Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Duben 2013

Druhá šance

22. dubna 2013 v 18:06 | a |  téma týdne
Cítila jsem chuť něčeho horkého na mém jazyku, na svých pažích a nohou a nechtěla jsem vědět, co to je. Snažila jsem se tomu utéct, ale když mé tělo zachvátil oheň, myslela jsem, že je konec. Že je to poslední okamžik před tím, než opustím své smrtelné tělo a než se pohnu dál.
Každým okamžikem jsem doufala, že bude konec, že skončí mé utrpení, ale svaly se stále stahovaly do křečí a má mysl byla na pokraji zhroucení.
Zhoršovalo se to.
A jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo: "Proč já?"
Ale odpověď jsem neměla.
Trvalo to celou věčnost, a když jsem otevřela oči, všechno bylo jinak. Viděla jsem jinak, slyšela jsem jinak, dokonce jsem i cítila jinak. Jako kdyby mě někdo vypral, narovnal a postavil znovu na svět. A chvilku jsem tomu i věřila. Podívala jsem se na své ruce, které před tím byly plné modřin, na mé nohy, které se zahojily od řezných ran, byla jsem jako nová.
Změněná.
Třeba se tam nahoře nade mnou někdo smiloval.
Anebo se mi vysmál.
Podívala jsem se na dva mé společníky. Dívka a muž, oba si mě se strachem v očích prohlíželi, když jsem se zvedala, když jsem si znovu prohlížela ruce, když jsem se dotkla mých rtů.
Muž ustoupil stranou, směrem k dívce. Vypadal znepokojeně. Dívka šťastně.
Trochu jsem se protáhla, obdivovala jsem své hubené a pružné tělo, měla jsem dojem, že jsem tak před tím nevypadala a pak jsem se podívala na tu dívku. Udělala ke mně krok a chtěla něco říct, ale já jsem byla rychlejší.
Tesáky mi narostly závratnou rychlostí a mé instinkty lovce byly v pohotovosti.
Skočila jsem a porazila jsem ji k zemi.
Byla jsem tak blízko, chtěla jsem ukojit hlad, který ve mně narůstal jako bouře, ale on mě držel, bolestivě mi svíral ruce, a jak jsem tam tak ležela, dívka se vedle mě třásla a dívala se na mě, jako na zrůdu.
A tehdy jsem si vzpomněla.
"Co jste mi to udělali?" dolní ret se mi třásl a tesáky se zatáhly někam do dásní. Jeho sevření trochu povolilo, ale nedělala jsem si iluze, že kdybych zkusila dívku napadnout, že by mi to snad dovolil. Ale já to neměla v úmyslu. Neměla jsem zájem na tom, abych někomu ublížila.
Svaly jsem povolila a trochu jsem couvla od dívky, která na mě vyděšeně třeštila oči a třásla se na podlaze. "Jsem upír, že jo?" Hlas se mi podivně třásl, jako bych to ani nebyla já, připadalo mi, že celé té situaci jen přihlížím.
"Ano."
Přikývla jsem, po všem tom, čím jsem si prošla, jsem byla upír.
Ani jsem se tomu nemohla zasmát, ani jsem se nemohla naštvat, jen jsem tam stála a dívala se na upíra, který mi to udělal. A on vypadal zklamaně, zničeně, opuštěně.
Nakonec jsem se odvrátila, už jsem to déle nesnesla.

