Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Březen 2014

Lapač snů

23. března 2014 v 11:42 | a. |  téma týdne
"Ne prosím," vztáhla jsem k vojákovi ruku, abych ho zadržela, ale těsně jsem minula. V očích mě pálily slzy. "Prosím, neberte mi ho!" vykřikla jsem, ale muž se na mě jen zle podíval a vyšel ze dveří.
Svalila jsem se na postel a propukla jsem v hysterický pláč.
Není jiná možnost, už nikdy neusnu. Nemohu. Ne, bez mého lapače snů. Už se nikdy nevyspím, už nikdy... už nikdy je nechci vidět. Jak na něj přišli? Tolik týdnů jsem spala nerušeně, bez snů, jak to mohli odhalit? Schovávala jsem ho pod matrací, bedlivě jsem ho střežila, byl to můj nejcennější poklad. A teď je pryč.
Jsem ztracená.
Vzlyky postupně ustupovaly a nastala pázdnota. Otočila jsem se na záda a dívala se do bílého stropu, plna bezanděje. Nesmím usnout, nesnesla bych, kdybych viděla ty hrůzy, co se mi zdají. Nesmím usnout.

Vydržela jsem to den a kousek. Nevím přesně kolik, nemám v pokoji hodiny, jen okno, kterým proudí dovntř měkké světlo měsíce, nebo ostré světlo slunce. Byl večer a mě se klížily oči, až to bylo nesnesitelné. Snažila jsem se protahovat, cvičit, bojovat s tím, ale lidská potřeba spánku mě přemohla.
"Prosím ne," zašeptala jsem na kraji snu.
Stála jsem na bojišti. Všude kolem mě byly mrtvá těla a černí ptáci vyklovávaly oči a vnitřnosti. Zakřičela jsem a dala jsem se do běhu, jakmile mě vrány spatřily. Dotíraly na mě, tahaly mě za vlasy a já jsem hrůzou klopýtala přes mrtvá těla.
A pak se zjevil ON. Má noční můra, můj vlastně děs.
Zarazila jsem se na místě a začala jsem couvat.
Přepadla jsem přes muže v brnění, který mi věnoval mrtvý pohled.
Srdce mi divoce bušilo a stále jsem se snažila dostat co nejdál to jen šlo. Cítila jsem na tváři slzy a přála jsem si, abych se probudila. Přála jsem si, aby už bylo po všem.
Na půl sežraný muž začal vstávat.
"Ne," zavřela jsem oči, "prosím, prosím, prosím." pevně jsem zaťala nehty do dlaně. "Probuď se, no tak, probuď se." Slyšela jsem je jak se zvedají. Hekají a nadávají, někteří už slepí, jiní s vnitřnostmi táhnoucími se k nohám.
A pak tam byl ON.
Díval se na mě a napřahoval ke mě ruku.
Mrtvý vojáci se kolem mě začali stahovat, jako můry za světlem.
Buď oni nebo ON.
Nadechla jsem se a dotkla se muže, který byl mou osobní noční můrou.
Vojáci se zastavily. Zírali na mě mrtvým pohledem.
Zachvěla jsem se.
"Má lásko, konečně jsme zase spolu."
Nekontrolovatelně jsem se roztřásla.
Ano, jsem zpátky doma.

Ohlušující ticho

13. března 2014 v 16:20 | a. |  téma týdne
Ta hala byla obrovská, že jsem nedohlédl na druhou stranu. Stál jsem tam a obdivoval tu nádheru, když jsem zaslechl kroky. Rozléhaly se po celém sále a mě z toho mrazilo.
Otočil jsem se na narušitele toho klidu.
Z úst mi unikl překvapený povzdech.
Výstřel z pistole byl ohlušující.
Mé tělo padalo na zem za zvuku ozvěny mé smrti.
Dopadl jsem a lapal do dechu.
"Pomoc!" vykřikl jsem z posledních sil, ale ticho moji naději pohltilo.
Krev mi tepala v hlavě a já chrchlal krev, zatímco kolem mě bylo ohlušující ticho, které značilo, že tohle je konec.

Knižní série

13. března 2014 v 16:14 | a. |  povídky a nápady
V poslední době se hodně rozmohl trend, že veškeré knížky musí být součástí nějaké delší série, zejména to pak platí ve fantasy žánru. Nevím jak vy, ale já si teď nemohu vybavit žádnou knihu, kterou jsem četla v nedávné době, která by byla zároveň z žánru fantasy a neměla by pokračování. A po pravdě řečeno, začínám z toho být dost otrávená. Chápu výhody jak pro autory, tak i pro nakladatele, ale pro čtenáře?
Když jsem jeden čas pracovala v knihkupectví, jedna zákaznice se mě zeptala, zda bych jí nedoporučila nějakou knihu o upírech. Už jsem se nadechovala, že jí ukážu celý regál, kde se to sériemi jen hemží, když dodala: "Co nemá žádné pokračování." A já jsem zmlkla a překvapeně jsem projížděla regál, jestli tam něco podobného není. Nevím, jestli něco je vydaného, ale s paní jsme nic nenašly a tak odešla s prázdnou, že do toho nebude cpát peníze a že jako dárek vybere něco jiného.
A nejhorší na tom je, že i přes to stále rozčítám nové a nové první díly, ale k pokračování se mnohdy dostanu až za měsíce nebo i roky, popřípadě vůbec. A když se mi konečně dostane do ruky pokračování, zjistím, že už vlastně nevím, o čem byl první díl, takže ho musím přečíst znovu a když se konečně ponořím do druhého dílu a zjistím, že už nestojí za nic, je mi z toho na nic a stojím před otázkou, má cenu to vůbec dočítat? Jenže když mám čerstvě přečtený první díl, chci vědět, jak to dopadne, ale zase, když už mě nebaví ani tenhle díl, co teprve ten další?
Tady je mých 5 důvodů, proč mám ráda a zároveň nenávidím knižní série:
1. Když je kniha dobrá, nechci, aby hned skončila. Chci vědět víc, chci širší záběr, hlubší postavy a pokračování příběhu. Nechci, aby to skončilo jen u jedné knihy. Jenže když pak skončí celá série, je to mnohonásobně horší loučení.
2. Čekání, než vydá autor další díl, je k nesnesení. Na druhou stranu, o to větší radost mám, když je konečně na světě.
3. Čím delší příběh, tím větší šance, že to bude něco epického a dokonalého. Také větší pravděpodobnost, že to někdo zkazí a celý příběh zničí.
4. Je těžké vymyslet konec jedné knížky tak, aby uspokojil většinu čtenářů a proto jsou konce často otevřené. (Co kdyby někdo chtěl vydat i druhý díl?) U série se konce většinou dočkáme. Jen málokdy je takový, jaký by měl být. (Případně je jasné, jak to dopadne, aby se čtenáři nezlobili.)
5. Když čtu druhý díl hned po prvním, otravuje mě časté opakování a připomínání děje první knihy. Když druhý díl čtu až po roce, jsem otrávená, že to víc autor nezopakoval, abych si lépe vzpomněla. (Když to nemá žádné pokračovaní, tento problém nemám.)

Jak to máte vy?