Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Říjen 2013

Volby

22. října 2013 v 19:21 | a. |  téma týdne
Nejsem žádný prvovolič, ale to neznamená, že mám naprosto jasno ohledně voleb. Když to bylo poprvé, měla jsem z toho obavy, dokonce jsem možná cítila nějaký respekt k tomu, že můžu mluvit do toho, kdo tam bude sedět... Jak říkám, byla jsem mladá a naivní a co si budeme povídat, většinou mi prostě někdo z rodiny řekl, koho mám do tý obálky dát.
Teď, když jsem starší a už jsem otrkaný volič (vím, jak ta věc s obálkou funguje), troufám si říct, že jsem stále až neskutečně naivní a snažím se nevolit ty, kteří si to nezaslouží, nebo si to tak alespoň se svým svědomím říkám. Dala jsem si hned několik předsevzetí na téma, jak se budu víc zajímat o politiku, jak do toho konečně proniknu a budu se také moci zůčastňovat politických debat v hospodě, s mými přáteli...
Jak asi většina z vás tuší, ano, moc jsem v tom úspěčná nebyla, ale můžu říct, "já to alespoň zkusila." Ano, měla jsem období, kdy jsme sledovala televizi, četla noviny a dokonce jsem se zaměřovala na politiku, ale něco vám povím: Nestálo to ani za můj čas, ani za moje nervy. Mám jiné priority než sledovat bandu lhářů, kteří se vyžívají ve slovíčkaření a v házení špíny na druhé. Děkuji pěkně, ale co mě se týká, kdybych mohla, tak je všechny postřílím a dám tam nové, neokoukané tváře, které snad budou lepší. Jak říkám, jsem naivka.
A koho tedy budu volit? Půjdu vůbec k volbám?
Po pravdě řečeno, já osobně bych k volbám ani nemusela. Nezajímá mě to, přijde mi jedna strana horší než druhá. Jenže pak si řeknu, a co všichni ti ostatní, co všichni ti, co budou volit jinak, než jak bych potenciálně volila já, to je nechám vyhrát? Není mojí poviností volit?
V tom případě zbývá otázka: koho?
"Mami? Koho že tam mám hodit?!" :)

Můžou za to rodiče

16. října 2013 v 15:20 | a. |  téma týdne
Jako malá, jsem povýšila prokrastinaci na umění, jak nechodit spát v době, kdy mám a to jsem ani nevěděla, že je pro to odborný termín. Prostě jsem nechtěla chodit spát v osm, později v devět i v deset mi to připadalo moc brzy, když mi to řekli rodiče. (Abych byla upřímná, když už jsem v tý posteli nakonec byla, rozhodně jsem neměla problém usnout, ale to je zas jiný příběh.)
Každopádně jsem plynule přešla z postávání v koupelně, kde jsem si "čistila zuby", ale místo toho jsem se dívala přes zrcadlo na televizi, přes převlíkání se do pyžama asi tak dvacet minut, kdy jsem zavadila tu o tuhle hračku, jindy o jinou, až po mé oblíbení scény, které to nakonec utnuly. Probíhalo to asi takto: Konečně jsem ležela v posetli, o půl hodiny až o hodinu pozděj než byl plán mých rodičů, nechala jsem si dát pusu na doubrou noc a jen co se zhaslo, chvilku jsem vyčkávala a pak jsem zavolala na mámu, že něco potřebuju. Většinou to bylo pití nebo potřeba dojít si na záchod a jakmile jsem byla z postele venku, znovu jsem protahovala a protahovala.... Jenže, jak jsem byla malá, tak jsem to moc nedomyslela a rodiče samozřejmě nebyli hloupí, takže jsem to jednou chtěla aplikovat, abych oddálila moment spánku, a tak jsem zavolala s tím, že jim to vždycky chvilku trvá, než se ke mě vrátí. Tentokrát jsem se spletla, čekali za dveřmi a tak, místo toho, abych řekla co potřebuju, jsem se na ně překvapeně dívala a nebyla jsem schopná slova. Oni se na mě přísně podívali a já jsem si dávala pozor, abych své triky neopakovala moc často.
Škoda jen, že už nejsem malá holka, ale mám i nějaké povinnosti, nikoho nezajímá v kolik jdu spát, jestli něco jím, dokonce ani jestli chodím do školy nebo do práce. Je to moje věc a všechno si to musím naplánovat tak, abych své závazky splnila, jinak si ponesu následky.
Jako dítě jsem byla vychytralá, jako dospělá jsem snad ještě víc, možná proto že mám víc možností a příležitostí. Všechno posouvám, všechno odkládám a jsem strašně nezodpovědná, ale ujišťuji se tím, že rozhodně nejsem jediná na světě a že to není nic výjimečného. A zvlášť se usmívám, když moje máma odkládá věci na poslední chvilku stejně jako já. Možná za to přeci jen můžou moji rodiče, genetika je potvora...:)

Na první pohled

1. října 2013 v 20:25 | a. |  téma týdne
Stáli jsme jako pitomci před okny hostince, lepili jsme své obličeje ke sklu a snažili jsme se odhadnout, který muž je ten, kterého hledáme. Měl jsem svůj typ, ale jako obykle, nikdo mě neposlouchal, nebo možná poslouchal, ale myslel si něco jiného.
"Říkám vám, je to ten, co sedí v rohu. Měl to být postarší muž, introvert. Kdo je víc introvert, než ten, co sedí od všech ostatních?"
"To nemusí být tak úplně pravda," začal jsem, "introverti..." ale dál jsem se nedostal, přehlušili mě jiní, mnohem hlučenější a zapálenější.
"Rozhodně. Vidíte, jak se divně kouká?"
"A jak podezřele srká tu polívku?" přidal se hned další.
"Vlítneme na něj," rozhodl další a já jen protočil oči v sloup. To jako vážně? Byl jsem rozčílený, roztrpčený, ale nakonec jsem neudělal nic, abych je zastavil. Mohli mít pravdu, možná. Navíc, tím jak hloupě jsme postávali před okny se situace pro nás nevyvíjela dobře a měl jsem dojem, že čím dřív uděláme něco, tím lepší to pro nás nakonec bude.
Nahrnuli se do dveří a hned se vrhli na muže v koutě, který na sobě měl otrhané šaty. Nedostal jsem se ani pořádně dovnitř, ale už mi bylo jasné, že tenhle člověk je cokoli, jen ne ten, kterého hledáme.
Začala bitka, létaly židle i stoly, hosté se kryly jak jen mohli a mý druzi se snažili zachovat klidnou tvář. Vzhledem k tomu, že jsem měl tendenci nezapojovat se do epických bitek, ale být spíš v ústraní, hned jsem si všiml jednoho muže, kterému to bylo obzvlášť nepříiemné a hned při první příležitosti chtěl utéct.
Zastavil jsem ho a v ten moment jsem ho poznal podle kreseb a popisů, které jsme dostali. Našel jsem našeho muže.
Vyvlekl jsem ho ven, zapálil jsem si cigaretu, dokonce i jemu jsem nabídl a on ji vděčně přijal. Stáli jsme v chladné ulici, poklidně jsme poptahovali z cigaret, dívali jsme se na hvězdy a poslouchali melu, která se odehrávala za námi.