Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Listopad 2013

Každá žena je dokonalá

19. listopadu 2013 v 23:06 | a. |  téma týdne
Když jsem byla malá, byla jsem oblíbená, vysoká, štíhlá, zábavná, každá holka mi záviděla, nebo si to alespoň nalhávám teď, ale před tím jsem si to ani neuvědomovala. Ne do té doby, než na scénu přišli ňadra mých spolužaček. A najednou jako kdybych se stala ošklivkou, jako kdybych se změnila já sama. Ale bylo to přesně naopak. Já jsem byla stejná, to všem ostatním narostly prsa a co naděláte proti hormonům?
Nemůžu říct, že bych byla se svý pozdějším vývojem nespokojena, ale asi každá dívka si projde obdobím, kdy jí připadá že ona je jako žehlící prkno, zatímco všechny ostatní si mohou nakupovat podprsenky aspoň B+, zatímco ona stěží najde podprsenku, která by na ní neplandala. Je to krušné období a kdo z něj vyjde se vztyčenou hlavou, tak je vítěz.
Některým to trvá déle smířit se svými mírami, jinými kratší dobu, někdo je má moc velké, jiná zase moc malé, příroda je mrcha. Nikdo si nemůže nadiktovat, jak velká ňadra chce mít, pokud nepočítáme ty ženy s tučným kontem a kontaktem na plastického chirurga. Myslím však, že právě tím, že každá žena má jiné vybavení, tím je to lepší, zajímavější, rafinovanější. A pokud mohu soudit, každá žena je krásná, pokud se tak cítí a nezáleží na tom, jaké má poprsí, zadek, nos nebo nohy. Hlavně musí být spokojená.

Facebook

14. listopadu 2013 v 13:49 | a.
Také si pamatujete okamžik, když jste se dozvěděli o novém fenoménu facebook? Já tenkrát neměla ani ponětí o tom, co to vlastně je a po pravdě řečeno, nemám ponětí do dneška.
Vážně, moje první reakce, když mi kamarádka říkala, abych si založila profil, zeptala jsem se: "a k čemu to je?" A odpověď byla taková mlhavá, že můžu sdílet fotky - ale já se nerada fotím, že můžu rychleji komunikovat s ostatními - mám mobil, mail, icq, nakonec řekla, že to má každý.
A tak jsem se přidala na facebook. Nejsem moc aktivní uživatel, v životě jsem tam nepřidala fotku, mé statusy jdou napočítat na prstech jedné ruky a ano, používám jejich chat, protože nikdo v dnešní době nic jiného, nebo co se týká mých známých, nepoužívá. Jediné, co využívám je šmírování ostatních, těch co tam něco sdílejí a je pravda, že je to občas celkem zábava.
A proč tam stále jsem? Protože teď už se vás kluk nezeptá na telefon, ale na jméno na facebooku, aby se s vámi spojil, nikdo mi neposílá maily s materiály do školy, ale jde to přes facebook, dokonce se musím přiznat, že mi nasdílení příspěvku ohledně toho, že se příště píše test zachránilo nemálo nepříjemností.
Za těch několik let, co jsem uživatelem jsem do tohoto média moc nepronikla, stále naražím na nové prvky, které jsem nikdy před tím neviděla a ani nevím, k čemu jsou dobré.
A teď jsem nucena je používat, naučit se s nimí, protože se chci zviditelnit v moři internetu. Dlouho jsem přemýšlela, jak oslovit co nejvíce lidí, aniž bych za to platila a samozřejmě, první na ráně je facebook. Jeho velká síla, každý tam je, každý na mě může narazit. A tak jsem si založila stránku, já která jsem ani nevěděla, jaký je rozdíl mezi stránkou a profilem.
A bylo to. Nahrála jsem si obrázky, první příspěvky a jako závislák koukala, kdo to olajkuje, ale nic. A tak se snažím přijít na to, jak docílit toho, aby si mě lidé všimli. Ano, facebook je zdarma, ale možná právě proto je zahlcený, lidé nechtějí, aby na ně pořád vybíhala nějaká reklama a nebo jsou to lidé jako já sama, kteří to mají jen proto, že to mají ostatní.
Možná jsem přeci jen zvolila špatnou cestu, co třeba twitter? Nebylo by to pro mě lepší? Nebo jiná sociální síť? Umím si najít followery? Umím napsat jen krátké a výstižné tweety? Je vůbec někdo na twitteru?
Kdo ví, ať odpoví...

Každé má své pro a proti

12. listopadu 2013 v 15:39 | a. |  téma týdne
Znám lidi, kteří dabing nemůžou vystát a když se s nimi o tom chci pobavit, čeká mě dlouhá přednáška na téma, jak je dabing špatný a nekvalitní. Na druhou stranu znám i jiné lidi, kteří jsou líní na to, aby si četli titulky. Ale je pravda, že s rostoucí popularitou zahraničních seriálů a filmů a v době, kdy prakticky každý umí anglicky odpor k titulkám je čím dál menší.
Já jsem uvízla někde uprostřed. Nevadí mi dabing, dokonce ho občas vyhledávám, ráda se dívám na americké seriály, ale je pravda že se na to musím soustředit a tak třeba uklízení nebo jako kulisa mi to příliš nevyhovuje.
Přes to se většinou na zahraniční věci dívám převážně s tiulky a musím říct, že mi to neskutečně pomohlo ve znalosti angličtiny, dokonce jsem schopna lehčím seriálům rozumět i bez titulků, což považuji jako veký přínos. (tTakže doma vlastně můžu říct, že se učím anglicky a nekoukám na seriály)
Takže co se mě týká, oboje má své výhody a já bych rozhodně nezatracovala ani jednu variantu. Je pravda, že když jsem seděla teď nedávno v kině a titulky stoprocentně neseděly, byla jsem z toho otrávená a napadlo mě, že kdyby to bylo rovnou nadabované, že bych s tím problém neměla. Bohužel bych však nevěděla, jak to bylo v originále a co se toho týká, kldině dabéři mohli něco vynechat, jen aby se "vešli" do textu, který herci říkají. Kamarádka vždycy tvrdí, že v originále je to lepší, je tam víc vtipů, které nemusí v češtině tak vyznít, dvojsmysly, já jsem byla akorát znechucena, že se někdo ani do toho kina neobtěžoval vtipy přeložit, takže stejně většina lidí nevěděla, že tam něco takového bylo.
Jak říkám, každé má něco a já rozhodně vyhledávám oboje, protože ani jedno není dokonalé.
A co vy? Rozumíte bez titulků? Snesete dabing?

Moji "oblíbení" učitelé

7. listopadu 2013 v 17:48 | a.
Chodím na Vysokou školu, po pravdě už na třetí, takže mám docela dobrou představu o tom, jak to na takové škole chodí, co do toho očekávat nebo naopak, co určitě nepotkám.
Každá z nich měla nějaké své chybičky, asi jako všechno na světě, někde jsem nerozuměla látce, někde byly moc těžké zkoušky, jindy mi zase nesedl učitel nebo spolužáci. Pointa je v tom, že jsem toho zažila už poměrně dost, potýkala jsem se s rúznými systémy, ale až na nejnovější škole, kde právě studuji, mě namíchli, že jsem přemýšlela, že vážně skončím.
Nemyslím si, že když chodím na Vysokou školu, že by to měla být procházka růžovým sadem, to ani náhodou, měla bych tam chodit, abych se něco naučila. Ano, to je jistě pravda. Problém je v tom, jak by se to mělo učit.
Měla jsem už stovky učitelů a až v letošním semestru jsem naprosto znechucena (nebo si to jen pamatuji, protože je to čerstvé). Každopádně z hesel jako: "test je pro vás, být to na mě, tak žádný psát nemusíme," nebo "když jsem se vám podřídila s těmi prezentacemi, tak vy mi vyhovíte s tím, že budeme každý týden psát test," se mi doslova dělá špatně a ježí se mi chlupy na zátylku.
Ne, vážně nejsem blázen a nechci mít prezentace před celou třídou, děkuji pěkně, ale podle zmíněného vyučjící je to jeho dobrá vůle pro nás, že můžeme. Pro něj je to jen práce navíc a on to nevymyslel, je to prostě dáno osnovami předmětu. Jenže my si to taky nevymysleli, tak by si mohla odpustit, že je to milost pro nás.
Nebo s tím testem. Průběžný test má být na 15 bodů a ona nám řekne, že nám dá už závěrečný test, abychom si to na něm vyzkoušeli. Fajn, proč ne, ale kolik asi těch bodů dostaneme? Na to přeci nezáleží, vždyť je to test pro nás, ona by ho s námi ani psát nemusela...
Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo na mě dneska trochu moc, věřím, že každý má nějaké "super" učitele, jen jsem to musela nějak ventilovat, jinak by mě mohli dotyční vyučující "pro mě" taky vyhodit za drzost.

