Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Květ

21. dubna 2013 v 22:38 | a |  téma týdne
"Frede, dělej! Přijdeme pozdě!" volala na bratra do vedlejšího pokoje, kde se ozývaly rány ze skříně a pak poskakování po pokoji, jak se snažil rychle obout.
"Už běžím, máme ještě čas!" odpověděl a vycházel z pokoje. Kriticky ho shlédla, pak se trochu zakšlebila, ale nic neřekla a vyrazila ze dveří.
"Co se ti zas nelíbí?" dožadoval se vysvětlení jejího úšklebku.
"Jen nechci přijít pozdě," odpověděla. "Stává se to jen jednou za život, že vyjvete květ v jejich městě a já to nechci zmeškat. to je tak těžký pochopit?"
Pokrčil rameny. "Moc to prožíváš. Je to jen kytka."
Přidala do kroku a on se jí držel jako klíště. "Jenom kytka" v hlase jí bylo slyšet pobouření, "jenom kytka? Tak tam nechoď, když je to jenom kytka!" ještě víc přidala a skoro tím začala běžet.
"Uklidni se, ano?" když jí doběhl, "ten květ se nemá vyklubat ještě alespoň půl hodiny, má to být až v poledne."
"Slyšela jsem," odpověděla zadýchaně, "že to nemusí být v poledne. V několika městech se stalo, že to bylo před tím."
"Nebo potom," doplnil a trochu zpomalil, protože si potřeboval trochu odpočinout. Znechuceně na něj počkala. "Jestli to nestihnu," vyrovala ho, "tak si mě nepřej."
"No jo, no jo," bručel.
Mračila se na něj ještě hodnou chvíli, ale čím víc se dostávali do středu města, kde byla ona květina, tím víc to podivnější. Zamrazilo je. Něco bylo v nepořádku. To, že se měla právě jejich květina rozvinout, byla taková čest a taková událost, že si to nikdo nemohl nechat ujít. Všichni měli slavit, radovat se, snažit se z toho vytěžit co nejvíc, ale místo toho byly ulice takřka prázdné.
A ti lidé, co zbyly, vypadaly zbídačeně, zakrváceně, někteří naříali tak, e se u nich zastavili jen proto, aby zjistili, že je pro ně už pozdě.
Nejistě pokračovali až do sředu města, na náměstí, kde uprostřed měla být nadherná rostlina s poupětem, které se mělo co nevidět rozvinout.
Zarazili se a zírali. nebyli schopni jediného slova.
Jejich poklad, jejich pýcha města, jejich pocta byla doslova zašlapána do země a kolem ní byly kaluže krve.
Podíval se na ní, "ještě pořád se zlobíš, že jsme přišli pozdě?"
Měla v očích slzy a vrhla se mu do náruče a tam plakala a plakala. Měl to být nejlepší den jejich životů, největší sláva a událost a místo toho to byla noční můra. Jak je tady Gergenové našli? Jak mohli?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama