Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Muži vs ženy

21. ledna 2013 v 20:48 | a |  téma týdne
Pršelo.
Dívenka se ještě silněji přivinula k uzlíčku šatů, které jediné dostala, když jí poslali na cestu, jídlo už dávno snědla a ten uzlíček bylo to jediné, co vlastnila, když nepočítala potrhané a ušmudlané šaty, které měla právě na sobě, promoklé, že by se daly ždímat, stejně jako měla na sobě děravé plátěné boty, které měli nejlepší léta za sebou, už když je dostala.
Ale nestěžovala si, konečně došla k cíli.
Zastavila se a odhrnula si z vlasů kus látky, kterými zakrývala světle hnědé vlasy před provazci deště, aby se lépe podívala na budovu, která se tyčila přímo před ní.
Když jí řekli, jakým směrem se má dát, aby našla svůj osud, představovala si, že až dorazí na místo, bude to vypadat jako nádherný hrad, se spoustou věžiček, kde v jedné z nich bude mít pokoj jen sama pro sebe, že hrad bude mít překrásnou zahradu, kde si bude moci sednout na lavičku, nastavovat tvář slunci nebo si listovat starými knihami, že zde potká kamarády na celý život. Tak si to vysnila, ale když se teď dívala do deště, nemrkala na hrad, ale spíš na pevnost, která byla obehnaná masivními kamennými zdmi, neměla žádné věžičky, kromě střílen a oken měla po málu, o zahradě ani nechtěla přemýšlet a bylo jí jasné, že tady to pro ni nebude ráj. Celá pevnost, jako by křičela: "Jdi ode mě! Tady nemáš co dělat, je-li ti život milý."
Po kůži jí přejelo zamrazení a na okamžik sevřela k sobě pevně víčka a snažila se sama sebe přesvědčit, že to tak zlé být nemůže. Její rodiče jí milovali, udělali by pro nic cokoli na světě a nikdy by ji neposlali takovou dálku, kdyby nevěřili, že by tady mohla být šťastná.
Zhluboka se nadechla a přikývla a než si to stačila znovu rozmyslet, vzala silný kovový kruh a tím zabušila na dveře. Trochu odstoupila a znovu si zopakovala, že všechno bude dobré.
Trvalo to několik dlouhých minut, než se někdo obtěžoval otevřít dveře a když se na ní podíval, ani se nezeptal, co chce a už chtěl zase zavírat a dívenka málem prošvihla svou jedinou šanci na teplou postel.
"Ne!" vyhrkla, "vy to nechápete!"
Už si myslela, že jí stejně zabouchne před nosem, ale otráveně svěsil ramena a nechal mezi nimi malou škvírou, kterou spolu mohli mluvit.
"Ne, to ty to nechápeš. Zabloudila, tady nemáš co pohledávat."
"Jsem tu správně," zavrtěla rychle hlavou, až jí mokré pramínky šlehaly do očí. "Mám tady dopis, musím se tady učit…"
"Hele mladá," zdálo se, že je čím dál dopálenější, navíc se mu asi nelíbil déšť o moc víc než jí a tak si přitáhl svetr trochu blíž ke krku a ošklivě se podíval na nebe, "tohle je magická škola v Hubertu, pro muže. Jsi snad muž?"
"Ne, ale…"
"Žádné ale. Nejsi muž a tudíž nemůžeš ani kouzlit z toho plyne co?"
Vrazila ruku do dveří, právě ve chvíli, kdy se zavírala i ta poslední škvíra. "Já umím kouzlit."
Chvilku se na sebe dívali a pak se muž rozchechtal. "A krávy umějí létat a z nebe padají trakaře, to tak!"
Nehnula ani brvou, zatímco dveře se začaly pomalu ale jistě otvírat čím dál tím víc. Chvilku s nimi zápasil a pak pochopil, odkud vítr vane a že proti kouzlu nemá šanci.
Zbledl, jako kdyby viděl ducha a pak jí bez řečí pustil dovnitř, dokonce jí podržel vnitřní dveře do haly.
"To jsem blázen," mumlal si pro sebe, ale ona to ignorovala.
Dokázala to. Byla tady a nebylo nic, co by to mohlo změnit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama