Nové kontakty, kde naleznete další moje věci:
nebo sledujte facebook:

Srpen 2014

Ztracené vzpomínky

28. srpna 2014 v 16:02 | a. |  téma týdne
Nedávno jsem se s přáteli bavila o tom, zda nepřiměřeně velké množství alkoholu způsobuje okno - ztrátu vzpomínek, nebo je to jen psychická věc, že na některé věci je lepší zapomenout. A s kombinací s alkoholem, je to skvělá výmluva pro to, abychom se necítili trapně, z toho, co jsme provedli.

Vlastně jsme se k tomu dostali tak, že kamarádka od dosažení jistého věku najednou má spousty "oken" a nepamatuje si kusy noci - ale před tím se jí to nikdy nestalo. Je to náhoda?

Má osobní teorie je taková, že s přibývajícím věkem lidé hůře vzstřebávají alkohol, ale zároveň ho dokážou spotřebovat daleko více, právě tím, že už toho v životě vypili spousty. To jistě napomáhá vytvoření dobrého prostředí pro ztrátu vzpomínek, ale nemyslím si, že je to jediná podmínka. Myslím, že záleží na dalších okolnostech - v jaké náladě se pije, s kým, kde, proč a podobně a teprve vše dohromady může vytvořit "okno".

Já měla ztrátu paměti na střední, jen jednou a od té doby si (bohužel) všechno pamatuji. Jak jste na tom vy? Trpíte výpadky paměti? ;)

Já a hledání práce

25. srpna 2014 v 21:31 | a.
Každý ví, že nic nedostanete zadarmo. A ani já si to nemyslela, když jsem se po škole (víceméně) ocitla v situaci, že potřebuju najít práci, která by mě uživila a snad i bavila. Nebyla jsem plná ideálů, vlastně jsem ani nečekala, že má první práce bude nějaké terno. Spíš takové rozehřívací kolo, abych se zorientovala, co mě vlastně baví a co mi vyhovuje.
Každopádně jsem prohlížela inzeráty, posílala životopisy a někdo se ozval. Nebudu tady říkat, jaká firma to byla, ani které mě odmítla, o to nejde. Jde o ten proces, který mě deptá víc, než samotné odmítání.

Tak třeba práce pro jednu realitku. Absolvovala jsem tam tři kola výběrového řízení, věnovala jsem tomu tři dny svého života a to ta práce nebyla ani nijak úžasně placená ani zajímavá a pak mi řeknou: "Vyhovujete, už chybí jen krůček, já se vám zítra ozvu." Neozvali se. Další týden jsem od nich neslyšela a tak jsem tam zašla, co se děje. Asistentka se divila, co tam dělám, že mi právě chtěla zavolat, že už to místo dali jinému uchazeči. Na to jsem ani neměla co říct. Tak proč mi dávali naději? Proč jsem tam musela tolikrát jít?

Připadá mi ten systém hrozně nefér pro uchazeče. Chápu, že se najdou lepší uchazeči a vím, že to k tomu patří, ale to že firma má neomezený čas, kdy se mi mohou ozvat, jestli mě berou je frustrující. To, že člověk odpoví na začátku července a oni se ozvou až uprostřed srpna a čekají, že přesně víte, co je to za pozici a co se od vás očekává - je šílená. Jak můžete čekat na firmu, když vám ani nedá vědět, že máte čekat? A tak posíláte další životopisy, hledáte další možnosti a pak najednou máte tři pohovory v jednom týdnu.

Co teď? Půjdete na všechny a všichni vám nabídnou práci. Ale ani jedna firma není dokonalá. Jedna má šílenou pracovní dobu, jiná horší plat, v další vám tolik nesedli lidé, nebo náplň práce a vy se najednou musíte rozhodnout, co dál. Co si vybrat? A při tom by stačilo, aby firma zavolala třeba do dvou dnů od pohovoru a nic z toho by se nestalo. Uchazeči by nebyli zoufalí a psali by jen na práce, které je opravdu zajímají a ne na všechno, co by se v nejhorším dalo, hlavně aby nemuseli dřít bídu s nouzí. Co by jim to udělalo, kdyby napsali, ne, nemáme zájem nebo probíhá výběrové řízení, ale jste v užším výběru. Nemusí nic slibovat, jen nenechat zájemce tápat.

Po této zkušenosti chápu, proč lidé nemění svou práci, pokud jsou nespokojení. Je to šíleně frustrující a jak říkám, já vlastně ani nevím přesně, co chci. Nemám zvláštní požadavky, nemám ambice být manažerem, jen chci práci, kam bych chodila ráda. Nebo alespoň ne s odporem.

