Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Anděl

9. ledna 2014 v 19:55 | a. |  povídky a nápady
Nemohl jsem se dočkat. Po nekonečném roce, čekání a doufání, to bylo konečně tady. Každý den od svých minulých narozenin jsem se před spaním pomodlil, aby zase přišla, ale zbytečně.
Nevnímal jsem příbuzné ani kamarády, co si ze mě utahovali, že žiju ve snu, já jsem toužil po jediném dárku. Aby zase přišla.
Poprvé se to stalo loni, když jsem si přál, abych viděl anděla. Já vím, zdá se to možná trochu podivné, ale chtěl jsem si ozkoušet, že se mi to nezdá, že mám vážně nějaký dar, že se mi noc o mých narozeninách vždy splní přání. Dřív jsem si přál takové věci jako hračky, abych byl lepší ve škole, aby bylo babičce lépe nebo aby se táta v pořádku vrátil domů. Ale minulý rok jsem si řekl, že jedno přání mohu postrádat a že zkusím něco jiného. Něco nemyslitelného, a že chci vidět anděla. Vlastně takhle zpětně jsem ani nemyslela přímo na anděla, ale spíš na nějakou nadpřirozenou bytost, na někoho, kdo není z našeho světa. Bral jsem to trochu jako soukromý vtip, i když pořád tady byla ta otázka, co kdyby?
A tak jsem čekal, myslel jsem na nemožné a ona přišla.
Zjevila se přímo uprostřed mého pokoje, jednou nohou stála na špinavém tričku, druhou na skvrně na koberci a zmateně se rozhlížela kolem.
Posadil jsem se prudce na posteli, napůl přesvědčený, že je to jen sen a zíral jsem na ni, zatímco ona se stáhla co nejdál ode mě až narazila do stolu. Několik papírů se nárazem svezlo na zem a ona poplašeně vyskočila a stáhla svá křídla za sebe.
"Kde to..," vyděšeně se na mě podívala, "kde to jsem?" zeptala se a trochu zamávala křídly a...ocasem?Zdálo se mi to? Muselo, protože…. Zarazil jsem se. Co já jsem vlastně mohl vědět?
Zvedl jsem ruce, abych naznačil, že jí nechci ublížit a pozorně jsem si jí prohlížel, stejně jako ona mě. Doslova mi brala dech, nemohl jsem se od ní odvrátit, tak moc jsem se bál, že je jen sen a že mi zmizí, dřív než se naděju.
"Ty jsi," olízl jsem si rty a ještě trocho se zvedl, abych stál naproti ní, byl jsem rád, že spím alespoň v kalhotách a teď tady nestojím nahý, i když stejně to byl sen, nebo ne? "Ty jsi anděl?"
"Anděl?" nechápala, "co je to anděl?"
Zamrkal jsem a trochu se zamračil. "Tohle je můj sen, neměla bys mi odpovídat tak, jak předpokládám?"
"Tvůj sen? Pitomej Zaxchariáš, zase to zvoral." zamračila se a založila si ruce na prsou. Vypadala snad ještě roztomilejc.
"Kdo je Zachariáš?"
"Zax," jemně mě opravila, "je dvorní čaroděj anyků. Jeden z mnoha a jak se právě ukázalo, není ten nejlepší. Měla jsem požádat Melda nebo Borika."
"Čaroděj? Anyků?" nechápal jsem a frustrovaně jsem si projel prsty přes vlasy. "O co tady jde?"
"Ty jsi lerk?" zeptala se a naprosto ignorovala všechno, co jsem říkal já.
"Jsem," zaváhal jsem, "člověk."
"Člověk?" teď vypadala nechápavě ona. Naklonila hlavu, "roztáhni prsty."
"Co?"
"Takhle," ukázala mi, jak prudce roztáhnout prsty a v ten moment jí zmizela křídla i ocas. Vypadala skoro jako člověk, ale já jsem jí nedokázal brát, jako kdyby obyčejná. I bez jejích nádherných křídel, byla pořád nadpozemská.
Pokrčil jsem rameny a zopakoval jsem pohyb po ní. Nic se nestalo, stejně jako milionkrát před tím.
"Co se ti stalo? Nehoda?" její obličej se zformoval do lítosti, skoro mě přesvědčila, že je se mnou něco v nepořádku, než mi došlo, jak absurdní to je.
"Jsem v pořádku," ubezpečil jsem jí, i když vzhledem k situaci jsem si tím už nebyl tak jistý. "Neznám nikoho, kdo by měl křídla jako ty. Musíš být anděl, musíš..." zmlkl jsem, jakmile mi došlo, že jí to v hlavě secvaklo a ona pochopila.
"Ty, ty nejsi lerk? Ani menig?"
"Ne, ani nevím, co ta slova znamenají."
