsem se vzpamatovala, už bylo pozdě. Pracovala jsem pro tajnou službu, pomáhala jsem vyslýchat parchanty, ale i nevinné lidi, jak se záhy ukázalo a jednou jsem si řekla: a dost.
Utekla jsem a kdyby nebylo Martina, nikdy bych nepřestala utíkat.
Kdyby neuměl ovládat zemi, nikdy bych se s ním nepspřátelila. Byl o dost starší než já a když jsem na něj narazila, působil děsivě a hrozivě. A tenkrát nám to došlo. Nejsme jediný na světě, je nás víc, mnohem víc a tak jsme začali pátrat, až jsme je našli. Nám podobné, dívka ovládající oheň a mladík ovládající vitr.
Byli jsme kompletní, všichni jsme to cítili a mohli jsme společně dokázat všechno na co bychom si vzpomněli, ovládnout svět, zajistit mír, blahobyt, vymítit zlo, ale my nechtěli. Přáli jsme si jediné: klid.
A tak jsme udělali něco nemyslitelné. Dali jsme naše síly dohromady za jediným cílem, dostat se do jiného světa. Byla jsem skeptická, kdo by taky nebyl, ale ono to tak nějak vyšlo.
Najednou už jsme nebyli na Zemi, ale někde, kde rostly květiny do výšin stromů, kde nebe bylo zbarvené do červené, kde se kolem nás procházeli tygři aniž by se na nás byť jen podívali a lidé? Ano, byli tam lidé a byli přesně stejný jako my samy. Okamžitě jsem se poznala v jedné dívce, které nemohlo být víc jak deset a která ke mě přiběhla, objala mi nohy a prohlásila: "Konečně." Pak nás zahalila do jakési vodní bubliny a my jsme odpluli někam daleko do nebes.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se, jakmile jsme přistáli na vodní hladině jezera, které si plulo na jednom z nadýchaných modrých mraků.
"Jsi doma." řekla vesele a já jsem se udiveně dívala na ostatní, jak si hrají s vodními kapkami, jak kouzlí duhu, jak se koupají ve vařící vodě a vyhrkly mi slzy. "Doma," zopakovala jsem hloupě a věděla jsem, že má pravdu. Zhluboka jsem se nadechla. Ano, tady jsem byla doma, sem jsem patřila.

Pustý ostrov

6. ledna 2013 v 17:32 | a. |  téma týdne
V prvé řadě bych chtěla říct, že bych se za žádných okolností na pustý ostrov dobrovolně nevydala. Ne že by mě děsila ta představa, že budu bez telefonu, bez lidí, bez jakéhokoli kontaktu s civilizací, ba právě naopak, možná bych si to chvilku i užila. Ale jsem realista a pokud by to byl vážně jen pustý ostov, palma, písek moře...no nevím, jak dlouho by mi trvalo, než bych se z toho vážně zbláznila. A v druhém případě, že by to byl pustý ostrov jen na oko a žili by tam všechny možné potvory....no nebudu domýšlet to, jak by mě rozcupovali na kusy...
Ale zpátky k tématu týdne, co bych vzala na pustý ostrov. Pravdou je, že kdybych si mohla vzít cokoli a kohokoli, asi bych si vzala někoho, kdo by mi byl schopný zajistit alespoň trochu norlmální život, postavit přístřešek, abych měla kde přespat, ulovit zvěř a vykuchat ji, pak nějaké knížky na dlouhé večery, možná i takový kartáček na zuby a tubu zubní pasty, alespoň pro začátek... a pak bych si asi nechala poradit, protože kdybych to vědala dopředu, rozhodně už někdo někde napsal, co by mělo být ideální k vzetí si na ostrov.
No a pokud bych se tam dostala nějakým omylem, řekněme pádem letadla a náhodou to přežila...pak bych si prostě musela vystačit s tím, co normálně vozím...oblečení, hygiena...a spoustou neužitečných kravin...