Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Nezvyklí návštěvníci

27. února 2013 v 18:09 | a |  povídky a nápady
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, proč to táta udělal, proč mě poslal jakou malou holku pryč do děsivého hradu, kde jsem dřela od rána do večera, kde když se mi něco nepodařilo dostala jsem výprask a kde jsem pro dobré slovo musela snést modré z nebe.
Nelíbilo se mi tam od prvního dne, kdy mě Cill přivezla, posadila mě na tvrdou postel a hodila po mě oblečení služky, kterémi bylo velké. Snažila se mi to trochu zkrátit, upravit, přišpendlit, ale stejně jsem v nich vypadala jako strašák do zelí.
Nakonec jsem do nich přeci jen dorostla a zvykla jsem si an nikdy nekončící práci, na to, že se na m všichni dívali jako kdybch byla méněcenná. Zvykla jsem si. Musela jsem. Neměla jsem jinou možnost. Mojí nejlepší kamarádkou se stala dívka o rok mladší, která přišla do služby, když mi byo desete a jí devět. Záviděla jsem jí, že mohla žít před tím tam veku, že poznala svět, zatímco já jsem byla doslova zavřená na hradě, hloupě dofajíc že si pro mě třeba někdo přijde. Když mi bylo patnáct, přestávala jsem doufat a jediná Beth byla pro mě útěcha, když jsem plakala do polštáře.
"Podívej se z okna!" vtrhla mi do pokoje Beth jednoho pošmourného dne, právě v momentě, kdy jsem se chystala jít umýt. Měla jsem pro sebe asi tak půlhodiny volného času a neměla jsem náladu na její hloupé hry. "Beth."
"Dělej," vzala mě za loket a táhla mě k oknu. "Podívej."
Mžourala jsem přes sklo a viděla jsem jen tři jezdce, jak se řítí k našim branám. "A co jako? To jsi nikdy neviděla hosty? Znamená to jen víc práce pro všechny."
Protočila oči v sloup, "podívej se pořádně. Jsou mladí!"
Zamračila jsem se, ale podívala jsem se znovu, protože to byla pro mě novinka. Nejmladšímu muži na hradě bylo přes dvacet pět a byl to docela nelida, neměla jsem ho ráda.
"Vážně," nemohla jsem tomu uvěřit, ale to už jsme obě běžili chodbami nahoru, do poschodí, kde jsme je mohli spatřit. Bylo to lepší než Vánoce!
Zastavila nás Cill, která se na nás mračila jen na oko, ale mračila. "Kam pak, děvčata?"
"Cill," zaprosila, "nech nás jen nakouknout."
Chvilku si nás přeměřovala přísným pohledem.
"Prosím," obě jsme semkly ruce a zaprosili.
Trochu se usmála a pak mávla rukou, abychom jí následovali. Skoro jsem zavýskala. Nemohla jsem se dočkat, až je uvidím.
Vedla nás vedlejšími chodbami, dokud se nezastavila na rohu naší chodby a hlavní chodby, která byla přímo napojená do hlavní haly.
"Slibte mi, že neuděláte odstudu."
"Slibujeme," málem jsme skákali nadšením.
Počkala, až jsme se dali zase dohromady a pak jsem vykročili. Postavili jsme se k ostatnímu služebnictvu a hrdě jsme stáli s ostatními v řadě.
Čekali jsme.
Zdálo se mi to nekonečné a když se konečně otevřely dveře, zatajil se mi dech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama