Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Září 2013

Rychlost a světovost má svou daň

29. září 2013 v 19:22 | a. |  téma týdne
Já a kamarádka jsme byly na výletě ve Vídni, památky, obchody...no znáte to. A když přišel čas oběda, říkáme, jsme ve Vídni, bylo by super zkusit něco tradičního, něco jiného, než co seženeme u nás v zapadákově a tak jsme chodili a chodili a kriticky se dívaly do našich peněženek a musely jsme si přiznat, že si to prostě nemůžeme dovolit.
A pak začalo pršet.
Asi není těžké uhodnout, že když máte hlad, je vám zima a bolí vás nohy a přímo před vámi bliká cedule McDonald, prostě jsme neodolaly. Neříkám, že to byla dobrá nebo špatná volba, ale faktem zůstává, že jsme měly rychle objednáno, stálo nás to v přepočtu skoro stejně jako kdekoli jinde a my za necelou půlhodinu mohly zase vyrazit do města.
Nechci obhajovat fastfoody, ale už se mi klikrát stalo, že jsem prostě nestíhala, pospíchala jsem na vlak a měla jsem strašný hlad a prostě jsem neměla čas si sednout do restaurace a tam počkala na jídlo, které mohlo být dobré, ale taky nemuselo. Fastfoody jsou taková jistota, vždy koupíte to samé, ať jste v Praze nebo v Brně, ve Vídni, Budapešti, v Bratislavě... kdekoli na světě. A navíc konkurence je velká, ceny tudíž nikdy nemohou vyletět závratně nahoru a čím je jich víc, tím větší výběr máte.
Shrnuto a podtženo, nemyslím si, že to je to špatná myšlenka, rychlost a celosvětovost má samozřejmě svou cenu a to je jejich "nezdravost", ale ruku na srdce, copak vy doma nejítě alespoň někdy nezdravě? A když je to jednou za čas...nemyslím si, že by to bylo až takové zlo...

Město nebo vesnice?

17. září 2013 v 19:08 | a. |  téma týdne
Není vesnice, jako vesnice.
Nepopírám, že když projíždíte vesničkou jako vystřiženou z Ladovy knížky, řeknete si, to je kouzelné místo, tady se musí žít jako v pohádce, ale upřímně řečeno, kolik takových vesnic znáte? Já moc ne a musím říct, že nic idylického na tom, bydlet na vesnici nevidím. Vlastně si to nedokážu ani trochu představit, všechna ta dřina a lopotění se, do obchodu daleko, natož nějaké kulturní vyžití...ne, nic pro mě.
Ale sebekriticky přiznávám, že jsem nikdy na vesnici nežila a snad ani žít nebudu. Stačila změna z Prahy do Českých Budějovic a i přes to, že Budějovice rozhodně nepatří k nejmenším městům, v porovnání s Prahou bych přísahala, že je to ta největší díra po granátu na mapě. Každý zná každého, nemůžete jít po ulici, niž byste nepotkaly známou tvář, v pátek si nesednete do žádné hospody, protože na to nemají kapacity, zatímco jiné dny (dobře, možná krom soboty) sedíte samy v lokále.
Takže co se mě týká, není vesnice jako vesnice a záleží na tom, jak to lidé vnímají, jestli rádi žijí v malé komunitě nebo dávají přednost anonymitě města, jestli mají rádi vlastní produkty práce nebo raději popojedou do supermarketu, kde mají všechno po ruce a bez práce, nebo jestli bydlí raději na statku s pecí či v luxusním bytem s výhledem na město. Je to otázka vkusu a pro mě je město jasnou volbou...

Setkání s literární postavou

17. září 2013 v 18:52 | a. |  povídky a nápady
Stály jsme s kamarádkou na zastávce autobusu a čekaly, kdy zpožděný autobus konečně dorazí. Poslouchala jsme její vyprávění jen na půl, spíše jsem se rozhlížela po kolemjdoucích lidech na ulici, sledovala jsem, jak se baví, jak chodí, jak se tváří a přemýšlela jsem, co se jim asi honí v hlavě.
Najednou se Simča odmlčela a já jsem se na ni obrátila, ale ona se nedívala na mě, ale na skupinku tří mladých lidí, kteří tam ještě před okamžikem nebyli, vsadila bych na to svůj život.
"To je…" vysoukala ze sebe zmateně a já jsem se mračila každým okamžikem víc a víc.
"To nemůže být…" reagovala jsem podobně, "to není…" obě jsme umlkly, když se na nás podívali, nebo přesněji řečeno, když se podívali naším směrem.
"Hermiono, jsi si jistá? Nezdá se mi, že jsme v Londýně."
Dívka s rozcuchanými vlasy se zamračila a pak se obrátila na zrzavého mladíka po její pravici, "Rone, nechtěl bys nám k tomu něco říct?!"
Místo odpovědi se jí dostalo jen zamumlání, které jsme nebyly schopny zaslechnout, ale to už mě Simča táhla směrem k nim. "Pojď, musíme je pozdravit!"
"Blázníš? Ty jsou tak na nás zvědavý," bránila jsem se chabě a oči jsem měla na vrch hlavy. "Třeba to jsou jen herci, nekoná se tady poblíž nějaký festival?"
"Podívej se na ně, jsou tak opravdový," a znovu mě zatahala za rukáv.
Už jsme byly skoro v silnici, když na nás zatroubil autobus a my uskočily nazpátek na zastávku. Snažily jsme se protlačit davem na druhou stranu, obě jsme za nimi chtěly jít, ujistit se, že to jsou oni nebo ze sebe udělat blázny, ale byl to marný boj.
Autobus odjel bez nás.
Dívaly jsme se na protější ulici, ale byli pryč. Marně jsme se rozhlížely po ulici, dokonce jsme tam pobíhaly, jako nějací pomatenci, ale nic. Jako kdyby se po nich slehla zem a oni zmizeli stejně rychle, jako se objevili.

(Harry Potter, J.K.Rowling)

Hrátky přírody

7. září 2013 v 13:11 | a. |  téma týdne
Celý život jsem toužila po jediném: zamilovat se a mít s milovaným člověkem rodinu, mít děti.
Příroda ale měla jiný názor a ať jsem zkoušela všechno možné, od mastičkářů a šarlatánů přes renomované doktory až k babským radám, nebyla jsem schopná otěhnotnět za žádných okolností.
Milovala jsem muže, který se stal mým nejlepším přítelem a dokonalým milence, naučila jsem se snášet pošklebky jiných dvorních dam, stejně jako jejich závistivých pohledů, protože právě mě, poctil svou přízní a snad i láskou právě král. Milovala jsem společné chvilku a v momentě, kdy jsem mu oznámila, že nejsem schopná mít děti, jako kdyby jeho žár ke mě ještě narostl, jako kdyby se jeho touha stala nesnesitelnější a já jsem se mu mohla plně oddat. Doknce i královna mě vzala relativně na milost, nebyli jsme přítelkyně, to v žádném případě, ale vydržela jsem živá a zdravá déle, než moje předchůdkyně. Tehdy jsem si říkala, že to tak mělo být, že mým osudem nebylo mít děti, ale udělat panovníka šťastného, protože když byl král šťastný, byli i jeho poddaní a pomalu jsem se smířila s tím, že rodinu mít nebudu, že mi bude muset stačit vědomí, že jsem milovaná.
Tu noc, kdy jsem měla začít krvácet, jsem nečekala nic převratného. Byla jsem sama na pokoji, dopřávala jsem si horké koupele a až později mi došlo, že jsem už v ten okamžik měla vycítit, že je něco jinak. Možná, že kdybych již tenkrát otevřela oči a zamyslela se, došlo by mi, že se stal malý zázrak.
Myslela jsem na tu noc pak celý zbytek života, kdybych utekla, kdybych se zachovala jinak, ale bylo pozdě.
Dvorní dámy se dovtípily dříve než já sama, královna to věděla dřív než její manžel a mě bylo jasně vysvětleno, co se ode mě očekává.
Potrat. Jediná věc na světě, kterou jsem nemohla udělat, za žádnou cenu, dokonce ani pod pohrůžkou smrti. Plakala jsem a žadonila, ale královna byla neoblomná a král se se mnou nechtěl již nikdy vidět.
A tak jsem udělalal poslední zoufalý pokus o záchranu svého snu a utekla jsem. Běžela jsem za noci do neznámých míst, naprosto nepřipravená, neprosto ztracený.
Poslali za mnou psy. Sylšela jsem jejich vytí, jejich štěkot a snažila jsem se přidat, ale nebyla jsem na trénovaná, nedokázala jsem běžet o nic rychleji, ale ani déle.
Běžela jsme o život sebe a svého potomka, jediné věci, o kterou jsem stála.
Tesáky se zarývaly do mé kůže a teplá krev mi tekla po všech údech, dokonce i z tváře.
Křičela jsem, ječela jsem o pomoc, o život, ale nikdo mě neslyšel, dokud si je neodvolali.
Ležela jsem v mokré trávě a dívala jsem se na hvězdy, které nade mnou smutně zářily. Z očích mi tely slzy.
Král dopadl na kolena vedle mé hlavy a vyzdvihl mě, aby mě mohl laskat po tváři.
"Proč, proč jsi jen utíkala?"
Opatrně jsem si položila ruku na břicho, kde jsem doufala v nový život. "Proč jsi nás neochránil?" zeptala jsem se unaveně.
"Nás?" vypadal překvapeně.
"Nás, naše dítě."
Zmateně zamrkal, "Eliso, neměl jsem ponětí," přitiskl se ke mě a horoucně mě políbil, "neměl jsem ponětí."
Dívala jsem se mu do očí a když se v nich objevily slzy, poznala jsem, že nadešla má poslední vteřina. "Miluji tě," řekla jsem a vydechla jsem naposledy, aniž bych slyšela jeho slova na oplátku.