Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Únor 2014

Deník Eleanor

26. února 2014 v 20:39 | a. |  povídky a nápady
Konečně jsem trochu popadla dech a první, co mě napadne, je vzít svůj telefon a připojit se na internet, abych si zapsala své dojmy? Kdybych nebyla takový závislák a nebyla bych to já, asi bych nad sebou zaplakala. Vlastně za to mohla moje nejlepší kamarádka Karina, se kterou jsme se vsadily, že bych nevydržela popisovat svůj život ani den, natož pak měsíc. A bylo to. Stala jsem se na tom závislá, když nepíšu, kontroluju, kdo mi co okomentoval, reaguju na to a zuřím, když někdo nechápe, co jsem zažívala, a říká, že se chovám dětinsky, naivně, dokonce někdy agresivně nebo debilně. Ano, i to už jsem měla v komentářích a chvilku to zabolí, ale hned se stane něco nového a já se musím podělit s ostatními.
Teď je všechno jiné. Měla jsem svůj deník, ale v mém světě. (Aby bylo jasno, internet je všude stejný, jen my máme trochu jiné stránky neomezené a jiné blokované. Zkrátka a dobře, je nemožné se z obyčejného světa smrtelníků připojit k nám, na naše stránky, obráceně to však jde.) Teď jsem tady. Ztracená a sama a musím začít znovu, jak se zdá. A tak jsem tady, s novým deníkem a snad i s novými čtenáři.
Ale zpátky k věci, nechtěla jsem tady psát o tom, jaký jsem pošuk, co se týká mého deníku, ale toho, co mě dostalo do situace, že musím trčet tady, ve světě obyčejných lidí. Nechci se nijak povyšovat, ale přeci jen, já umím aspoň kouzlit. Fajn, fajn, není to nic extra, nedostudovala jsem zatím ani první rok, ba dokonce jsem málem prolítla hned v prvním pololetí, ale koho to zajímá? Já jsem čarodějka. Můžu kouzlit. Teoreticky.
Každopádně dnešek začal naprosto stejně jako každý jiný den, dopoledne hodina, na které jsem se strašně nudila, brouzdala jsem po síti a snažila jsem se tvářit, že tam nejsem, což patrně zabralo, protože mě nikdo z učitelů nevyvolal.
Oběd byl taky nuda. Karina vykládala o jejím rande, bohužel už jsem to slyšela asi tak stokrát, o tom jak ho měla na konci políbit, ale vycouvala z toho a že teď neví, jestli se jí ještě ozve. Což byla ironie, protože seděl jen pár stolů od nás a pořád se na nás díval. Možná si jen říkal, že ho vlastně nechce a nechtěl se znovu ztrapňovat. Nebo byl prostě jen kluk a tím pádem žádný velký zázrak.
Odpovídala jsem jen zřídka, Karina to ani nepotřebovala, prostě jen mluvila a mluvila. A já jsem se myšlenkami dostala k Hugovi, mému možnému příteli. Bylo to s námi komplikované, ne že by se mi nelíbil a snad jsem se líbila i já jemu, jen…byl vodník. Ze začátku mi to připadalo taky divné, ale když máte za spolužáky víly, vodníky, skřítky nebo rarachy, prostě si zvyknete. Jen nikdo nečeká, že se s někým z nich romanticky zapletete, nebo určitě ne vážně. Možná náš pohádkový svět byl trochu staromódní, ale oni to striktně nezakazovali. Jen to úplně nepodporovali. Ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy s nikým nechodila, mohli být naprosto v klidu a neplánovala jsem s ním utéct za východem sluncem.
A když jsme byli spolu, zrovna jako dneska, byla jsem na vrcholu štěstí. Zapomněla jsem na všechno ostatní, na všechny problémy a jen jsem si užívala náš společný čas. Mluvili jsme, smáli jsme se a já si říkala, že možná dneska bude ta chvíle, kdy se zastavíme před školou, on se na mě hluboce zadívá, já na něj, pak si mě přitáhne k sobě, jemně mě vezme za obličej jako ve filmech, a pak mě políbí sladkým polibkem. Byla jsem z toho nervózní, ale zároveň zvláštně vzrušená a najednou jsem ztratila niť a vůbec jsem nevěděla, o čem se právě bavíme.
Zastavili jsme se.
Byl blízko, hodně blízko, cítila jsem jeho vůni, svěží a citrónovou, jako vždycky. Podíval se na mě a já jsem trochu polkla. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než na jeho rty, na jeho ruce na mých zádech a skoro jsem nedýchala.
Naklonil se.

A pak…pak jsme uslyšeli výkřik.

Pokračování zde: http://anlia.cz/clanky/zobrazit/pondeli-24-2-pozdni-odpoledne

Star-Crossed

25. února 2014 v 18:44 | a. |  Recenze
Star - Crossed
Seriál, který předčil má očekávání, která po pravdě řečeno nebyla nijak vysoká.
Po zhlédnutí traileru mě napadlo, to jako vážně? Mimozemšťani, kteří spadnou na zemi a po deseti letech začnou chodit někteří z nich na střední školu, aby se začlenili do společnosti? No určitě. Navíc se samozřejmě zamilují do sebe člověk a mimozemšťan, tudíž to bude zakázaná láska. Nebylo tu už něco podobného? Ne, počkat, to bylo s upíry.
Ale i přes to jsem se na to podívala. Mám ráda piloty, i když se nakonec ukáže, že stály za nic, ráda jsem v obraze, co nového se děje v americké seriálové scéně. Nikdy nevím, na jaký poklad právě narazím.
Neříkám, že tohle je poklad, to ani v nejmenším, ale pro mě je to oddechovka. Seriál, který si nakonec na nic nehraje, je přesně tím, co od toho člověk očekává, ale má i trochu něco navíc. Hlavní hrdinka Emery, je sympatická, ale nevypadá jako středoškolačka, což skoro nikdy, ale tady to vysvětlují dlouhodobou nemocí, což rozhodně oceňuji. Líbí se mi, že je správně nejistá a společensky ne právě na výši a rozhodně se postaví se za své kamarády, i když to není právě pohodlné. Dokážu si s ní představit děj dál, možná má trochu chybek, ale kdo nemá?
Ovšem hlavní hrdina, Roman, ano mimozemšťan, co se jmenuje Roman, ten je trochu tvrdší oříšek a možná proto mě to tak překvapilo. Nevypadá špatně a kupodivu má i nějaký charakter. Není to typický snílek, co věří, že svět bude lepší a proto se dal do programu, ale ani typický chudinka, který se bojí překročit vlastní stín, hlavně aby neublížil Emery. Znovu jsem se neubránila srovnání s upíry, kteří přesně tohle dělají a trvá jím bůhví kolik epizod, než se dají dohromady, což už je trochu okoukané.
Roman chce víc. Od světa, od života, od všech, ale hlavně od sebe. Což je sympatický. O něco se snaží, za něco bojuje.

Zkrátka a dobře, podívám se na druhý díl a možná to bude k ničemu, možná ne. Podle mého názoru, má nakonec seriál slušný potenciál, otázkou ale zůstává, jestli mu dostojí, nebo ho ztratí někde po cestě.

Kde končí fantazie a začíná realita?

24. února 2014 v 21:00 | a. |  téma týdne
Kde končí fantazie a začíná realita?
Občas mi přijde na mysl, co bych dělala, kdybych neměla tak bujnou fantazii, kdybych vnímala svět jinak. Jsem si vědoma toho, že právě má představivost mi obohacuje život, stejně jako mi brání, abych některé věci prožila tak, jak si zaslouží.
Nemohu se ubránit myšlence, že kdybych nečetla romantické romány, že bych neměla tak vysoká očekávání ohledně partnerů. Nevysnila bych si je. Protože, jak bych mohla potkat pana Darcyho ve skutečném světě?
Elizabeth ho vlastně nechtěla, ale on se nedal a stejně jí nakonec získal. Je možné, aby se něco takového stalo i mě? Jenže já nepřijemné nápadníky rovnou odpálkuji a nedám jim vůbec šanci mě přesvědčit, že za něco stojí?
Nebo třeba, stává se vám, že se něčeho bojíte a v hlavě vám proběhne tolik scénářů, že jste naprosto paralyzováni, u mě to občas dojde až do takových extrémů, že mám skoro panický záchvat. Říkám si, co kdybych na to nemyslela, co kdybych neměla tak bujnou fantazii a prostě do toho skočila po hlavě a čekala, až co se stane?
Jenže to bych nebyla já. Miluju psaní, vytváření postav a jejich příběhů a to by nešlo, kdyby moje hlava fungovala o malinko jinak. Jsem už taková a patrně, kdybych měla na výběr, tak bych neměnila.
Kde končí fantazie a přestává mi zasahovat do reality?