Možná mám je zcestné představy, výběr zaměstnanců chce jistě nějaký čas a je důležité vybrat správně. Také bych chtěla ve své firmě (kdyby někdy nějaká byla) abych tam měla nejlepší lidi. A v tom je možná ta potíž. Tím, že firmy nemohou napsat, co přesně chtějí (aby je nikdo nemohl napadnout z diskriminace), nutí nevyhovující se uchazeče účastnit se tohoto šíleného procesu. Byla bych radši, kdybych mohla odpovídat jen na inzeráty, u kterých mám reálnou šanci místo získat. Možná by pak výběrová řízení trvala kratší dobu, bylo by méně frustrovaných lidí, bylo by více lidí spokojených ve svou prací.

Asi jsem nakonec idealista. Říkám si, proč by lidé nemohli být slušní a nenapsat mail s tím, že už je místo obsazené. Proč je takový problém napsat, že stále probíhá výběrové řízení a že nemohou nic slíbit, ale že jsem stále ve hře.

Myslela jsem, že nejhorší bude stálé odmítání. Ne, pro mě je nejhorší část ta bezmoc. Že si myslím, že to šlo dobře a mám reálnou šanci a pak zjistím, že se mi nikdo neobtěžuje ani odepsat. Nemám v ruce žádný trumf a jsem vydaná napospas. Oni mohou všechno a já musím kývat a být vděčná. Je to k vzteku. To čekání je ubíjející. Nenávidím to.

Únos ke hvězdám

19. srpna 2014 v 16:58 | a. |  téma týdne
"Ty pitomče!" křičela na něj, zatímco se hnali přes doky. "Musel jsi je provokovat?"

Místo odpovědi jí zatáhl za roh a natlačil jí do dveří od jedné z luxusních lodí. Už se nadechovala, aby mu vyčinila, co to dělá, ale on jí přiložil dlani na ústa. Významně se na ni podíval. Probodávala ho pohledem, ale nic neřekla.

Kolem nich se prohnali tři chlápci, supící a nadávající. Vyčkávali ještě okamžik a pak se pomalu vyplížili na druhou stranu lodi. Chtěli se odtamtud vypařit, když uslyšeli, jak se přímo za jejich zády aktivovala laserová pistole.

Strnuli. Pomalu se otočili.

Před nimi stála malá dívka, s blonďatými vlásky padající jí v prstýncích na ramena. Její hluboké modré oči byly široce rozevřené a lesklé. "Teď půjdete se mnou." oznámila jim a kývla zbraní tak, aby bylo jasné, že se mají vrátit do útrob lodi.

Poslechli. Neměli moc na výběr.

Dívka je nechala sednout do křesel na můstku. "Nastartujte!"

"Co prosím?" mladá žena už nevydržela déle mlčet. "Proč? Co po nás chceš?"

"Dělejte!" vyhrkla a poprvé vypadala nerozhodně. "Teď!"

"To je tvoje loď?" ptala se, zatímco zapínala správné čudlíky. "Kde máš rodiče?"

"Do toho ti nic není," nejistě se otočila za sebe, ale hned vrátila pozornost na ně. "Tak bude to?"

Loď se odlepila od země. "Kam to bude, madam?"

"Ke hvězdám. Hlavně pryč odsud."

Její zajatci se na sebe podívali, ale nic neřekli. Nastavili kurz, který byl i pro ně výhodný a dál už se nevyptávali. Celý svět nechali za sebou a najednou z nich spadla veškerá tíha všedního života. Byli pryč.

Mohli začít znovu. Bylo to tak osvobuzující a děsivé zároveň. Před nimi byly jen neznámé hvězdy. Co jim asi přinesou?

Kouzelná země

8. srpna 2014 v 20:21 | a. |  téma týdne
Někdo by asi řekl o mém domově, že je to kouzelná země. Možná spíš každý by to tak viděl, kdyby se měl možnost do mého světa dostat. A kdo to tady viděl, myslím, že by mi dal za pravdu.

Problém je, že já to tak nevidím. Nenávidím to tady. Všechno to otrvané cvrlikání lesních víl, povzbuzování a trilkování skřítků - je mi z toho špatně. A to je jen špička ledovce. Tam, kde ostatní vidí rozmanité barvy a kouzelnou matku přírodu, já vidím akorát otravné brouky, oslnivá světla a přehnaně barevné a kýčovité rostliny, zejména pak květiny.

To co lidé považují za přátelské obyvatele v malebných vesničkách, já vidím tak, že jsou to vlezlí staříkové, které nemají ani špetku pro vcítění se do situace. Jsou tak otravně usměvaví a ochotní! Člověka to nutí spáchat vraždu nebo aspoň sebevraždu, jen aby je už nemusel déle poslouchat.

Můžu říct, že jsem hluboce znechucena a dala bych cokoli za to, abych se odsud mohla dostat. Jak lákavě zní velkoměsto! Anonymita a nezájem ostatních lidí! A když jsem slyšela, že v jíných světech nejsou víly ani skřítci - měla jsem pocit, že mluví o ráji.

Ale člověk nemůže mít všechno.