Kino? Ne, děkuji pěkně

5. listopadu 2013 v 19:47 | a. |  téma týdne
Každý je jiný, každý má jiné plány na první rande, na druhé, na třetí... a o to právě jde, trefit se do chuti tomu druhému a vytvořit tak dokonalé rande.
Je jasné, že hlavním faktorem u rande je dotyčný partner. Pokud oba chcete, aby to dopadlo dobře, v podstatě je jedno, co budete dělat, kolik peněz do sebe investujete, jak dlouhé bude. Pokud je ten druhý na stejné vlně i neromantická a běžná věc se může stát nezapomenutelným zážitkem.
Jediným problémem je, když to tak úplně neklapne.
Když jsem byla mladší, všichni říkali, jak chodí do kina na první rande, nebo tak tráví sobotní večery a já jsem se nemohla dočkat, až to taky vyzkouším. Do té doby jsem byla spíš procházkový typ, kavárnický, občas i hospodský, ale do kina mě nikdo nepozval, i přes to, že kino miluji.
Až jsem se dočkala. Ten dotyčný se mi líbil, pozval mě do kina a já jsem si říkala, jak to bude skvělý, ale ouha... Viděli jsme se před tím jen asi jednou nebo dvakrát, takže jsme se zase tolik neznali, což byl možná kámen úrazu. Byla jsem zvyklá, že se na rande mluví, poznáváme se a když si rozumíme, pak třeba dojde i nějaké něžnosti, jenže kino... tam se toho zas tolik nenamluví a tak když se zhaslo, naklonil se ke mně a hned toužil po nějakém tom kontaktu... Zbytek filmu, mimochodem jeden z nejhorších filmů, které jsem viděla a protpěla, jsem se spíš soutředila na něj, co dělá, kam se dívá, jestli se směje ve stejnou chvíli nebo ne. Vůbec jsem si to neužila, vážně. Když jsme pak zapadli do malé hospůdky a dali si něco k pití, najednou to bylo zase dobrý.
Noční můra v podobě kina skončila a já jsem zase zůstala u toho,že nejdřív se trochu poznat, oťukat a až potom kino...
A kino už jedině v doprovodu kamarádek :)

Slovenština

2. listopadu 2013 v 20:53 | a. |  téma týdne
Pamatuji si, že když jsem byla malá, jezdili jsme na hory do Slovenka a já jsem nedokázala pochopit, že jdeme do ciziny, ale máma s tátou se s nimi dorozumí jako nic. Dokonce i já jsem většině rozumněla, neříkám že všemu, ale chápala jsem smysl. Ovšem byly to právě slova, která se lišila od češtiny a kterými jsem jako děti byly ochváceny a doteď si pamatuji, že první takové slovo bylo čučorietka.
Ale fascinace slovy, které se najednou ve slovenštině objeví a já jím nerozumím mi zůstali i v dospělosti a tak lienka si získala své místo, stejně jako topánky. Ovšem nebyla jsem zdaleka jediná, má spolubydlící přijela na seznamovací kurz ze Slovenka se slovy na rtech: Tak jsem si balila podle českého seznamu a dvě položky jsem nerozluštila, jednu jsem si z toho domyslela, ale tu poslední: holinky... to že to jsou boty, to jí napadlo, ale jaké konkrétně, to nerozlouskla.
Takže nakonec čeština a slovenština, i přes to, jak si jsou podobné, nejsou stejné, stejně jako čech a slovák. Ale oni dva češi nejsou totožní. Mám známou, která má maminku češku, otce slováka, a když mluví slovensky, občas mám problém jí pochopit, na druhou stranu, když mluví česky, nikdo jí nevěří, že se narodila a žije na slovesnku.
Podoba nepodoba, slovenština je cizí jazyk jako ostatní jazyky a je nutné se ho naučit, pokud chceme víc než jen laicky poslouchat a trochu i hádat.