P.S. Kdybyste někdo měl zájem, pracuji na novém projektu, který je k přečtení zde?
http://anlia.cz/clanky/zobrazit/pondeli-24-2-pozdni-odpoledne
A je stále možné se zapojit do ankety:
http://www.survio.com/survey/d/R2P1N3I9Y1S5R9O2X
Děkuji :)

Jméno hlavní hrdinky?

21. února 2014 v 10:33 | a. |  povídky a nápady
Pokaždé, když čtu novou knihu s novými hrdiny, zamýšlím se nad tím, proč se ta osoba jmenuje právě takto. Dokud jsem nepsala sama, říkala jsem, jak je možné, že ze všech úžasných jmen, vybral autor/ka právě tohle? Co ho k tomu vedlo?
A pak jsem se sama začala angažovat a zjistila jsem, že je sice hodně krásných jmen, ale pro autora to není žádný med. To, co se mi líbí v reálném světě, najednou mi připadalo obyčejné, nezajímavé, ale hlavně, pod většinou jmen, která se mi líbí si někoho poředstavím. A nic nezabije představivost jako to, že má sokyně, co mi přebrala kluka se jmenuje přesně jako moje hrdinka. A tak jsem začala škrtat a probírat jména, která nepřichází v úvahu a najednou jsem byla na nule.
A když ne na nule, tak na velmi nízkém číslu a ani to by nestačilo pokrýt dobrou povídku.
A tak jsem se začala pídit po neobvyklých jménech, ale když píšu česky, neměla by to být právě česká jména, kterými pojmenuji své hrdiny?
Po celém světě je miliony krásných jmen, pod kterými si zaručeně nikoho nepředstavím, ale je to správná cesta?
V mé první knížce jsem zvolila vymyšlená jména. Možná existují i ve skutečném světě, ale já se po tom nepídila, takže mohu říct, že jsem si je vymyslela, i když to tak možná není.
A teď bych chtěla, aby mi pomohli čtenáři a sami si řekli, o kom by rádi četli.
Pomůžete mi? Byla bych ráda...

Na tomto odkazu můžete hlasovat o tom, jak se bude jmenovat hrdinka mého nového projektu. Hlasovat může každý, třeba právě vy rozhodnete!

http://www.survio.com/survey/d/R2P1N3I9Y1S5R9O2X

Ještě jednou děkuji všem, co se zúčastnili.

angliština vs čeština

20. února 2014 v 20:43 | a. |  povídky a nápady
Jak si jistě mnozí všimli, má znalost českého jazyka není právě závratná. Nevím, čím to je, od malička hodně čtu, do školy jsem chodila víceméně pořád, dokonce jsem začala i psát, ale i tak jsem z diktátů nedostala nikdy nic lepšího než za 4, což není nic, čím bych se chtěla chlubit.
Ale psaní mě baví, tak co s tím?
Mám ráda český jazyk, jeho možnosti, i když ho tak krásně kazím. Ať už tím, že prohazuji slovosled, píšu slova jinak, nespisovně, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla pomýšlet na to, psát v jiném jazyce. Jestli jsem propadala v češtině, pak pro angličtinu jsem byla mimo tabulky a každé pololetí jsem se děsila, jestli to ještě vytáhnu, abych nepropadla. O němčině ani nemluvím, nestojí to za to.
Angličtina mě děsila, nelezla mi do hlavy a tam, kde ostatní spolužáci nebo přátelé říkali, jak je to snadné, já jsem jen nevěřícně vrtěla hlavou. A teď se to zlomilo. Nevím, jestli je to tím, jaký jsem závislák na amerických seriálech a filmech, nebo mě můj mozek přestal bojkotovat, ale najednou přečtu knihu v angličtině a nepřipadá mi na tom nic zvláštního. Jenže umím anglicky natolik dobře, abych v tom zvládla něco napsat? Když jsem tak katastrofická v mém rodném jazyce, jak bych mohla byť jen snít o tom, že by jiný jazyk byl lepší?

Proč o tom vůbec přemýšlím? Angličtina má jednu zásadní výhodu. Mluví jí v dnešní době víceméně každý. Když komunikuji česky, mohu potenciálně oslovit mnohem méně lidí, než kdybych psala v anglickém jazyce. Záleží na tom? Možná, možná ne.

The Selection

18. února 2014 v 10:26 | a. |  Recenze
Kniha, která mě nejprve dostala svou obálkou, a když jsem si přečetla, o čem to má být, nezbyla žádná jiná možnost, než si jí přečíst a to i v angličtině. Ukázalo se, že angličtina není nijak zvlášť těžká, proto jsem knihu přečetla asi za dva dny, což bych považovala ještě před pár týdny jako zhola nemožné s mojí úrovní cizího jazyka.
Příběh podle shrnutí měl být o tom, že 35 krásných dívek bude bojovat o srdce prince, který si z nich vybere svou manželku, budoucí královnu země. Nebyla by to ale hlavní hrdinka, aby neměla nějaký problém a proto asi jako jediná uchazečka o prestižní místo v 35 vybraných, netouží ani po koruně, natož pak po samotném princi a to z jednoduchého důvodu: už svého milovaného má, a princ nevypadá nijak sympaticky. Nakonec se ale přihlásí na naléhání rodiny, i když sama nevěří, že by mohla být ze všech dívek z jejich země být vybrána právě ona…
Líbilo se mi to. Je snadné to číst, kniha odsýpá, je zábavná a lehká a nijak složitá a i přes to, že je všem jasné, že se nakonec přihlásí a bude vybrána, ničemu to nevadí a já jsem se nemohla dočkat, až se setká konečně s princem. Nebudu lhát o tom, že to nebylo předvídatelné, možná tam dokonce bylo pár klišé, ale popravdě řečeno, když si otevřete takovou knihu, co byste čekali? Já osobně bych byla skoro až zklamaná, kdyby to nebylo přesně v tom duchu, co jsem čekala.
Jediné, co v mých očích nemuselo v knize být, byly společenské kasty. Nevím, proč je to tak atraktivní, možná snaha udělat "zakázanou" lásku přes kasty a touha dívek dostat se výš, do vyšší společnosti. Dobře, dejme tomu, ale to rozdělení? Osmička jsou bezdomovci? Šestka sluhové? Pětka umělci, malíři, zpěváci a sochaři, kteří žijí z úst do úst, ale dvojka jsou modelky a zpěváci, co mají hity v rádiích? Nevím, tohle se mi moc pod kůži nedostalo a já bych to tam mít nemusela. Nebo alespoň ne, v této podobě.
Oh, a víte, jak se jmenuje hlavní hrdinka? America Singer a její láska Aspen… nic proti vlastenectví, ale co je moc, to je příliš…

I přes drobné nedostatky, už se nemohu dočkat, až si přečtu pokračovaní, a ano, i když je celkem jasné, jak to dopadne (pokud to tak nedopadne, budu vážně naštvaná), tak i přes to jsem zvědavá. Protože v některých knížkách jde spíš o tu cestu, než o výsledek.

Nedává to smysl, dokud...

