Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Březen 2013

Vlak života

19. března 2013 v 18:41 | a |  téma týdne
Celý život jsem se na to připravol. Celou svou existenci jsem založil jen na tom, až jednou přijde tento den a můj sen, stejně jako sen mnoha jiných, kteří budou stát po mém boku se splní. A ten den byl najednou tady.
Stál jsem tam a kolem mě bylo desítky lidí. Někteří se těšili, jiní se krčili v koutě, byli tam nervózní cestující, sebevědomý ale i se strachem z neznámého, strachem, který je nutil se třást.
Já jsem patřil tak trochu ke každému a k žádnému. Těšil jsem se. Bál jsem se. Nemohl jsem se dočkat a přesto bych neměnil nic na tom, jak jsem žil doteď. V životě jsem neměl štěstí, ne takové to typické, má rodina zemřela, když jsem byl dost malý na to, abych na ně nezapomněla, ale dost velký na to, abych pochopil, jakou jsem dostal šanci, když se mě ujala nová rodina, která mě milovala, stejně jako já miloval je.Podíval jsem se na svou matku, která plakala, táta vypadal pyšně.
Usmál jsem se a snažil jsem se nemyslet na to, že oni mají stejný sen jako já, dostat se pryč a přesto jsem já měl to štěstí, že vybrali mě, a ne je.
Objali jsme se.
Byl čas na odjezd.
Na odjezd do nového života, do nového světa. Všechn nechat za sebou a stát se někým jiným, něčím jiným. Opustit svět, který umíral a dostat novou šanci, nové možnosti.
Ohlédl jsem se na své rodiče, kteří se odsud nedostali a už asi ani nedostanou. Jejich osud byl tady, zůstat a modlit se za to, aby se dožili naděje v podobě nového vynálezu na obnovu vzduchu, jinak jim moc času už nezbude.
Semkl jsem rty a zamával. Táta objímal mámu a já věděl, že si to pro mě moc přáli, stejně tak jsem věděl, že si to ale přáli i pro sebe. Že si musí někde hluboko v sobě myslet, že možná, kdyby si mě tenkrát nevzali, že by nyní mohli oni nastupovat do vlaku života.
Možná taky ne.
Vlak se rozjel a máma skryla obličej do ramene otce.
Snažil jsem se neplakat, snažil jsem se myslet pozitivně, tohle byla moje šance, moje vykoupení.
A přes to...
Podíval jsem se dopředu, po směru jízdy vlaku a znovu mě napadla znepokojivá myšlenka: Když nevíme, kam jedeme, jak můžeme vědět, že to tam bude lepší?

Perfektní místo

12. března 2013 v 17:21 | a |  téma týdne
Když jsem si přečetla téma týdne, musela jsem si usmát, protože přesně na tohle téma mluvil náš angličtinář ohledně zkoušky, kterou budeme mít na konci roku.
Pobavilo mě to už na hodině a tak se s vámi o to podělím.
Pan učitel nám sdělil, že závěrečná zkouška z angličtiny se bude skládat z písemného testu, ale i z ústního projevu a že k tomu by rád dodal, že je to naše ústní zkouška a ne jeho, že on anglicky umí, jako rodilý mluvčí. Už nad tím jsem se usmála, protože jsem si sebe sama představila na zkoušece a hned mi bylo jasné, že toho moc neřeknu.
"Takže," pokračoval, "až se zeptám na vaší rodinu, budete mluvit o tom, kolik máte sourozenců, co s nimi děláte, kde žijete, o čemkkoli. Když se zeptám na vaše zájmy, řeknete mi, jaké je máte, jak často je provozujete, budete mluvit. A když se vás zeptám na vysněnémísto, kde byste chtli žít, ať vás ani nenapadne říct: Už v něm žiji!"
Na to jsme se většina zasmáli.
Možná proto, že nikdo z nás nežije na vysněném místě, možná proto že jsem nebyla sama, koho napadla ta samá odpověď, abych nemusela tolik mluvit, možná proto, že jsem si nebyla jistá, co bych na to řekla v češtiě. Prvada je taková, že jsem spokojená, jak žiji, kde žiji, s kým žiji, ale nedá se to zlepšít?
Nebylo by nějaké místo pro mě ideálnější? Jak to mám zjistit, když jsem zkusila tak málo?
Takže mi nezbývá doufat, že až budu žít na dokonalém místě, že to poznám, i když mám dojem, že bych mohla žít třeba v popelnici, hlavně kdyby mě obklopovali lidi, které mám ráda. Pak na místě zase tolik nezáleží.

Bez naděje

10. března 2013 v 22:30 | a |  téma týdne
Čekala jsem.
Čekala jsem na smrt.
Nejdřív jsem nadávala, kopala kolem sebe, osočovala každého z toho, jak je nespravedlivý život, jak jsem zajatá neprávem. Odvolávala jsem se, škemrala jsem o milost, plakala jsem, ale nepomohlo nic. Stále jsem byla vězněm ve své vlastní zemi, v zemi, za kterou jsem bojovala, pro kterou jsem bojovala, ale nikdo mě neposlouchal. Byla jsem divoška a to byl zásadní argument, i když jen zpola pravdivý. NIkho jsem nezajímala.
A pak se dostavily deprese. Hluboké a nikdy nekončící, zpytovala jsem svědomí, život, svá rozhodnutí. Dlouhé noci jsem proplakala, ale nebyl nikdo, kdo by to slyšel, snad ani ty krysy na to neměly žaludek. Pak jsem jen ležela na posteli a zírala jsem do stropu. Čas pro mě plynul, život odtékal a já jsem to sotva vnímala. Všechno mi bylo jedno, na všechno a na všechny jsem zanevřela.
Apatie. Poslední dny bych tak pojmenovala až konečně přišli.
Přišli ukončit moje trápení, přišli udělat to, co se mělo stát už dávno.
Zvedla jsem se, tělo jsem měla zesláblé z dlouhé nečinnosti, měla jsem křeče v břiše a vyprahlé hrdlo. Zamrkala jsem na muže, kterého jsem někde už viděla, bohužel jsem neměla ponětí kde.
Napříhl ke mě ruku, abych se jí zachytila a mě se při našem doteku rozbušilo srdce. Kde jsem ho jen viděla?
Najednou se celý můj život převrátil naruby, už jem necítila beznaděj, ani bezmoc, cítila jsem v sobě opět tu sílu bojovat, touhu žít. Zamrkala jsem na něj a z očí se mi vyhrnuly slzy.
Vzpomněla jsem si, kde jsem ho viděla.
On byl na několika mých slyšeních, vždy ve stínu, na okraji davua vždy se na mě soucitně díval.
"Přišel jsem si pro tebe."
Srdce se mi splašilo u toho dvojsmyslu. Stiskla jsem mu ruku a on mě vyvedl pryč, pryč z rozsudku smrti.
"Co teď?" zeptala jsem se zmateně, ale šťastně, jako nikdy v životě. Kolikrát se vám stane, že utečete katovi z pod sekery?
"To záleží jen na tobě," vytáhl list papíru a podal jí. "Tvoje milost."
Zalapala jsem po dechu a vrhla jsem se mu kolem krku. "Ale jak?"
"To bude moje tajmeství."