Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Srpen 2013

Knižní bezdomovci

31. srpna 2013 v 16:00 | a. |  téma týdne
Aragorn.
Pro ty, co Vám nic neříká toto jméno: Pán Prstenů. Pořád nic? Tak jinak: Tato postava byla vymyšlena pane Tolkienem a říká si hraničář. Je to muž, zapáchající, zarostlý, doslova bez majetku, co teoreticky spravuje hranice. A je tak spokojený, sám si to vybral. Ovšem, to by nebyla správná knížka, aby v tom nebyl zvrat a one pak nestal králem...omlouvám se případné spoilery ;)
Eragon.
A hned mě napadá další postava z knížky, tentorát od pana Paolini, o statečném mledém muže, jedzci na drakovi, kterému ale vypálí jeho rodný dům na popel, zabijí mu rodinu a on zůstane sám, nezajištěn a všemi opuštěn...nebo počkat, nebylo to jinak?
Harry Potter.
Jasně, mohli byste namítnout, to přeci není bezdomovec! A já říkám, že není? Svým způsobem...jasně, ten je zajištěný, má kouzelnické zlato, chodí do školy, nesmrdí, ale když se nad tím zamyslíte, má vlastně domov? A slovo bez-domovec, no skoro přesná definice, ne?

Dívka mě bohužel právě teď žádná nenapadá, ale jsem si jistá, že když s epodíváte do svých knihovniček, ať už virtuálních nebo domácích, tak tam jistě najdete dívku, nebo ženu, která opustila domov a vydala se na dobrodružství s nejistým koncem, bez majetku, bez možnosti se vrátit a která se zas tak často nemyje ;)

Život na ruby

14. srpna 2013 v 21:56 | a. |  příběh na pokračování
Beželi jsme jako o život. Dobře, to nebylo nejlepší přirovnání, ale prostě jsme běželi hodně rychle na někoho, kdo byl vlastně mrtvý.
"Tak dělej," křikla jsem na svého nejlepšího kamaráda, který byl několik metrů za mnou a sotva popadal dech. Jenže tohle byla jediná šance, jak se odsud dostat, nadechnout se bude moct pak. "Dělej," natáhla jsem k němu ruku a on jí neobratně sevřel. Bez něj nikam nejdu, byla jsem pevně rozhodnutá, ale když jsem se na něj podívala, říkala jsem si, že to možná přeci jen nevyjde. Týdny plánování, týdny schovávání a snů a teď se to pokazilo, a kvůli čemu? Kvůli té náně, která se tvářila jako naše kamarádka. Tohle si s ní ještě vyřídím, sice nevím jak, ale vyřídím. Nikdy v životě jsem neměla takový vztek, možná jen ve chvíli, kdy si mě zavolali do kanceláře, aby se probrala moje budoucnost. Možná byste jako já čekali, že to bude téma, co hodlám studovat nebo tak, já to třeba čekala, ale oni mi řekli, že jsem byla zařazena do podsvětí, že mám dělat bachařku. No věřili byste tomu???
Na to se dalo říct jediné, adié!
A teď jsem se tady hnala jedinou cestou ven jako šílená a někde hluboko v sobě jsem věděla, že to nemůže vyjít. Že mrtvý se prostě do světa živých nedostávají z nějakého důvodu. Už asi po milionté jsem si říkala, co by se asi stalo, kdybychom to vážně dokázali, kdybychom se tam dostali.
"Prosím, už je to jen kousek."
Zničeně přikývl a zdálo se mi, že vážně snad přidal. Milovala jsem ho za to. Ten by mě nikdy nezradil, i kdyby u toho měl vypustit duši. To taky nebylo nejlepší přirovnání, no nic.
Konečně jsme ji spatřili, bránu do světa živých. "Prosím," zašeptala jsem a vydala jsem ze sebe poslední síly. Věděli jsme, že i kdybychom utekli, najdou nás. Brzy. Ale i tak jsme to chtěli zkusit. Podívat se, jak to tam vypadá, nadechnout se vzduchu, který oni dýchají, musela jsem to vidět, i kdybych pro to měla zemřít. Ups, jasně, už mrtvá jsem, ironie, ne?
Brána byla nadosah ruky. Trochu jsme se oba narovnali a skočili skrz ní.
Zavřela jsem oči a jen jsme padali a padali a já byla ráda, že v tom nejsem sama.
Dokázali jsme to.
Dopadli jsme tvrdě na zem. A na chvilku bylo všechno dokonalé.
Ale jen na chvilku.
Než jsme se vynadívali na tu krásu, než jsme se vůbec dali dohromady a postavili se na nohy, už nás svíraly něčí ruce a my přímo expresem letěli hezky nazpátek. A jediné, co jsme věděli s jistotou bylo to, že už nic nebude takové jako dřív. Věděla jsem, že ten pohled už nikdy nevymažu z mojí mysli a udělám cokoli, abych se tam mohla vrátit, byť i jen na tak malou chvilku, jako před chvílí. Ten jediný pohled stál za všechno utrpení, která mě, vlastně nás, čekalo.
Svět živých byl tak nádherný, tak dokonalý, že kdyby mi tlouklo srdce, zastavilo by se tou nádherou. Teď jsem chápala, proč nový mrtvý dělají takové cavyky ohledně smrti.
Svět se mi změnil už podruhé. Akorát obráceně, než všem ostatním lidem. První šok byl, že jsem mrtvá a že ti lidé, ty zástupy lidí, které jsme viděli z vyhlídkové věže našeho města, jsou vlastně lidé, kteří skutečně žili, ale už dál nemohou z různách důvodů, že to nejsou jen zbloudilé duše, které jsme vídali občas i v našem městě a vždycky jsme to brali jako samozřejmost. Asi jako lidé tam nahoře berou za samozřejmé, že lidé mají psy. My měli zbloudilé duše. Nikdy jsem se nad tím nepozastavila, protože to nikoho jiného netrápilo, proč by mělo mě?
A na podruhé to bylo, když jsem zjistila, že svět živých doopravdy existuje a nastavila jsem tvář slunci.
Bála jsem se pomyslet na to, co by mi mohlo potřetí obrátit život na ruby.

Šetřílek

8. srpna 2013 v 15:25 | a. |  téma týdne
"Zlato, pospěš si, přijdeme pozdě."
"Už běžím! Jak vypadám?"
Políbil jí na tvář, "krásně jako obvykle."
"Taxi už je tady?"
Zamračil se. "Nebudeme vyhazovat peníze, když nás tam klidně může odvézt městská doprava."
"Co prosím?"
"Tak už pojď," zatahal jí za ruku, "přijdeme pozdě."
"Ale já mám na sobě plesové šaty!" vyhrkla. "Musíme jet taxíkem."
Jenže už na ni nebral ohledy a mířil rovnou ven, k zastávce transportu.
"Prosím," zaškemrala, když spatřila, jak si to k nim míří obrovské zvíře, podobné dinosaurovi, které mělo na zdech připoutanou kabinu. "Nesnáším městskou."
"Je to jen pár stanic."
"Prosím," to už ale platil u řiiče a mířil k zadním sedadlům. Neochotně ho následovala. Posadili se a ona si úlevně oddechla, protože tam nebylo narváno jako obvykle.
V poklidu dojeli k další zastávce a ona se začínala uvolňovat, možná to přeci jen nebude tak strašné, navíc trasporty měli vyčleněny zvláštní pruh, takže bylo klidně možné, že to bylo oprvadu rychlejší.
Na další zastávce však nastoupilo relativně dost pasažérů a na další snad ještě víc. Začínaloto tam být stísněné, navíc i takhle nevačer bylo vedro a lidé se nepříjemně potili.
"Už jen dvě zastávky," naklonil se k ní a sevřel jí ruku, protože zaznamenal její napětí.
"Zdravím, madam," naklonil se nad ní muž, ještě než stačila něco pozanemanat manželovi nazpátek. "Neměla byste nějaký drobný?"
Přitiskla si ruku k nosu a zavrtěla hlavou. Ten muž smrděl po levném alkoholu a zvratkách.
"Nechte nás." snažil se ho odehnat a ona instiktivně přitislka ke svému muži.
"Ale no tak, přeci se domluvíme," a naznačil, jak svou špinavou rukou přejede po šatech dámy. Ta vyhrla a ještě se víc od něj odtáhla. "Prosím," zašeptala jen a významně se podívala na manžela, který už tahal peněženku.
Další zastávka, další lidé. Více lidí, více potu, více nelibné vůně.
"Tady, a jděte."
Muž se natáhl, aby si převzal svou výhru, když se transport nečekaně zastavil a on na ně přepadl. Žena vykřikla a snažila se ho co nejrychleji setřást. Její manžel se jí snažil pomoct, ale i sám bezdomovec se o ně opíral, aby se dostal na nohy, když se transport znovu zhoupl a bezdomovci se zhoupl žaludek. Vydal dávivý zvuk a než se stačil zvednout, pozvracel se na ně.
Žena vřískala, stejně jako ostatní lidé, pokud se jim právě nezvedal žaludek z toho zápachu. A další to nevdržel a pozvracel se na spolucestujícího.
Zavládla panika a když se konečně otevřely dveře na další zastávce, v transportu nezůstala ani noha.
Dívala se na něj tak, jako by ho chtěla zabít. Což byla pravda. Měla slzy na krajíčku a ze zápachu se jí zvedal žaludek.
Nejistě se usmál. "Jsme tady."
Jen stěží se ovládla, aby mu jednu nevrazila a on jen přikývl. "Nazpátek si vezmeme taxi?"

Mimozemšťani?

1. srpna 2013 v 12:05 | a. |  téma týdne
"Říkám ti, jsou to mimozemšťani, tohle není normální."
Protočila oči v sloup. "Jasně, a kde by se tady asi vzali? A nemají být náhodou zelení, s velkými hlavami a malými tělíčky?"
Teď se zatvářil znechuceně on. "To chtějí, abychom si mysleli, ale ve skutečnosti..." nechal to nedopovězené s tajemným výrazem v tváři.
"Jasně," zasyčela znovu. "A ty jediný sis toho všiml, ty jediný na světě vidíš věci jinak."
"Tak jsem to nemyslel a ty to víš. Jen říkám svůj názor."
"Jo, že jsme v baráku plném mimozemšťanů."
"Tak se nad tím alespoň zamysli. Proč nás tady drží? Proč se nás nikdo na nic neptá? Proč nám nedají ani vodu?"
"Protože tady nemáme co pohledávat."
"Tak proč nezavolali na policii?"
Povzdechla si. "Nevím."
"Tak vidíš."
"To nic nedokazuje," ohradila se. "Třeba to jsou zloději a bojí se, že je chceme okrást. Policie by jim asi moc nepomohla."
"To me nenapadlo."
Znovu si povzdechla, ale než stačila něco kousavě poznamenat, dveře z jejich vězení se otevřely.
"Kdo jste?" zeptal se muž středního věku s fousy a hustým obočím.
"My nic neviděli, pusťte nás a my nikomu nic neřekneme."
Zavládlo ticho. Muž několikrát zamrkal, asi jako kdyby se probral ze sna.
"Je mi líto, ale musíme vás zabít. Nemůžeme připustit, aby se o naší invazi někdo dozvděl, byť třeba jen náhodou."
"Invazi?" zopakovala nechápavě. "Invazi koho?"
"Říkáme si Aliani a jsme z daleké planety zvané Planeto. Přišli jsme, abychom rotzšířili své impérium."
"To jako vážně? Vy jste vážně mimozemšťani?" Kdyby to nebylo za takové situace, rozhodně by se ušklíbl nad tím, jak mu to došlo.
"Jistě. Máte minutu na to, abyste se rozloučili. Dojdu si mezitím pro zbraň."
Dveře se zaklaply.
"To má být nějaký vtip? S kterým kámošem jste to naplánovali? To přeci nemůže být pravda, prosím, řekni mi, že je to jen špatný žert."
"Já to nebyl. Ohledně mimozemšťanů a tak, vždyť mě znáš, vidím je všude, jsou to jen teorie, že přrezident je z jiný planety, máma, babička, prosím tě, nikdo mě nebere vážně."
Projela si rukou vlasy a nemohla najít správná slova. "Je to jen vtip, nic se nám nestane. Možná nějaký test."
"Možná," zopakoval do ticha. "Možná."
Dveře se znovu otevřeli a oni se podívali přímo do hlavně.
Dva výstřely, dvě mrtvá těla.