17. února 2014 v 21:09 | a. |  téma týdne
Nedává smysl, že se koberec jmenuje právě koberec, že nebe je modré a ne zelené, že chodíme do školy na chemii, i když už jí v životě nepoužijeme a že budujeme léta vztahy, které zpřetrháme a jsme zase samy.
Stačí se zastavit a rozhlédnout se kolem sebe a najednou si nejsem jistá, co vlastně smysl dává. Člověk je společenský tvor, tak proč je tak těžké najít někoho do páru? Denně člověk potká i třeba desítky lidí, ale s kolika se doopravdy zná? S kolika si má co říct a užívá si jejich společnost?
A co naše pošetilá snaha dosáhnout svých cílů v kariéře? Celý život se snažíme dokázat našemu okolí, že na to máme, že víme co děláme, ale co když se pak jednou probudíme a zjistíme, že nám celý život proklouzl mezi prsty? Co když jsme v té honbě za pozlátkem ztratili spřízněnou duši? Jenže, co kdybychom nic nedokázali? Nejsou právě úspěchy to, co nás definuje, co nám imponuje na druhých?
Ne, nechápu, jak to celé funguje, ale vím, proč v tomhle hektickém světě je jen málokdo spokojených s tím, co má. Proč tolik lidí bere antidepresiva, proč se lidé trápí a volí krajní řešení?
Nedává to smysl, ne pokud nemáte nikoho, kdo vás podrží. Kdo vás obejme, slaví s vámi a pláče.
Nedává to smysl, dokud nenajdete lásku. A pak se svět zachvěje a vy to konečně pochopíte.
Dokud jí zase neztratíte...

Netradiční rande

14. února 2014 v 9:58 | a. |  povídky a nápady
Dlouho jsem přemýšlela o tom, jaké by bylo moje ideální rande a došla jsem k názoru, že můj partner to se mnou nebude mít nikdy lehké. Nejsem žádný velký romantik, i svíčky mi připadají kýčovité, navíc se dost věcí bojím a než vyzkouším něco nového, je to utrpení jak pro mě, tak pro ostatní přihlížející. Vím, že nejsem ideální, ale mám pár věcí, které bych chtěla vyzkoušet, nehledě na to, jaký mám strach z výšek, z neznámého nebo z věcí, které se mohou snadno pokazit.
První záležitostí, po které toužím a která by se rozhodně dala považovat za naprosto ideální rande, je jízda na drakovi. Miluju draky, jejich příběhy, píšu o nich, sním o nich, toužím po nich. Kdyby to šlo, chtěla bych jednoho mít, prohánět se s ním nad městem, nechat všechny problémy hluboko za sebou a kdyby to se mnou někdo sdílel, co by mohlo být lepší?
No dobře, je mi jasné, že to se asi v nejbližší době nesplní, v tom případě nabízím alternativu: jízdu ve formuli 1, nebo obdobném, velmi rychlém autě. Mám ráda ten adrenalin, který mi koluje v žilách a vždycky, když se mi poštěstí jet pořádně rchle na dálnici, jsem pak doslova vytlemená štěstím. Když ne draci, tak alespoň rychlost.
To už je trochu reálnější, ale nevím, jestli by se to ten druhý tolik užil, proto nabízím ještě alternativu, pořádný ples. Možná to má co dočinění s tím, že ráda čtu příběhy o princeznách a ti vždycky mají pohádkový bál, vidím filmy, kde herci mají dokonalé masky, vznáší se na parketu a s partnerem jim to jiskří, že div nechytne obývací pokoj a já bych to chtěla. Pohyby dvou těl v zájemné souhře, letmé dotyky, vtipné narážky, hluboké pohledy...ach. (Jediná vada na kráse v tomto případě je ta, že moc neumím tancovat, ale já bych se překonala...snad)
A co třeba závody psů? (Pozor ne koní, ty moc nemusím) Načinčala bych se, vzala si klobouk, možná bych něco málo vsadila... nebo to už se nedělá? Tak výstava psů? Výstava obrazů? Umění? Předčítání knih?
Jak je vidět, jsem trochu náročnější, než jít do oblíbené restaurace, možná do kina, nechat si pokoj poházet kvítím a já nevím čím vším, to mě nezajímá. Chtěla bych něco netradičního, něco, co se nemůže stát celoročně, ale jen jednou, jen pro ten okamžik a bude to nezapomunetlné do konce života.