Květ

21. dubna 2013 v 22:38 | a |  téma týdne
"Frede, dělej! Přijdeme pozdě!" volala na bratra do vedlejšího pokoje, kde se ozývaly rány ze skříně a pak poskakování po pokoji, jak se snažil rychle obout.
"Už běžím, máme ještě čas!" odpověděl a vycházel z pokoje. Kriticky ho shlédla, pak se trochu zakšlebila, ale nic neřekla a vyrazila ze dveří.
"Co se ti zas nelíbí?" dožadoval se vysvětlení jejího úšklebku.
"Jen nechci přijít pozdě," odpověděla. "Stává se to jen jednou za život, že vyjvete květ v jejich městě a já to nechci zmeškat. to je tak těžký pochopit?"
Pokrčil rameny. "Moc to prožíváš. Je to jen kytka."
Přidala do kroku a on se jí držel jako klíště. "Jenom kytka" v hlase jí bylo slyšet pobouření, "jenom kytka? Tak tam nechoď, když je to jenom kytka!" ještě víc přidala a skoro tím začala běžet.
"Uklidni se, ano?" když jí doběhl, "ten květ se nemá vyklubat ještě alespoň půl hodiny, má to být až v poledne."
"Slyšela jsem," odpověděla zadýchaně, "že to nemusí být v poledne. V několika městech se stalo, že to bylo před tím."
"Nebo potom," doplnil a trochu zpomalil, protože si potřeboval trochu odpočinout. Znechuceně na něj počkala. "Jestli to nestihnu," vyrovala ho, "tak si mě nepřej."
"No jo, no jo," bručel.
Mračila se na něj ještě hodnou chvíli, ale čím víc se dostávali do středu města, kde byla ona květina, tím víc to podivnější. Zamrazilo je. Něco bylo v nepořádku. To, že se měla právě jejich květina rozvinout, byla taková čest a taková událost, že si to nikdo nemohl nechat ujít. Všichni měli slavit, radovat se, snažit se z toho vytěžit co nejvíc, ale místo toho byly ulice takřka prázdné.
A ti lidé, co zbyly, vypadaly zbídačeně, zakrváceně, někteří naříali tak, e se u nich zastavili jen proto, aby zjistili, že je pro ně už pozdě.
Nejistě pokračovali až do sředu města, na náměstí, kde uprostřed měla být nadherná rostlina s poupětem, které se mělo co nevidět rozvinout.
Zarazili se a zírali. nebyli schopni jediného slova.
Jejich poklad, jejich pýcha města, jejich pocta byla doslova zašlapána do země a kolem ní byly kaluže krve.
Podíval se na ní, "ještě pořád se zlobíš, že jsme přišli pozdě?"
Měla v očích slzy a vrhla se mu do náruče a tam plakala a plakala. Měl to být nejlepší den jejich životů, největší sláva a událost a místo toho to byla noční můra. Jak je tady Gergenové našli? Jak mohli?

překvapení

9. dubna 2013 v 18:18 | a |  téma týdne
Nemohla jsem se dočkat. Nemohla jsem ani dýchat, jak moc jsem se těšila na večer, ale i přes to jsem si nemohla dovolit, aby to na mě někdo poznal. Mělo to být překvapení a já to nechtěla pokazit.
Snažila jsem se celý den chovat přirozeně, šla jsem do školy, po obchodech s kamarádkou, udělala jsem si úkoly, nebo jsem alespoň předstírala, že je dělám, abych mamku uklidnila a v duchu jsem odpočítávala minutky, kdy už tu bude.
Obyla osmá hodina a ozval se zvonek.
Byl tady! Vyhrnula jsem se z pokoje jako velká voda a před dveřmi jsem se zastavila a způsobně otevřela, nechtěla jsem vypadat jako malá holka, co se nemůže dočkat.
"Tati!" vyhrkla jsem a chtěla jsem se mu vrhnout do náruče, když se ozval výstřel. instijtivně jsem se přikrčila a kryla jsem si hlavu, jako kdyby to mohlo pomoct. Srdce se mi divoce rozbušilo, všechny zvuky najednou utichly a pak se vrátily s nečekanou silou. vyhrabala jsem se na nohy a zmateně jsem se rozhlížela, nejdřív po mamce a pak po tátovi.
Máma mě objala a řinuly se jí z očí slzy a já upírala svoje oči na otce, který ležel bez hnutí, pod ním se zvětšovala kaluž krve.
"Ne!" ječela jsem, jako kdybych to nebyla ani já a máma mě svírala.
To bylo naposledy co, jsem viděla svého tátu.
A bylo to naposledy, co jsem se na něco těšila.

Určete si směr

4. dubna 2013 v 20:19 | a |  téma týdne
Přemýšlela jsem, že napíšu povídku, ale nenapadlo mě nic zas tak originálního, nic s nápadem. A pak jsem si řekla, co takhle napsat povídku, nebo možná i něco delšího tak, že by si čtenář mohl vybrat? Předpokládám, že nejsem jediná koho to napadlo, ale na druhou stranu, pokud by se to vážně povedlo, nebylo by to skvělé? Kolikrát jste si říkali, bože, co to zase ten hrdina vyvádí? Proč radši nešel tudy? Proč radši neutekl, nebo jí neoslovil?
Jde o to si jen vybrat a mnohdy se autorovi nepodaří celou situaci zachytit správně, nedokáže vysvětlit, proč si myslí, že by se měl rozhonout takhle nebo jinak, jindy je to přehnané, nedomyšlené, uspěchané. Ale co kdybychom si mohli vybrat? Tak jako v životě: Zabočíme doleva nebo doprava? Rodinný život nebo kariéra? Kam směřujeme?
A jaký je váš směr?