Zamrkala. "Ale jak to? Jak jsem se sem dostala? Kde to jsem?" v hlase jí převládla panika a já jsem se snažil zachovat si tvář, i když jsem z toho nebyl o nic moudřejší, než ona. "Možná ten tvůj čaroděj, poslal tě sem, na Zemi a..."
"Na Zemi? Chtěla jsem jen k lerkům!!"
"Možná to nějak spletl." nemohl jsem uvěřit, že to říkám, že něco takového vypouštím z úst, protože to nedávalo smysl. Čarodějové přeci neexistují, stejně jako holky s křídly.
Zmateně jsem se svezl na postel a v pokoji zavládlo ticho.
Díval jsem se do dlaní a nevěděl jsem, co bych měl říct. Co jsem si myslel? Co teď budeme dělat?
Ale dopadlo to nakonec lépe, než jsem mohl byť jen doufat. Posadila se vedle mě a usmála se. "No, asi tady chvilku pobudu. Jsem Geia, ty?"
"Liam." usmál jsem se na ni nazpátek, "promiň, ale nemohla bys, nemohl bych..." nakonec mi to bylo tak blbý, že jsem to ani nevyslovil, ale ona pochopila. Roztáhla prsty a jen kousek ode mě se rozevřely křídla.
"Můžu se jich dotknout?"
"Určitě, když mi pak povíš něco o světě, kde to vlastně jsem."
Její křídla byla na omak teplá, skoro až horká a pod mým dotykem se trochu napnula. Bylo to fascinující, nedokázal jsem od nich odtrhnout oči a ona se mi smála. "V našem světě si nikdo už ani nevšímá, jak jsou nádherná," posteskla si.
"To nechápu," vydechl jsem a trochu jsem se začervenal, asi jsem byl pěkně nezdvořilý. "Tak co by tě zajímalo?"
Stáhla zase křídla někam do sebe a trochu si poposedla. "Všechno."
"Všechno," usmál jsem se a dal jsem se do vyprávění, nejdřív jen zlehka, nevěděl jsem, odkud začít, ale ona měla spousty otázek a najednou jsem si uvědomil, že už se rozednívá a my jsme mluvili celou noc.
"Nemáš hlad? Nebo žízeň? Můžu pro něco dojít?" nabídl jsem se a ona přikývla.
"Pro něco skočím."
Mohl jsem být dole tak pět minut, možná ani to ne. Bral jsem schody po dvou, tak moc jsem jí chtěl být na blízku, ale když jsem se vrátil do pokoje s láhví džusu, dvěma sklenicemi a sušenkami, byla pryč.
Pokoj byl prázdný a po ní nezbyla ani památka.
Nemělo cenu si něco nalhávat, byl jsem zdrcený. Dostával jsem se z toho několik týdnů, kamarádi říkali, že to byla pěkná fantazie, že prý je škoda, že jsem to nikam nedotáhl a podobný nesmysly, ale já jsem si byl jistý, že to byla skutečnost.
Každý den v roce jsem si přál, aby se vrátila, aby se ukázala u mě v pokoji, nebo kdekoli jinde a při sebemenším zvuku jsem se budil, abych jí snad nezaspal.
A teď po roce se musela vrátit. Na moje narozeniny si budu přát jen Gaiu, nic a nikoho jiného.
Lehl jsem si do postele a nemyslel na nic jiného, jen na ni.
Dlouho jsem se převaloval, ani jsem nevěděl, jestli chci usnout, nebo ne, ale nakonec jsem byl moc vyčerpaný a propadl jsem se do spánku.
Probudil mě šramot v pokoji a tak jsem byl hned na nohou a tam, stála ona.
Tvářila se rozpačitě, možná to tady ani nepoznala, protože jsem to naklidil tak, že se i máma divila, co to do mě vjelo, ale já jsem chtěl, aby až zase přijde, nebyla v takovém nepořádku jako minule.
Vztáhl jsem k ní ruce a doufal jsem, že není jen přízrak, že tam skutečně je a já se jí budu moct dotknout.
"Nemám moc času," vyhrkla a dívala se mi do očí. "Snažila jsem se vrátit dřív, ale musí být speciální postavení hvězd, a jedna bylina, roste jen..." nenechal jsem jí to doříct. Vzal jsem jí za obličej a naklonil jsem se k ní.
Celý rok jsem čekal na to, až se vrátí a tentokrát jsem jí nemohl nechat odejít, ne bez polibku.
Nebránila se a naše rty se setkaly. Měla měkké vroucí rty, které vyšly těm mým vstříc. Objal jsem jí a ona zase mě a já jsem byl štěstím bez sebe, dokud mi nedošlo, že se pomalu vytrácí.
"Ne!" vyhrkl jsem, "prosím!"
Smutně se usmála. "Vrátím se."
"Kdy?!" vykřikl jsem zoufale, ale odpovědi jsem se nedočkal. Byla pryč. Zmizela beze stopy jako sen.
Svezl jsem se na postel a byl jsem na pokraji zoufalství.

Tak zase za rok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama