Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Únor 2013

Experiment

27. února 2013 v 18:42 | a |  téma týdne
Představte si, že tam někde, vedle nás, v paralelním vesmíru, žijí lidé, kteří vynalezli lék proti stárnutí, lék na pokoření smrti. Mohou se dožít tolika let, kolik si jen přejí, nikdy nemusí zemřít.
Lidé mohou celá staletí čekat na postup v kariéře, mohou být roky na vrcholu své slávy, mohou být špičkový sportovci celá desetiletí.
Nic ale není dokonalé, tento lék má jednu drobnou vlastnost. Zabraňuje početí nových dětí. Lidé nikdy nemohou zestárnout, ale když se rozhodnou, že přeci jen chtějí odejít někam dál, pak se místo nich nenarodí nový život.
A oni vymírají. Postupně, pomalu, bude trvat několik století, možná i tisíciletí, než to bude natolik palčivé, aby to zaznamenali, ale ti moudří, ti vědí. Ty chápou daný problém, ale co s tím?
A tak vznikl experiment, který by měl přinést naději.
Experiment, který vyslal desítky lidí vesmírnou lodí do neznámého vesmíru, do vzdálených galaxií, aby našli lék. Pokud neuspějí, vymřou. Pokud uspějí...
Proběhly tři experimenty, tři vyslané lodě, ale ani jedna z nich se nevrátila.
Zbyla hrstka posledních. Hrstka lidí, kteří už neměli jinou možnost. Vstoupili do poslední lodi a vyrazili. Věnovali poslední pohled svému domovu. Poslední pohled na to co měli a první pohled tomu, co by mohli mít.
Co bude?
Co se stane?
Budou stačit nekonečné životy k tomu, aby našli novou naději?

Nezvyklí návštěvníci

27. února 2013 v 18:09 | a |  povídky a nápady
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, proč to táta udělal, proč mě poslal jakou malou holku pryč do děsivého hradu, kde jsem dřela od rána do večera, kde když se mi něco nepodařilo dostala jsem výprask a kde jsem pro dobré slovo musela snést modré z nebe.
Nelíbilo se mi tam od prvního dne, kdy mě Cill přivezla, posadila mě na tvrdou postel a hodila po mě oblečení služky, kterémi bylo velké. Snažila se mi to trochu zkrátit, upravit, přišpendlit, ale stejně jsem v nich vypadala jako strašák do zelí.
Nakonec jsem do nich přeci jen dorostla a zvykla jsem si an nikdy nekončící práci, na to, že se na m všichni dívali jako kdybch byla méněcenná. Zvykla jsem si. Musela jsem. Neměla jsem jinou možnost. Mojí nejlepší kamarádkou se stala dívka o rok mladší, která přišla do služby, když mi byo desete a jí devět. Záviděla jsem jí, že mohla žít před tím tam veku, že poznala svět, zatímco já jsem byla doslova zavřená na hradě, hloupě dofajíc že si pro mě třeba někdo přijde. Když mi bylo patnáct, přestávala jsem doufat a jediná Beth byla pro mě útěcha, když jsem plakala do polštáře.
"Podívej se z okna!" vtrhla mi do pokoje Beth jednoho pošmourného dne, právě v momentě, kdy jsem se chystala jít umýt. Měla jsem pro sebe asi tak půlhodiny volného času a neměla jsem náladu na její hloupé hry. "Beth."
"Dělej," vzala mě za loket a táhla mě k oknu. "Podívej."
Mžourala jsem přes sklo a viděla jsem jen tři jezdce, jak se řítí k našim branám. "A co jako? To jsi nikdy neviděla hosty? Znamená to jen víc práce pro všechny."
Protočila oči v sloup, "podívej se pořádně. Jsou mladí!"
Zamračila jsem se, ale podívala jsem se znovu, protože to byla pro mě novinka. Nejmladšímu muži na hradě bylo přes dvacet pět a byl to docela nelida, neměla jsem ho ráda.
"Vážně," nemohla jsem tomu uvěřit, ale to už jsme obě běžili chodbami nahoru, do poschodí, kde jsme je mohli spatřit. Bylo to lepší než Vánoce!
Zastavila nás Cill, která se na nás mračila jen na oko, ale mračila. "Kam pak, děvčata?"
"Cill," zaprosila, "nech nás jen nakouknout."
Chvilku si nás přeměřovala přísným pohledem.
"Prosím," obě jsme semkly ruce a zaprosili.
Trochu se usmála a pak mávla rukou, abychom jí následovali. Skoro jsem zavýskala. Nemohla jsem se dočkat, až je uvidím.
Vedla nás vedlejšími chodbami, dokud se nezastavila na rohu naší chodby a hlavní chodby, která byla přímo napojená do hlavní haly.
"Slibte mi, že neuděláte odstudu."
"Slibujeme," málem jsme skákali nadšením.
Počkala, až jsme se dali zase dohromady a pak jsem vykročili. Postavili jsme se k ostatnímu služebnictvu a hrdě jsme stáli s ostatními v řadě.
Čekali jsme.
Zdálo se mi to nekonečné a když se konečně otevřely dveře, zatajil se mi dech.

Zákaz kouzel

26. února 2013 v 20:57 | a |  povídky a nápady
"Tati, prosím, já tam nechci!" Ferin plakala, ale její otec byl neoblomný.
"Musíš holčičko, je to pro tvoje dobro." objal jí a hladil po vlasech, ale její pláč zastavit nedokázal. "Jednou to pochopíš, slibuju."
"Tati," vzlykla, "chci být s tebou. prosím."
Zhluboka se nadechl a posadil si jí na klíně tak, aby mu viděla do očí. "Ferin, už jsem ti to vysvětloval. Kdybys se mnou zůstala, přišli by si pro tebe zlý pánové a stejně bychom nebyli spolu. Mě by zabili a tobě by ublížili. Musíš tam jít. Teta Cill tě ochrání, udělá všechno pro to, aby se ti tam líbilo."
"Proč nemůžš jít se mnou?" otřela si slzy ručkou. "Nechci Cill, chci tebe."
"Vrátím se pro tee, až to bude bezpečné, slibuji."
"A to bude kdy?"
"Až to bude bezpečné." zopakoval a ona se zamračila.
"Měla bys jít." postavl jí na zem a Cill k ní natáhla ruku, aby si ji odvedla. Zkroušeně se na svého otce podívala. "Tati?"
"Ano srdíčko?"
"Pořád platí ten zákaz, že nesmím dělat světýlka?"
Semkl rty a pořádně jí objal, aby neviděla, jak se mu zaleskly oči. "Ano broučku. Nesmíš dlat žádná světýlka ani nic podobného, jinak by ublížili tobě, mě a tetě Cill. To bys nechtěla, že ne?"
"A kdy je budu moci dělat? líbí se mi?" vzdorovitě zvedla hlavu a otec jí ještě naposledy objal.
"Až přijde ten správný čas, tak to poznáš. do té doby mě oči na šťopkách. Miluju tě broučku."
"Taky tě mám ráda."
Cill jí stiskla ruku a odvedla si jí do hradu, kde měla dělat výpomoc v kuchyni, případně pokojskou, až bude vetší.